Současná EU čím dál více připomíná starý hororový film, kdy blázni v jednom blázinci přemohli personál, oblékli si jejich pláště a blázinec ovládli.

Tento článek se týká mailové reakce jednoho z našich europoslanců na můj nedávný článek Je sebeobrana právo, či povinnost?, z kterého vyznívá, že sebeobrana je biologickou povinností každého subjektu, která je nadřazená všem standardům vytvořeným člověkem. Jméno toho poslance neuvádím, neboť není důležité. Důležitější a nebezpečnější je to, že zřejmě jeho názor není v jeho prostředí ojedinělý. A to je pro nás pro všechny nebezpečné, neboť paralyzuje sebeobranné reflexe společnosti v nastávajícím zápase o přežití naší civilizace, tedy i našeho národa.

Co tento výtečník odepsal:

„Podobnou teorií obhajoval své skutky také jistý německý politik Adolf Hitler, který tvrdil, že jedna skupina obyvatel má větší právo na přežití než jiná a že ta druhá skupina brání v přežití té druhé. Skutečně doufám, že se Evropané poučí z historie a nebudou ji opakovat, je totiž velmi snadné soudit ostatní, když se narodíte jako bílá privilegovaná většina.“ (Pozn. – na konci první věty je zřejmý překlep.)

Je s podivem, kolik toho může o sobě pisatel prozradit dvěma větami.

1. Pan poslanec ten článek nečetl buď vůbec, nebo jen tak, že nepochopil jeho smysl. Možná jen podle úvodních řádek zjistil, že článek neodpovídá jeho přesvědčení, takže se dalším čtením neobtěžoval. Z jeho tvrzení plyne, že jakoukoliv sebeobranu odmítá a snaží se ji zneuctít srovnáním s nacistickou ideologií.

2. Pan poslanec má velmi chabé znalosti nedávné historie. Zní děsivě, že poslanec patrně neví nic o druhé světové válce, o nesmírném utrpení, obětech a hrdinství milionů vojáků i občanů, kteří všichni bojovali proti fašistům a zvítězili jen díky vědomí své morální a vlastenecké povinnosti, vědomí pevně zakotvenému v přirozeném pudu sebezáchovy, kterého se poplivaný článek dovolává a snaží se ho lidem připomenout. A již vůbec mu nedochází, že právě tomuto boji i on dnes vděčí za svoji existenci. Jistě by si měl přečíst něco alespoň o tzv. Generalplan Ost týkajícím se připravené genocidy Slovanů.

3. Pan poslanec má velmi chabé znalosti islámu, jeho konečného strategického cíle, taktiky, způsobu myšlení muslimů a historie expanze, takže si reálné nebezpečí zániku naší civilizace formou genocidy doprovázené nesmírným utrpením obyvatel nepřipouští. O nějakém principu předběžné opatrnosti zřejmě neví nic. Situace by byla jiná, kdyby takto riskoval jen svůj život, ale on je veřejná osoba a má spoluzodpovědnost za miliony lidí. Kdyby ten článek přečetl do konce, dozvěděl by se, že svým postojem se stává spoluviníkem téměř neodvratné, apokalyptické genocidy obludného rozsahu.

4. Nejzávažnější výpověď o sobě pan poslanec podává v poslední větě. Tou se jasně hlásí k pseudohumanismu, jehož princip, škodlivost a v případě existenčního ohrožení zločinnost, byly dostatečně srozumitelně vysvětleny v napadeném článku. Ideologie pseudohumanismu je ideologií tzv. „právdoláskařů“, mainstreamových médií včetně ČT, části poslanců, senátorů a vlády, i vedení EU. Jejich nesmírně škodlivý vliv právě v dnešní době, která se vyznačuje ohrožením existence celé naší civilizace, je škodlivější než invaze muslimů samotná, jak plyne i z názvu tohoto článku. Nebudou-li pseudohumanisté zbaveni svého vlivu, pak je bolestivý zánik naší civilizace neodvratný.

Dovětek

Již dávno jsem se nesetkal s tak drzou ignorancí faktů a zpupnou arogancí, se kterou si pan poslanec dovoluje bagatelizovat zcela zřejmé nebezpečí zničení naší civilizace. Je pravdou, že dotyčný poslanec je poměrně mladý, o válce něco četl, podle svého zvyku patrně jen to, co vyhovovalo jeho předem vytvořenému názoru, a Adolf Hitler je pro něj spíše jen literární postavou. Já jsem asi o 30 roků starší, takže jsem se jako dítě probouzel do světa, kdy v rozhlase byly denně zprávy o potopených tisících brutto-registrovaných tunách, počtech mrtvých a zraněných, a také do každodenního strachu z večerního zaklepání na okno kvůli provokatérům vydávajícím se za partyzány (stalo se v nedaleké vesnici), z gestapa, které nám mnohokrát prohledalo celé stavení, loučení s tatínkem před odchodem do školy, pro kterého si mělo přijít vinou udavače gestapo, a mnoho, mnoho dalšího. Dnes se zdá nepochopitelným, že strach a děs se v dětských dušičkách přetavil do odhodlání se bránit. Jako kluci (kolem deseti roků!) jsme chodili po lese za vesnicí a volali „partyzáni, partyzáni“, se kterými jsme se chtěli spojit. Řeknete „hloupost“. Ale byly i daleko větší hlouposti. Jedna z nich jen neuvěřitelnou náhodou neskončila obrovskou tragédií. Ale o tom možná někdy později.