17. listopadu 2020 bylo možné sledovat přímý přenos z Národního divadla, kde se již pojedenácté udělovaly ceny Paměti národa. Tentokrát sice bez přítomných laureátů a publika, ale se stejnou důstojností a šarmem Martina Veselovského

Mikuláš Kroupa, zakladatel a ředitel obecně prospěšné společnosti Post Bellum, měl před lety skvělý nápad. Pochopil, že plynoucí čas sebou odnáší možnost autentického vyprávění lidí, kteří „byli u toho“ a jejichž osobní svědectví je cenným majetkem společnosti, která chápe, že její minulost není zmačkaný kus papíru, ale úhelným kamenem její konstrukce, na němž je vhodné, či spíše nutné stavět.

A se svými spolupracovníky začal vyhledávat jedince, kteří svůj život prožili ve službě jiným, jedince, kteří neokázale projevili neskutečnou odvahu a lidskost, s níž zachránili někomu jinému – často úplně neznámému – život a byli za to po zásluze „odměněni“ koncentračním táborem, ať již na jeho strážní věži stála uniforma nacistického vojáka či, mnohem častěji, komunistického bachaře. Tito lidé, dnes velmi letití, žijí svůj skvělý život bez toho, aby se jakýmkoliv způsobem presentovali, ba právě naopak, mnozí ani nechtějí o tom, co vykonali, mluvit, považujíce svůj čin za natolik samozřejmý, že se mnohdy zpočátku diví, jak se na to přišlo.

Záchrana malých dětí, které by jistě špatně skončily na území poznamenaného válkou, umožnění útěku neznámému Židovi z koncentračního tábora v Seredi na Slovensku a mnoho dalších podobných příběhů se podařilo díky iniciativě pana Kroupy a jeho spolupracovníků zachytit a uchovat tak pro příští generace, které možná budou hledat podstatu své existence a mít potřebu se ujistit, že jejich život má smysl a že je na čem stavět.

Nabízí se paralela s jiným ceremoniálem, který se každoročně odehrává rovněž v Praze. I tam defilují osobnosti, které svými činy, životními postoji a vytrvalostí zachránily někomu život či prospěly sociu. Bohužel je tam představen koktejl, v jehož obsahu se nacházejí i ti, kteří tam ze své podstaty vůbec nepatří a jsou vpravdě toxickou přísadou. Jedinci, kteří ve své době seděli na ministerských postech a pomáhali udržovat chod totalitního státu, jedinci, kteří řídili podnik, v němž za nelidských podmínek pracovali političtí vězňové, umělci, jejichž výkony vzbuzují přinejmenším rozpaky a kteří tam stojí díky své afinitě k momentální hlavě státu. Absurdita dovedená k dokonalosti i tím, že někteří po čase svůj metál vrací.

Paměť národa tento problém nemá. Ve své databázi má tisíce jedinců, jejichž život proběhl tak nějak nenápadně, bez povšimnutí okolí, bez toho, aby okolí zaznamenalo, že ten nenápadný starý pán, který již vychází z domu jen na pár metrů okolo, či paní na vozíčku je hrdinou v tom nejryzejším smyslu slova, celebrita čnící nad všemi těmi, kteří se na svůj plíšek na hrudi třesou a potřebují jej k zvýraznění svého ega.

Mám neodvratný pocit, že současná hlava státu udělením i těch nejvyšších státních vyznamenání některým osobám tato vyznamenání znehodnotila a případným příštím adeptům připravila i jisté dilema přijmout stejný metál, který nosí kdosi, kdo jej není hoden pro výše uvedené důvody. Což se už občas i děje.

Jsem rád, že nositelé ceny Paměti národa toto dilema řešit nemusí.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora