Každý rok sleduji v květnových dnech pietní akty u příležitosti konce druhé světové války, ten proud věnců a proslovů politiků k výročím v čase stále vzdálenějším, vždy mě napadne a zamrzí, proč téměř nikdy žádný věnec a žádná vzpomínka nepřicházejí k těm stovkám, možná tisícům pomníčků rozesetých po českých městech a vesnicích připomínajících statisíce padlých českých vojáků za první světové války, která skončila o pouhých jednadvacet let dříve než válka druhá.