Sebeobrana je jednou ze základních povinností člověka a jeho společenství danou Přírodou či Bohem. Její odmítnutí je nemilosrdně trestáno i ztrátou existence. Jakékoliv standardy lidského chování nerespektující tuto skutečnost jsou proto špatné. Špatné jsou rovněž i všechny myšlenkové a politické proudy dehonestující a paralyzující sebezáchovné aktivity uvnitř společnosti nezávisle na tom, do jaké roušky iracionálních, často anachronických a rádoby morálních zásad se halí.

1. Úvod

Mezi množstvím problémů dnešní doby bezesporu dominuje problém masového přílivu migrantů ze zemí Blízkého východu a Afriky do Evropy. Tento problém je dominantní proto, že se dotýká samotné existence naší civilizace. V poslední době rozbouřila hladinu veřejného mínění výzva Vědci proti strachu a lhostejnosti. Na rozdíl od mainstreamových médií v čele s ČT je odezva na nezávislých internetových serverech všeobecně negativní. I když v článcích na internetu i v diskusních příspěvcích byla „Výzva“ dosti podrobně rozebrána a odsouzena, zůstává stále dosti toho, co ještě nebylo řečeno nebo co by mělo být zvýrazněno. Zdůrazňuji, že mám opravdový soucit s uprchlíky zachraňujícími své životy, ale že nepovažuji za naši povinnost zachraňovat je za cenu vlastního zničení, jak dále zdůvodním. Předesílám, že pro mnohé čtenáře se způsob argumentace bude zdát neobvyklý a nekonformní s jejich dosavadními názory. Tím spíše by měli najít trpělivost a čas si uvedené informace nezaujatě přečíst a promyslet. Je to jako pohled pod kapotu motoru, chceme-li zjistit, proč motor nepracuje. Je to jiný pohled než od volantu, kdy opakované pokusy nastartovat spíše vybijí baterii, ale motor nenaskočí. Problematika je dosti složitá a její podrobný výklad přesahuje možnosti tohoto článku. Pro zájemce jsou další podrobnosti i s názorným grafem uvedeny v knize Civilizace na rozcestí na webu www.urgent21.cz .

Za stěžejní považuji tyto klíčové otázky:

(a) Představuje současný exodus reálné nebezpečí islamizace naší země a zničení naší civilizace?

(b) Je sebeobrana člověka jeho právem, nebo povinností?

(c) Platí, že čím větší altruismus, tím lépe, nebo existuje nějaká maximálně přípustná míra altruismu?

(d) Platí, že subjekt si může dovolit tím větší altruismus, čím méně se cítí ohrožen, a naopak?

(e) Co jsou to křesťanské tradice?

(f) Jsou vědci, umělci apod. oprávněni vystupovat ve společnosti jako morální autority?

(g) Jak velká je zodpovědnost těch, kdo podporou migrace riskují, že Evropa podlehne islámu a naše civilizace bude zničena?

2. Současný exodus a islámská ideologie

I když existuje řada příčin exodu (přelidnění, války, snaha žít v lepších podmínkách aj.), existuje jedna příčina, která je dnes zásadní a pro kterou jsou ostatní současné příčiny jen roznětkou a motorem. Jak známo, mezi migranty převažují muslimové. Konečným strategickým cílem islámu je zničit vše neislámské, tj. zlikvidovat všechny nemuslimy a jejich kultury a zajistit jeho absolutní, celosvětovou nadvládu. Korán mluví v tomto směru zcela jasně. To, k čemu Korán muslimy zavazuje, se podle kritérií ostatního světa nazývá genocidou (viz Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia - Resoluce OSN 260 z roku 1948). Boj za dosažení tohoto konečného strategického cíle je hlavní součástí tzv. džihádu. Zapojit se v případě potřeby do džihádu je podle islámského zákoníku šaría povinností každého schopného muslima. Veškerá sebeobranná opatření by měla vycházet ze znalosti tohoto „svatého“ cíle muslimů, jehož existence je potvrzena celou existencí islámu trvající více než tisíc roků. V opačném případě je to plýtvání silami, prostředky a časem. Jeho zamlčování, zamlžování a lhaní je součástí islámského džihádu, a bohužel i řady nemuslimů podléhajících svým sebezáhubným ideologiím a sobeckým či primitivním muslimským kolaborantům. Často zdůrazňovaný fakt, že muslimové jsou většinou mírumilovní a že teroristé a fundamentalisté tvoří mezi muslimy menšinu, nemá žádnou váhu. Historie učí, že běh událostí snad nikdy neurčovala laxní početní většina, ale fanatičtější a krutější menšina (viz nacistické Německo, bolševické Rusko a další).

