Mejla 20.4.2008 4:49

Hezké, jen ta domácí žvýkala spíše koku než kolu. Ale i já pamatuji doby,

kdy jsem coby mladý muž prolézal odlehlá místa v Jižní Americe při dodávkách strojů a vzhledem k nedostupnosti mobilních i pevných telefonů a internetu to bylo dobrodružství také, byť dlouho po oněch průkopnících.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

pp 17.4.2008 18:58

Byli i další

Pařízek, F.A. Elstner, Čeněk Paclt. Jejich knihy jsem jako kluk přímo hltal.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

ZDENKA 17.4.2008 18:09

Poděkování

Díky za krásný článek o velkých lidech s odvahou,žil v době Bel epoque Bohemie.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

xxx Kubeš 17.4.2008 15:42

Děkuji

Otovi za článek, který sem vnesl trochu osvěžení. Začíná již být trochu nechutné číst na př. o bláznivé Jacgues, o exotech typu Paroubka a jiných, i když zároveň uznávám, že je třeba do takových tepat a pokoušet se vnést světlo do mozků jejich příznivců.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Dalibor 17.4.2008 15:14

Děkuji

Svělé jako vždy a také musím pochválit ostatní příspěvky.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Carnivorus 17.4.2008 11:58

Statečný otec, statečná dcera

K osobnosti cestovatele E.S. Vráze, zcela přehlížené dřívějším režimem, měla naše rodina blízký vztah, byl přítelem mých prarodičů. Proto panu Ulčovi děkuji za pěkný článek, v duchu i za své prarodiče, kteří již dávno nežijí.. Sám jsem Vrázovy cestopisy jako kluk hltal víc než mayovky. Výše vzpomenutá dcera pana Vráze Vlasta se po válce významně angažovala v programu UNRRA - potravinové pomoci osvobozeným zemím.  Za to se jí v r. 1947 bolševiky již prolezlý státní aparát odměnil zatčením a uvržením do vyšetřovací vazby prý pro podezření ze špionáže. Vím to od své babičky, která byla mezi osobami, jež slečně Vlastě poskytovaly azyl po jejím propuštění z vazby, než se odstěhovala zpět do Ameriky.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

marky 17.4.2008 11:49

karel malý tatranský

znám paní, je jí přes 80, díky své světoběžná mamince se narodila v istanbulu, kam tato doputovala. viděla jsem tlustý notes plný razítek, jak si to nechávali od starosty potvrzovat, že tady byli... výstřižky z novin, protože cestou přednášeli, posílali příspěvky do pražských novin... prošli francii, španělsko, maroko, severní afriku, pak putovali pákistán, aghánistán (omlouvám se, ale jsem zeměpisný debil, tam někde prostě 8-/

ona o tom sepisuje knížku. prý. jenže o tom mluví všechny ty roky, co jí znám. něco napsaného má a doufám, že se to neztratí!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

lucina (pes) 17.4.2008 10:58

Jak to, sakra, tenkrát ti chlapi dělali?

Obávám se, že jen málo lidí by dnes bylo ochotno podstoupit nějakou cestu ve stylu 19. století, a z nich by to málokdo vydržel. Dřív byli lidi nějak zvyklejší na nepohodlí (představte si královské poselstvo na cestě třeba do Francie, na koni nebo v drncajícím vratkém kočáře). Tihle cestovatelé byli obdivuhodní - vlastně tenkrát byli obdivuhodní naši předkové všichni - jen si představte domácí práce: ráno zatopit v kamnech, dojít s putnou pro vodu, mezitím v kamnech vyhaslo, udělat znovu třísky, znovu zatopit... a to jste ještě nesnídal. Umlet kafe, svařit mléko, .... dejte mi pokoj, jen se modlit, aby se to nějak nezvrtlo a nemuseli jsme se k tomu vrátit.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Heinz Guderian 17.4.2008 8:26

To byla romantika ...

... fňuk ...

