11.7.2020 | Svátek má Olga


ESEJ: Proč nesouhlasím s Tomášem Halíkem ve věci islámu

24.6.2020

Tomáš Halík vydal před měsícem článek s názvem Evropa vs. islám. Maříme historickou šanci. Vyjádřil v něm především obavy z toho, že paušální odsuzováním islámu vhání muslimy do náruče radikálů.

Chápu logiku tohoto názoru, protože jsem ho kdysi zastával také. Dokonce jsem někdy po 11. září 2001 napsal text, kde jsem v reakci na nějaký drobný protimuslimský incident vyslovil podobný názor. Dnes však mám s Halíkovou argumentací problém. Nedává totiž žádné realistické předpoklady pro to, jak v Evropě řešit hrozbu islámského fundamentalismu.

Jeho logika vychází z předpokladu vysloveného v závěru článku:

„V této chvíli – tváří v tvář teroru, zaštiťujícímu se islámem – je většina muslimů ochotna postavit se proti extremistům na stranu Západu. Pokud však z naší strany budou slyšet jen hloupé paušální odsudky islámu jako takového (vzpomeňme na výroky Zemana, Okamury či lidoveckého europoslance Pavla Svobody) či oslavu laciné a nezodpovědné provokace typu karikatur Charlie Hebdo, maříme tuto historickou šanci a naháníme muslimy do náručí extremistům.“

Z čeho Tomáš Halík čerpá toto přesvědčení? Neodvážil bych se tvrdit, že znám smýšlení většiny muslimů. Nemohou mě však neznepokojovat skutečnosti, které svědčí o přesném opaku. Především se domnívám, že pokud by většina evropských muslimů byla na straně Západu, pak by více dobrovolníků z Evropy odešlo bojovat proti Islámskému státu než za něj. To se nestalo. Stovky a možná tisíce radikálů odešli bojovat za ISIS, počty na druhé straně byly tak nízké, že to nestálo za mediální pozornost.

Lze samozřejmě odkázat i na další indicie – někdejší masové demonstrace britských muslimů za smrt Salmana Rushdieho, demonstrace za zavedení práva šaría, průzkumy názorů mezi německými muslimy atd.

Tomáš Halík toto své tvrzení, s nímž celá argumentace stojí a padá, nepodkládá žádným argumentem. Obávám se tedy, že přání je zde otcem myšlenky. Upozorňuje nás pouze na to, že hovořil s mnoha muslimy. Čerpá svůj názor z této zkušenosti? Pokud ano, bylo by takové tvrzení nevěrohodné. Vycházím-li ze svědectví exmuslimů (kteří mi připadají poněkud důvěryhodnějšími autoritami ohledně života muslimských komunit), pak předstírat umírněnost je běžnou strategií při rozhovorech s nevěřícími. Jak to vyjádřil jeden v Německu žijící exmuslim: To, jak mluví muslimové mezi sebou a jak mluví se zbytkem společnosti, to se od sebe liší jako den a noc.

Překvapuje mě, že Tomáš Halík vystupuje s tímto textem jen krátce poté, co jeden z představitelů české muslimské komunity, Sámer Shehadeh, s nímž on diskutoval v rámci mezináboženského dialogu, byl odsouzen jako radikál. Myslím, že Tomáši Halíkovi se dá z politického hlediska oprávněně vytknout, že svým někdejším jednáním napomohl tomu, aby se islámští fundamentalisté mediálně etablovali jako reprezentanti umírněného islámu.

Dívám-li se na problém z hlediska reálné politiky, pak se obávám, že to, na čí straně stojí většina muslimů, bychom zjistili až v případě reálného válečného konfliktu. Položme si pro srovnání následující otázku: Byla většina českých obyvatel v době druhé světové války na straně Německa, jestliže dodržovala říšské zákony? Samozřejmě nebyla. Přitom Češi v protektorátu sotva prováděli více vražedných protiněmeckých útoků než dnešní islamističtí radikálové v Evropě.

Co mi dále přijde na argumentaci článku pozoruhodné, je, že neuvádí vlastně žádné informace o islámské věrouce. Místo toho zdůrazňuje, že existují různé proudy v islámu a že velmi záleží na interpretaci náboženských textů.

Je to poměrně oblíbená rétorická figura všech obhájců islámu. Pravý název tohoto argumentačního postupu je mlžení. Kritikové islámu jsou napadeni, že o islámu nic nevědí, že vytrhávají věci z kontextu atd. Následně však místo vyvracení jejich tezí doporučí odpůrci jejich umlčení. Tento model používají i lidé, kteří se přímo prezentují jako odborníci na islám (Zora Hesová, Bronislav Ostřanský). Je tedy absurdní i pozoruhodné zároveň, že lidé, kteří kritizují islám, o něm přinášejí ve svých vystoupeních mnohem více reálných informací, ať už mám na mysli Benjamina Kurase, Billa Warnera nebo i Martina Konvičku. Mluví tendenčně? Možná ano, ale předkládají faktická tvrzení, jejichž pravdivost lze ověřit. Proč tedy obhájci islámu nepředloží jiná faktická tvrzení místo toho, aby požadovali umlčení lidí, kteří si dovolili mluvit o islámu kriticky?

Tomáš Halík tvrdí, že muslimští radikálové neznají dobře islám a používají jen citáty z Koránu vytržené z kontextu. Údajně by našel v Bibli i horší.