3. Je sebeobrana člověka a jeho společenství (subjektů) jejich právem, nebo povinností?

Je nutné předeslat, že žádný předmět nemůže být pro stejný subjekt současně právem i povinností, což lze snadno logicky dokázat. V každé lidské společnosti existují jisté standardy chování upravující vztahy lidí mezi sebou a k Přírodě. Tyto standardy si lze představit jako víceúrovňovou hierarchickou strukturu (pyramidu), ve které by mělo platit, že žádný standard nesmí být v rozporu s odpovídajícím standardem nacházejícím se na vyšší úrovni. Ve vrcholu této pyramidy se nachází nebo by se měl nacházet standard plnící funkci základního etického kodexu. Např. v naší civilizaci bylo tímto kodexem odedávna tzv. Desatero vycházející z židovsko-křesťanských tradic. V muslimské civilizaci plní tuto funkci Korán a ostatní svaté knihy islámu. Jak tento základní etický kodex ovlivňuje způsob chování lidí a společností, je patrné při srovnání např. islámské civilizace s naší. Všechno, co je součástí této pyramidy, je produktem lidí, lidského vědomí. I když základnímu etickému kodexu se obvykle připisuje božský původ jako zjevení, zůstává faktem, že tato zjevení převedl do lidské řeči a písemné formy vždy člověk.

Existuje ovšem něco, co není součástí žádné podobné pyramidy a přitom zásadním způsobem ovlivňuje veškerý život v Přírodě, tedy i člověka. Lze si představit, že tvoří okolí zmíněné pyramidy, které na rozdíl od ní není dílem člověka, ale Přírody, resp. Boha. Podle biologů existují (kromě jiných) dva principy společné všem živým organismům, a to

1. princip sebezáchovy a

2. princip zachování druhu (auto-reprodukční).

U vyšších druhů živočichů včetně člověka se nazývají pudy. Jen ignorant může tyto pudy nazývat „nízké“, jak se tvrdí ve „výzvě vědců“. Tyto principy má ve svých genech zakódované každý živý organismus rostlinné i živočišné říše, počínaje samotnou buňkou a konče člověkem a jeho společenstvím, a proto je můžeme nazývat základní biologické principy. Projevují se jako schopnost organizmů přizpůsobovat se okolním podmínkám, uspět při soutěžení (boji) s jinými organizmy o existenčně nezbytné či výhodné přírodní zdroje a reprodukovat se. Chování podle těchto principů je pro všechny organismy přirozené, modifikované jejich konstrukcí a u člověka navíc jeho vědomím. Protože pro člověka nejsou tyto principy věcí diskuse a volby, jsou pro něho závazné, tedy povinné. Nesplněním této povinnosti takový organismus či společenství dříve či později zahyne. Jakékoliv standardy lidského chování nerespektující tuto skutečnost jsou proto špatné. Špatné jsou rovněž i všechny myšlenkové a politické proudy dehonestující a paralyzující sebezáchovné aktivity uvnitř společnosti nezávisle na tom, do jaké roušky iracionálních, často anachronických a rádoby morálních zásad se halí.

4. Altruismu, humanismus a pseudohumanismus

Altruismus je podle Wikipedie moderní označení pro postoje a jednání člověka, která sledují prospěch druhého člověka (altruistické jednání, dobročinnost, nesobeckost, nezištnost). Jejich cílem je vyvolat v jiném subjektu pocit spokojenosti a štěstí a zlepšit jeho existenční podmínky, tedy být pro adresáta přínosem, i když bez svého nebo i proti svému prospěchu.

