15.1.2021 | Svátek má Alice


POLEMIKA: Neřádi

25.11.2020

Má úvaha budiž brána jako příspěvek do diskuse na NP ke stati pana Vodvářky ze dne 20.11.2020 Řády a neřády(i).

Od roku 2001, kdy byla založena instituce Post Bellum, si můžeme v rámci sbírky vzpomínek určitý segment národa vyslechnout, přečíst o něm, zhlédnout v TV. Je velmi poučné si osobně „ohmatat“ vzpomínky jedinců, které nějak zasáhl nacismus nebo reálný socialismus (velmi mylně nazývaný komunismem), a to ještě za jejich života. Ti lidé postupně odešli a odcházejí z tohoto světa a ve velké většině jsou to úctyhodní jedinci se zajímavými, velmi často dramatickými osobními vzpomínkami, které by opravdu neměly zaniknout, neboť jsou nedílnou součástí historické paměti národa.

Dovoluji si ale zároveň tvrdit, že vzpomínky prezentované v Paměti národa, tedy příběhy dvacátého století, jsou vybírány poněkud (velmi) selektivně.

Je mi přes 72 let a to je již dostatečně dlouhá doba k tomu, abych pochopil, jak ošidné je věřit výkladu historie. Na základě vlastních zkušeností uvedu jako trochu typický příklad krátký rozhovor s přítelkyní mého staršího syna, ona ročník asi 1980, takto profesorka angličtiny a francouzštiny na obchodní akademii, kdy po mé poznámce, že mimo mou ruštinu pěstujeme stejnou jazykovou kombinaci a že jsem z francouzštiny maturoval v roce 1966, se překvapeně zeptala: „A to se tenkrát smělo?“ Toto - a některé zajímavé události a momenty z mé historické paměti - mě přimělo k tomu, že sestavuji stručně svůj příběh dvacátého století. Asi nebude v souladu s ideovou koncepcí Post Bellum, takže Paměť národa nebude jejím adresátem.

Mnoho dalších faktů (faktů!), které jsem zažil na vlastní kůži, dnes slyším interpretovat úplně odlišně, jinak, než si je pamatuji. Aniž bych tedy přeháněl, já už (i to jen velmi opatrně) věřím teď z historie jen letopočtům, případně tomu, kdo byl vítězem, který pak, jak je známo, historii napsal.

Osobně jsem si hodnověrnost novověkých dějin zredukoval na vzpomínky svých prarodičů, rodičů, a pak také, a to hlavně, na své vlastní zážitky. Těm věřím, i když i ty jsou samozřejmě subjektivní. O dnešním regulovaném publikování o událostech současných, ale hlavně o těch, které se již ztrácejí v mlze paměti, si slovy dr. Vlacha ze Saturnina dovoluji často úspěšně pochybovat.

Nemohu jistě posoudit, jaké procento z těch neznámých hrdinů, často překvapivě i pro ně samé, následně prezentované, zachránilo tehdejší psance protektorátu (odbojáře a Židy), nebo pomohlo „kopečkářům“ přes hranice po únorovém převratu zcela nezištně, bez patřičné odměny. Například jsem jen krátce zauvažoval nad tím, zda „králové Šumavy“, ať už to byli Josef Hasil nebo Kilián Nowotny, bývalí úspěšní pašeráci, doslova nasazovali svůj krk při převádění přes železnou oponu gratis. Ale i ti by určitě v příbězích 20. století figurovali právem, byly to reálné životy. Určitě věřím, že většina vyhledaných příběhů a oceněných lidí se zachovala hrdinně nebo přinejmenším slušně lidsky.

A propos, malá vsuvka, nějak jsem si vzpomněl na už starodávný vtip o výročním zasedání ke Slovenskému národnímu povstání, kde posledním bodem jednání byla vždy volba nových partyzánů.

Pan Vodvářka srovnává každoroční předávání cen Paměti národa v Národním divadle s „jiným ceremoniálem, který se rovněž každoročně odehrává v Praze“. Nic jiného mi z toho nevyšlo, než že tím myslí předávání státních vyznamenání prezidentem republiky, a to osobnostem tvořícím „koktejl s toxickou přísadou… taky lidí, kteří pomáhali udržovat chod totalitního státu, mnozí byli vyznamenáni jen díky své afinitě k momentální hlavě státu.“ Citace je zjednodušena, detailně, bohužel bez zmínky o konkrétních osobách v článku.

K udělování těchto státních vyznamenání si dovoluji vyslovit dvě osobní připomínky:

Za prvé: Koktejl, jak pan Vodvářka množinu vyznamenaných trefně pojmenoval, je každoroční, a to od té doby, kdy se z důvodů překotné povinné změny všeho, jak co bylo předtím nastaveno, přestala odlišovat ocenění ve specifických oblastech: ekonomiky (práce), umění a sportu, od řádů za příkladnou osobní statečnost a vrcholové zásluhy o stát. Tolik jen můj soukromý názor.

Za druhé: Je jasné, že všichni popřevratoví prezidenti schvalovali seznamy vyznamenaných a u všech v nich vždy figurovala skupina jim spřízněných duší. Taková jsou pravidla a těžko tomu zabránit. Nikdy se ovšem nestalo, že by prezidenti dali medaili nějakému Pepku Vyskočilovi z Horní Dolní jen za to, že je s hlavou státu třeba v příbuzenském vztahu.

Vážený pane Vodvářko, co vám vadí na lidech, kteří v době svého života něco výrazně dokázali? Žili, kdy žili, a nad jiné opravdu nějak vynikali. Mně zase trochu vadí, že jste je přímo nevyjmenoval - včetně konkrétních výhrad vůči nim. A narážka na jednoho známého zpěváka, který, k potěšení mnohých, letos ocenění vrátil, není žádným rébusem. Ani já nepokládám dnešního nejvyššího úředníka státu za zářný vzor člověka. V mnoha oblastech právě naopak. Pan zpěvák ale navrácením vyznamenání vlastně zase trochu pohrdl Českou republikou, protože ten jeho bývalý přítel mu medaili udělil za zásluhy o tento stát a lidi v něm.

Znamená poznámka o jedincích, kteří „pomáhali udržovat chod totalitního státu“ taky to, že vy, naopak, jste v době reálného socialismu lidi neléčil, ale podával jim jedy, abyste destruoval tehdejší režim? Tak tomu jistě není. Co jste tedy tehdy dělal, abyste zničil ten nenáviděný systém? Vrátil jste snad té zatracované společnosti peníze, za které jste vystudoval? Působil jste ve třetím odboji? Myslím, že ne. Myslím, že jste poctivě plnil poslání lékaře.

Vyčítáte technikům, že vymysleli a realizovali světově uznávané projekty, vyčítáte manažerům tehdejšího systému, že nevedli jimi řízené (byť „národní“) podniky k bankrotům?

Byli to podle vás všichni neřádi?

Rebelant.blogspot.com








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.