Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by se na poště odhlásil jako poplatník televizního poplatku. Znám však několik lidí, kteří o tom alespoň uvažují. Jak jste na tom coby evidovaní poplatníci televizního poplatku vy?

Televizor v domácnosti může být tak trochu nostalgickou záležitostí. Nemám na mysli samotný nástup televizního vysílání u nás, tak daleko moje osobní vzpomínky nesahají. Myslím tu dobu, kdy se televize rychle rozšiřovala. Vzpomínám si na televizor s obrazovkou snad velikosti pohlednice, který byl spojen do jedné skříně s rádiem. Měl ho náš soused pan Polívka. Krátce nato jsme měli první televizor i my. Jmenoval se Akvarel. Zprvu se vysílalo několik hodin denně. Pamatuji si na dobu někdy kolem Vánoc, venku plno sněhu, ale na zimní zábavy s kamarády na kopci u sokolovny nebo na zamrzlém rybníku ani pomyšlení. Televize vysílala film Vynález zkázy. Obrazovka nejdříve zrnila a nějakou dobu před vysíláním programu se na ní objevil zvláštní obraz, kterému se říkalo „monoskop“. Podle něj se pak seřizovala obrazovka. Předtím, než byla anténa vztyčena na střeše, se v pokoji chytal signál drátěnou anténou, s níž otec všelijak manipuloval. Tak to je ta nostalgie.

Pokrok se ale zastavit nedá a výsledkem jsou dnešní televizory často monstrózních rozměrů. Tedy ve srovnání s velikostí bytových prostor, v nichž jsou umisťovány. Už i obrazovka s úhlopříčkou jeden metr je málo a takový český standard brzy bude úhlopříčka jeden a půl metru. Všiml jsem si jedné zvláštnosti. Čím menší dům, tím větší televizor. Největší televizory bývají v těch malých rodinných domcích, které vyrostly v četných satelitech, kde ze zahrady není při vstupu do pokoje ani schůdek. A když se už něco takového do domu pustí, pak je to obvykle zapnuto non stop.

Náš televizor má 16 let, je to ještě typ „bedna“, jak se po desetiletí televizory vyráběly, než se přešlo k velkým a zároveň tenkým televizorům typu „obraz“ s LCD obrazovkou. Co jsme za tu dobu vystřídali počítačů, nejméně čtyři, k tomu tři notebooky, nemluvě o mobilech nebo digitálních fotoaparátech! Ale ta těžká bedna s malou obrazovkou (přeměřil jsem ji a má směšných 53 cm) ne a ne kleknout. Tak ji neměníme. Není ani proč, protože televizní vysílání už nějakou dobu nesledujeme. Televizor slouží k občasnému přehrání DVD, ale s novým monitorem to jde lépe na počítači.

Těch sledovaných televizních programů za čtyři roky nazpět je tak málo, že si na všechny dokážu vzpomenout. V roce 2013 to byl dánský seriál Zločin, který se Česká televize snažila divákům dlouho utajit. Vysílal se vždy o nedělích nejdříve od 22.00 hodin, pak od 23.00 hod. O vysílání Českou televizí šest let po jeho vzniku (v té době ho dávno odvysílaly jiné televize po celém světě) jsme se dověděli, jak jinak, na internetu. Ve stejném roce to byl televizní seriál České století, který jsem dokonce na stránkách Neviditelného psa pochválil v glose z 19. 11. 2013 Nad seriálem České století. Pak další dánské seriály – z nich poslední s názvem 1864 v minulém roce. Je to dost na to, aby se platil měsíc co měsíc televizní poplatek? Kde je ta nová, vlastní produkce České televize?

Po zhlédnutí dánského Zločinu jsem se jen tak pro srovnání díval na opakování televizní detektivky Hrobník z produkce České televize. Do konce se to dalo přetrpět jen se sebezapřením. To, co v žánru krimi produkuje a nabízí Česká televize, nelze s dánskou televizní tvorbou srovnat ani vzdáleně. Někteří herci jednou působí afektovaně, jindy jako by text četli. Jiní jsou žoviálně užvanění, v čemž vyniká zejména dvojice vyšetřovatelů. Nikdo, ať to je novinář, policisté nebo děti zavražděného, nepůsobí věrohodně. Příšerný je starožitník, jako vystřižený z Dickensova románu. I zápletka je nepřirozená, vyumělkovaná. Česká televize svým divákům (a plátcům) namísto zajímavých a hodnotných pořadů tohoto druhu nabízí leda jakousi pitomoučkou šmíru. Vypadá to tak, že se v České televizi tvoří nikoli pro diváky, nýbrž pro herce. A život v reálném světě je pro tvůrce pořadů České televize (v žánru krimi z české současnosti!) bez významu.

Z těch na televizních poplatcích zaplacených miliard nedokáže Česká televize vyrobit nic, co by se dalo srovnat s produkcí televize v Dánsku. K čemu pak platit televizní poplatky? Všechny zajímavé seriály si lze koupit na DVD a sledovat v době dle libosti. Proč z rozmaru vedení České televize ponocovat před televizorem zrovna v neděli jen proto, že někomu zrovna nevoní ten rozdíl v kvalitě a je zřejmě zájem, aby cizí kvalitní pořad nebyl příliš sledován. Zločin a další dánské seriály již na DVD máme.

Pro zasmání (nebo je to k pláči?) je nahlédnutí do programu České televize z února tohoto roku. Jeden den nám od 21.20 hod. nabízí Hej rup z roku 1934, den nato trhák roku 1938 Škola základ života. Že by to nebylo mezi starými českými filmy na YouTube? V každém případě to jsou věci nabízené za pár korun například v prodejnách tiskovin na nádražích.

Jsme jen plátci „povinného“ televizního poplatku, nikoli diváci České televize. Na sledování nabídky v jejím televizním programu jsme rezignovali. On ten poplatek ale není povinný, dá se jednoduše zrušit. Teď je náš televizor ještě plně funkční, ale zanedlouho skončí současný standard digitálního vysílání DVB-T a začne se vysílat jinak. Už v předstihu se ale bude vysílat novým standardem, takže – jak televize divákům důtklivě připomíná – ne vše půjde na starých televizorech přijímat. Chce to nové televize, které budou mít lepší obraz, budou se nabízet s ještě většími obrazovkami atd. Na „bedně“ už nepoběží nic a žádné dvoumetrové monstrum nesmí do bytu. To by mohl být definitivní konec televizní nostalgie a konečný krok k osvobození od placení televizního poplatku.