Naproti tomu egoismus je podle Wikipedie jazykově opakem altruismu a je moderním označením pro sobectví. Znamená (přílišné) soustředění se na vlastní zájmy a prospěch a přehlížení zájmu a prospěchu ostatních bez ohledu na to, zda preferováním vlastního zájmu je nebo není někdo jiný poškozen. Je obdobou chování zvířat a nezbytnou podmínkou přežití člověka a jeho společnosti. S rozvojem vědomí rostl i jeho altruismus a klesal egoismus.

Absolutní altruismus vylučuje jakýkoliv egoismus a znamená úplné ignorování vlastního pudu sebezáchovy a auto reprodukce subjektu a jeho sebezničení. Ve světě nemá proto naději na dlouhou existenci a takový subjekt dříve či později zaniká.

Čím větší je altruismus, tím menší je egoismus, a naopak. Je třeba mít na paměti, že jakákoliv činnost subjektu přináší obecně jak dobro, tak zlo. S rostoucím altruismem celkové zlo nejprve klesá až do nějakého minima, načež opět roste. Jestliže altruismus lze považovat za podstatnou složku humanismu, pak kritérium minimálního zla plynoucího z jakékoliv lidské činnosti lze považovat za rozhraní mezi humanismem a pseudohumanismem, který by se měl nazývat raději anti humanismem. Oblast od tohoto optima až k absolutnímu altruismu, tedy oblast pseudohumanismu, se vyznačuje klesajícím egoismem poskytovatele altruismu a je to tedy směr k jeho sebezničení. To je ovšem v rozporu se základními biologickými principy, a je tedy proti Přírodě či Bohu. V náboženské terminologii se jedná o hřích. Jestliže se sebezničení netýká jen poskytovatele altruismu (např. představitelů státu) ale i jiných subjektů (např. občanů), pak v občanské terminologii se jedná o trestný čin, zločin, či dokonce zločin proti lidskosti. Takto tvrdě je třeba posuzovat činy tzv. pseudohumanistů, jejichž činností je poškozována, a může být i zničena celá společnost.

5. Altruismus v závislosti na pocitu ohrožení

Otázkou je, jaká je optimální míra altruismu podle kritéria minimálního zla. Odpověď není jednoduchá. Kategorie jako zlo, dobro, egoismus, altruismus atd. nelze vyjádřit číselně. Lze je posuzovat jen jako „větší“ či „menší“, ale nikoliv „o kolik“. Co je však důležité, že poloha optima není pevně dána, ale záleží na okolnostech, z hlediska subjektu především na jeho pocitu ohrožení. Člověk si může dovolit tím větší altruismus, čím méně se cítí ohrožen, a naopak. Kdyby tomu tak nebylo, pak by při sebemenším pocitu ohrožení rovnou třeba střílel. Naopak, jestliže při průkazném nebezpečí člověk, zvláště je-li zodpovědný za jiné subjekty, potlačuje sebezáchovný egoismus např. tím, že podléhá ideologii paralyzující pud sebezáchovy, nepředvídá nebezpečí, podléhá své pohodlnosti a lenosti, preferuje svůj momentální prospěch a ignoruje bezpečnostní opatření, chová se jako pseudohumanista. Proto má pseudohumanismus tak blízko k zločinnosti.

V technické praxi je běžný pojem koeficient bezpečnosti. Ten je závislý mj. na nebezpečí či škodě, která by vznikla v případě nechtěné události. Tak např. jiné koeficienty platí pro automobily než pro letadla, pro letadla než pro vesmírné objekty, pro jaderné elektrárny než pro tepelné. Rovněž jiná pravidla platí pro řidiče osobních automobilů než pro řidiče autobusů, lokomotiv, pilotů, velkých lodí apod. Rovněž postihy provinilců jsou podobně odstupňovány. Ve všech těchto případech se jedná o životy maximálně tisíců lidí. S tím kontrastuje (ne)zodpovědnost politiků, publicistů, umělců a pseudoumělců, vědců a pseudovědců, různých aktivistů a všech kdo nějak ovlivňují veřejné mínění, jejichž rozhodnutí a postoje ovlivňují či ohrožují životy ne tisíců, ale stamilionů lidí, jako v případě islámu a současné imigrace. Zodpovědnost politiků znamená většinou jen jejich rezignaci. Jen výjimečně jsou souzeni. Zodpovědnost všech ostatních není téměř žádná. V případě ovládnutí a postupného zničení naší civilizace by ovšem politici nebyli souzeni vůbec, neboť by nebylo soudů, které by je mohly soudit. Sotva to může být pro tyto lidi útěchou.