To s Fischerem nezažijete!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Kanuk 17.4.2008 7:49

No, tak já si také přihodím polínko

Ohledně toho Eskymo Welzla. Na rozdíl od všech ostatních, které p. Borek vyjmenoval, a kteří se ze svých cest vrátili do ČSR (tehdy), Welzl byl vystěhovalec, který koncem 19. stol. procestoval Sibiří od Irkutska k Ledovému moři, kde se usadil na ostrově Nová Sibiř. Začal tam jako zámečník, opravující lovcům zbraně a pasti, později se věnoval obchodu, značně zbohatl a stal se náčelníkem ostrova. V r. 1926, loď na které se plavil buď do nebo ze S. Franciska, ztroskotala u pobřeží státu Washington, USA, a p. Welzl byl poslán postrkem do ČSR, protože se narodil v Zábřehu na Moravě. Spoluprací s R. Těsnohlídkem, tehdy redaktorem Lidových novin,  vznikla kniha Eskymo Welzl. P. Welzl pak všelijakou, ale poctivou, prací na lodích a v Kanadě získal nějaké peníze a vrátil se do ČSR, kde se žilo nejlaciněji. Tehdy se spojil s pány Valentou a Golombkem, také redaktory Lidových novin,  a vznikly knihy Třicet let na zlatém severu a Po stopách polárních pokladů. Welzl se chtěl vrátit na Novou Sibiř přes Kanadu, ale uvízl v Dawson City, kde později zemřel. Později, snad za války, napsal p. Valenta knihu Strýček Eskymák, parafráze na Fričovu knihu Strýček Indián.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Kanuk 17.4.2008 7:17

Bydliště p. Vráze.

Já pana Vráze pamatuji jako bělovlasého pána, který nosíval černou pláštěnku a široký černý "umělecký" klobouk. Za jeho života jeho adresa byla Tovární 8, na 6 to bylo přečíslováno později. Bydlel v přízemním bytě, který byl "pro lepší lidi". Já jsem bydlel ve vedlejším domě č 6, později 4.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

dr Turnovský 17.4.2008 6:18

asi před dvěma lety jsem v antikvariátu objevil

knížku, kterou na 99% napsal on. Jsem už sklerotik a knihovnu nemám u sebe. Bylo to cestě okolo Orinoka. Musím říct, že kam se hrabou všechny cestopisy. Bylo to báječné čtení. Myslím, že se to jmenovalo Napříč rovníkovou Amerikou, ale ruku do ohne bych za to tedy nedal.-...

Jinak to je opravdu moc pěkné pane Ulči...Byl to velký sekáč

• reagovat
• nahlásit příspěvek

dasulka 17.4.2008 5:38

díky všem

Nejenom hezký článek, ale i hezký příspěvěk. V dnešní době mimořádně milý : bez vulgarit a nadávek. Děkuji všem a hezký den Dašulka.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Borek@exil 17.4.2008 4:44

Hezký článeček....mohu také s malou troškou do mlýna?

V Praze jsem asi byl jediný kluk, který vlastnil dutou tykev a občas z ní srkal brazilské maté. Daroval mi ji Ivan Frič, syn cestovatele a vědce Alberta Vojtěcha Friče. Alberto Vojtěch procestoval Brazilské pralesy, lovil jedovaté ryby...napsal knihy Dlouhý lovec a Indiáni Jižní Ameriky (s mnoha fotkami). Obohatil museum Vojty Náprstka, se kterým byl kamarád. Přivezl do Prahy Indiána jménem Čerwuiš Piošád Mendoza, který tak objevil Evropu. Na Žofíně měl mladý princ přednášku. Novináři mu říkali Červíček. Cestovatel, objevitel, vědec...Alberto Vojtěch Frič nakonec zemřel takovým banálním způsobem. Za války se doma v Praze na zahradě škrábl o rezavý hřebík u králikárny......a dostal tetanus, tehdy naprosto neléčitelný. Jenže, Alberto Vojtěch Frič byl chlapák, žádný prťák (jak říkával přítel Bošina). Znal velmi dobře anatomii lidského těla. Jak otrava postupovala, zapisoval její vývoj. Když už nemohl psát, diktoval pokračování příznaků, jak otrava napadala jednotlivé části těla. Pak zemřel. Jeho jedinečné svědectví přineslo dosud neznámé skutečnosti o tetanu a napomohlo k objasnění mnoha záhad a posléze k porozumění a porážce tetanu. Čest Vrázům, Fričům, Eskymo Wenzelům, Hanzelkům & Zikmundům...ba i Ulčům....   

• reagovat
• nahlásit příspěvek