Diváci životopisného filmu o jednom z českých géniů, Járovi Cimrmanovi, nazvaného „Cimrman ležící a spící“ se dozvídáme, že tento všestranný génius po určitý čas řídil kočovnou hereckou společnost, jejíž představeni nebyla příliš úspěšná a musela končit tzv. vichrem z hor. Před negativními reakcemi nepokojeného publika se herci chránili vyhlášeným „strašlivého přírodního úkazu vichr z hor“ před nímž se diváci měli chránit tím, že zůstanu namístě a herci mohli nenápadně zmizet. Jednou se kočovní herci rozhodli předvést novou hru, jejímž cílem bylo odhalit pravdu. Po představeni složitých rodinných vztahů se hrdina dozví, že jeho otec není otcem , ale matkou, švagr je vlastně jeho sestrou, a babička matkou , strýc je jeho otec, (nebo tak nějak). Hlavní hrdina na závěr hrdinně prohlásí, že je rád, že se konečně dozvěděl pravdu! Cimrman byl génius a asi předvídal jak bude v budoucnu vypadat evropská společnost. Diváci této hry, jak vidíme ve filmu , zahrnuli herce nadávkami, házeli po nich židle a žádali vrácení vstupného. My naopak něčemu podobnému tleskáme jako projevu moderního liberalismu. .

V době, kdy si své pohlavní mohou „měnit“ nejen rodiče, ale i děti, kdy tatínek náhle není tatínek, ale maminka, dcera není dcera, ale syn, žák je náhle žákyně a rodiče přes noc nemají dceru, ale syna a po nějakém čase opět dceru , kdy pohlaví si mění nejen rodiče ale i děti, autoři a podporovatelé těchto tvrzení žádný „vítr z hor“ vyvolávat nemusejí. Dostává se jim ocenění jako nositelům pravdy a světla a svobody.

Samozřejmě všichni tito „účastníci“ zůstávají muži a ženami, chlapci a děvčaty. Jen se někteří snaží s námi k hrát podivnou, cimrmanovskou hru o jakoby lidské svobodě. V diskusích o rozhodnutí Sněmovny o upravení vztahů párů stejného pohlaví, byli někteří účastníci této hry zvláště aktivní.

Soužití kohokoliv s kýmkoliv v jakémkoliv počtu, bez ohledu na pohlavní nebo cokoliv jiného, není v naší společnosti nikomu bráněno. Stejně tak se může kdokoliv nazývat jakkoliv podle svých pocitů. Volání po stejném právu má však smysl jen pokud takové právo mohu vykonávat. Slepý nemůže řídit auto a muž porodit dítě. Na těchto jednoduchých poznáních jsou upraveny dopravní předpisy i ustanovení občanského práva o manželství. Jsou to banality. Soužití těch, kteří spolu (!) mohou mít dítě, musí prostě být právem upraveno jinak , než soužití těch, kteří bez toho spolu chtějí žít. Mluvit o jakémsi porušení rovnosti v právech je nepřípadné. Každému se dostává tolik práv kolik může nosit a realizovat. . Boj o název, o což nakonec šlo, je prostě směšný.

Leda bychom si přáli onu shora uvedenou cimrmanovskou hru . Matka otěhotní, v průběhu těhotenství „změní“ pohlaví a máme hned dva „otce“, z nichž jeden dokonce porodil. Proč ne ? Jinak si dítě někde koupíme a na místo matek máme nositelky plodu. Pátrání dětí po svých rodičích, právo, které jim zaručují mezinárodní úmluvy kterými je Česko vázáno, končí u první zkumavky…

Ve Sněmovně byla snaha o vyvrácení vyslovené obavy že takováto změna zákona může založit požadavek na ustanovení „manželství“ více osob. To zcela jistě. Právo na nynější zákonnou úpravu vztahu a zvláštního názvu pouze soužití dvou lidí, kteří se mají rádi a chtějí spolu žít , může být téměř diskriminační vůči třem, nebo čtyřem osobám, které chtějí totéž. Potřebujeme snad nějaký vichr z hor?

LN 19.3