6. Křesťanství a pseudohumanismus

Rozšířeným argumentem autorů z řad křesťanů a jejich sympatizantů je, že vinu za současné muslimské nebezpečí pro Evropu nese její odklon od křesťanských tradic. Ale proč? Je to vina věřících, nebo jejich „pastýřů“ a učení? A co vůbec patří mezi „křesťanské tradice? Jsou to jen její tradice ve své původní, evangelické podobě nebo též tradice boje křesťanů proti muslimům se zbraní v ruce? A jak je možné, že křesťané se v jistých dobách chopili zbraní a šli zabíjet? Problém je dobře popsán v práci Vlastimila Podradského na příkladu tzv. křesťanské dichotomie.

(citace)

“ Křesťanství je náboženství lásky a absolutní morality. Ve své podstatě je utopické. Proto nemohlo být nikdy v běžném životě zcela do důsledku aplikováno. Životní postoje a politika mají dva (různé) zdroje pravidel:

1. Dogmatický zdroj ... striktně orientovaný na dodržování pravidel, která obsahují náboženské fundamentální dokumenty (Korán, židovský Zákon, Bible – Písmo Svaté), pro všechny sféry života.

2. Dichotomický postoj ...vytváří pravidla, která si žádá existence státu a národa. Tento postoj se pouze snaží dát praktická pravidla do souladu s náboženskými dogmaty. Mnohdy jsou ovšem světská pravidla na základě praxe zcela jiná než náboženská dogmata.

Uvedu zde dva příklady křesťanských pravidel, která si vyžadují dvojí přístup: Ježíšova výzva „kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“ je v životě problematicky uskutečnitelná a mohla zůstat pouze jako návod k omezenému použití v rámci obce. Křesťanský stát musel zavést tresty pro zločince, musely se konat obranné války, které mnohdy přerostly v preventivní útočné akce. Nepřátele nebylo možno milovat, jak vyzývá Ježíš, bylo nutno je likvidovat. Pokud by křesťanská společnost tak nečinila, zanikla by velmi záhy a asi bychom dnes o křesťanství ani nevěděli.“

Proč není mezi křesťanské tradice zahrnována kromě její utopické části vedoucí k sebezáhubě i její bojovná, sebeobranná část, které křesťané vděčí za svoji dosavadní existenci? Proč jsou dnes křesťanské principy omezovány jen na utopickou, sebe záhubnou podobu křesťanství? Jsou snad představitelé církví, zvl. katolické, tak naivní, že si myslí, že „proplují“ nějakým islámským obdobím podobným období socialismu, kdy sice budou v postavení nevolníků (dhimmi) a budou s muslimy kolaborovat podobně, jako kolaborovali s nacisty a později s komunisty, ale zachrání alespoň vyšší klér a obrovský majetek, a to bez ohledu na obrovské utrpení věřících? Je nešťastné, že údajný odklon Evropy od křesťanských tradic znamená odklon od jejich sebeobranné části a rozumí se tím jen jejich utopická část, která je ostatně v rozporu se základními biologickými principy.

7. Vědci, umělci, pedagogové aj. a jejich politické postoje

Z tzv. „Výzvy vědců“ je zřejmé, že jejími autory patrně nejsou vědci. I když mezi signatáři je řada nezpochybnitelných vědeckých kapacit, neznamená to, že text opravdu alespoň četli. Ten je poznamenán hrubými prohřešky proti zásadám vědecké pracovní metody. Ta je intuitivně používaná vědci zřejmě od nepaměti. Explicitně byla formulovaná v oblasti biologie poměrně nedávno (Douglas Marsland, Principles Of Modern Biology, str. 11, Henry Holt And Company. (Stručně je popsána též v citované knize Civilizace na rozcestí na webu www.urgent21.cz ). Do očí bijící je zejména předpojatost namísto nestrannosti výběru a hodnocení informací, což je zřejmou příčinou nesprávných závěrů a postojů. To může být důsledkem poplatnosti ideologii multikulturalismu a možná i politické objednávce podobně, jak tomu bývalo za dob socialismu. To, že mezi signatáři jsou i skuteční vědci na věci nic nemění, neboť jak známo, jejich vlastností je plně se soustředit na svůj problém a žít jaksi mimo reálný svět. Určitě zde je i vliv hmotné a finanční závislosti na financování státem a EU, grantech apod., kdy proklamované morální aspekty jdou do pozadí. Komentátoři si všímají i toho, že mezi signatáři převažují lidé z humanitních oborů, kteří chápou vědu přece jen jinak než např. přírodovědci.

Problém je však hlubší. V článku zde František Houdek popisuje situaci kolem tzv. „Výzvy kulturnímu světu“, zvanou též „Manifest třiadevadesáti“, z doby těsně po vypuknutí 1. světové války, která plně obhajovala německý militarismus a vstup Německa do války. „Výzvu“ podepsalo kromě autora dvaadevadesát německých intelektuálních a duchovních veličin, vedle známých zástupců kulturního života i patnáct přírodovědců, ze stávajících či budoucích nositelů Nobelovy ceny. Např. i Planck, Roentgen a další. Výjimkou byl Albert Einstein, který se svým kolegou publikoval anti-výzvu. Tu však pro nedostatek podpory byli nuceni stáhnout. Jedná se o fenomén lidského selhání i vysoce inteligentních lidí, který se snad ještě nikomu nepodařilo vysvětlit. Je však nutné alespoň o něm vědět a podle toho se chovat, především být velmi opatrnými, chceme-li se řídit jejich politickými postoji.

8. Závěry

1. Existence naší civilizace je současným, převážně muslimským exodem opravdu ohrožena.

2. Sebeobrana člověka a jeho společenství je podle společenských zákonů jejich právem, ale podle základních biologických principů jejich povinností.

3. Za podstatnou složku humanismu lze považovat altruismus. Neplatí, že čím větší altruismus, tím lépe, ale že existuje nějaká jeho optimální míra, kdy zlo obecně plynoucí z každé lidské činnosti je minimální. Pomocí tohoto minima lze odlišovat humanismus od pseudohumanismu, který v krajním případě končí sebezáhubou poskytovatele altruismu.

4. Člověk si může dovolit tím větší altruismus, čím méně se cítí ohrožen, a naopak. Cítí-li se ohrožen, je jeho biologickou povinností omezit svůj altruismus třeba do krajnosti tak, aby si zachoval svoji existenci, neboť základní biologické principy jsou pro něho nezpochybnitelnou nejvyšší autoritou danou Přírodou, která je podle náboženských tradic Božím dílem.

5. Křesťanské tradice jsou dvojí: utopické, sebe záhubné, na které se odvolávají zastánci migrantů, a militantní, kterým dnes křesťané a celá naše civilizace vděčí za svoji existenci, a která je nejen opomíjena, ale i odsuzována.

6. Neočekávejme od vědců, umělců apod. více než to, co přímo souvisí s předmětem jejich činnosti, a buďme velmi opatrní, chceme-li se řídit jejich politickými postoji. Tito lidé by naopak měli být natolik poctiví a sebekritičtí, aby nezneužívali svých renomé získaných ve svých oborech a nesnažili se ovlivňovat věci, kterým nerozumí, i když si o sobě myslí opak.

7. Všichni včetně politiků, kteří dnes jakkoliv podporují migraci, riskují s velkou pravděpodobností, že Evropa podlehne islámu a naše civilizace bude zničena genocidou. I tato podpora je podle Rezoluce OSN 260 trestným činem. Vzhledem ke katastrofálním důsledkům na celou civilizaci by se jednalo spíše o zločin proti lidskosti podobný těm, které po WWII soudil Norimberský tribunál.

srpen 2015