V jistém smyslu mě fascinuje, odkud evropští liberálové tak dobře vědí, jaká interpretace islámu je správná a jaká chybná. Podle čeho tak usuzují, když jsou sami nevěřící? Odpověď je prostá: Správná interpretace v jejich očích odpovídá tomu, co by si sami přáli, aby bylo správné. Nevidím zde žádný odborný výklad, který „odkrývá autentický smysl pomocí znalosti kontextu“, což má být podle Tomáše Halíka smysl teologické interpretace. Ve skutečnosti liberální obhájci islámu nikde nepřekládají svojí interpretaci islámské věrouky, pouze vždy vědí, kdo má interpretaci chybnou. Dovolil bych si proto upozornit na pár rozdílů.

V Bibli existuje jasná hierarchie v tom, že některé příkazy jsou důležitější než jiné. Je to Desatero a Ježíšovy výroky: Miluj Boha svého celým srdcem a „miluj svého bližního jako sebe sama“. Jaké jsou hierarchicky nadřazené příkazy v islámu? Nevím o žádném. Pro muslima platí to, že Korán je slovo Boží a prorok Mohamed je příkladem hodným následování. Všechny příkazy Koránu jsou v zásadě stejně závazné pouze s tou výjimkou, že pokud si dva výroky odporují, pak platí ten, který Mohamed pronesl později, neboť Bůh seslal nový příkaz náhradou za onen starší.

Mohamed byl válečník, prováděl džihád mečem a přikazoval vraždit své politické odpůrce. Ježíš nikdy nikoho nezabil a nikdy nikoho nepožadoval zabít, naopak sám obětoval svůj život jako nejvyšší důkaz Boží lásky k člověku. Je-li tedy pro muslima vzor Mohamed a pro křesťana Ježíš, pak je to velmi odlišný vzor. Bible praví velmi prostě: „Nezabiješ!“ Tento příkaz stojí nad všemi ostatními. Mohamedův Bůh praví na adresu nevěřících: „Zabíjejte je všude, kde je naleznete!“ Zřejmě zašifrované poselství lásky.

Často citovaný „mírumilovný“ verš Koránu má údajně tvrdit, že kdo zabil člověka, jako by zabil lidstvo celé. Ve skutečnosti tento verš říká něco jiného. Tvrdí jen to, že židům bylo Mohamedem nařízeno, aby byl souzen každý, kdo zabije člověka nebudícího pohoršení (!). Na zabíjení nevěřících muslimy se tento verš vůbec nevztahuje: „A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka – nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi – byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré.“ Hned následující verš říká, že ti, co budili pohoršení a bojovali proti Mohamedovi, budou zabiti, ukřižování, nebo jim budou useknuty jejich pravé ruce a levé nohy, nebo budou vyhnáni.

Jsou to velice často liberální obhájci islámu, kdo vytrhává informace z kontextu, aby si udrželi pocit, jak jsou úžasně tolerantní. Někdy to nepostrádá známky komiky. Jeden slovenský moderátor například argumentoval, že v křesťanských posvátných textech je také násilí, a odvolával se při tom na Ježíšův obrazný výrok: „Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč.“

Jednu věc bych přičetl Halíkovu článku k dobru. Není ve skutečnosti jednostranný. Obrací se kriticky i k islámu a muslimům. Po pravdě konstatuje, že pro islámský svět je na rozdíl od evropského typické stále ještě doslovné chápání textu. Zmiňuje osvícenství, které změnilo křesťanský přístup k interpretaci náboženských knih. Píše zde: „Většina islámských autorit však chápe Korán jako přímý diktát Boží bez lidského prvku; jen někteří uznávají, že mluvil-li k Mohamedovi Bůh, musel použít mnohá jemu srozumitelná myšlenková schémata (odpovídající jeho, nikoliv už naší době).“ V tuto chvíli vlastně nepřímo přiznává, že dnešní mainstreamový islám je sám o sobě fundamentalistický.

Pozitivní je to, že autor se vůbec do tohoto tématu pouští. Dnes existuje tendence mnoha aktivistů, např. HateFree a různé levicové weby, bojovat proti islamofobii tím, že se vytváří pozitivní obraz islámu a zamlčují se negativní skutečnosti. HateFree například věnuje samostatný článek dezinformaci, podle níž jistá brutální fotka zobrazuje masakr křesťanů spáchaný islamisty v Nigérii. Nikde se ale na jejich webu nedozvíte, že na fotce sice nic takového není, ale podobné masakry křesťanů jsou v této africké zemi takřka na denním pořádku. Chtěl bych zdůraznit jednu věc: Nepotřebujeme pozitivní obraz (ani negativní), ale potřebujeme pravdu. Zaslouží si proto respekt každý, kdo v dnešní době o poznání pravdy usiluje.

S Halíkovým článkem nesouhlasím ještě ve dvou věcech. V tom, že největší strach z muslimů vládne tam, kde žádní muslimové nejsou. Podíváme-li se na Západ, vidíme jednu věc. Islám je zde v médiích kritizován mnohem méně než v České republice, ale podpora protiimigračních a protiislámských stran je tu obvykle větší. Mám dojem, že absence kritiky islámu je v tomto případě symptomem mnohem většího strachu z něj. Na Západě se již nikdo neodváží publikovat karikaturu Mohameda a není to výraz tolerance.

Tomáš Halík dále praví, že lék na fundamentalismus je vzdělání. Jaké vzdělání? Fundamentalisté čtou Korán stále dokola a řekl bych, že se velmi vzdělávají. Chápou ho však doslovně. Halík by měl správně říci, že lékem na fundamentalismus je změna myšlení neboli změna paradigmatu. Jak chce přimět celou náboženskou komunitu ke změně myšlení, mi není jasné. Vzdělání tu však stačit nebude. Pokud se pokusím jeho doporučení realisticky domyslet, pak bychom asi neměli muslimy vzdělávat, ale spíše konvertovat.

Pro zajímavost podotýkám, že masovou migraci, která s problémem evropského islámu úzce souvisí, nepovažuje autor článku za problém. Muslimů prý u nás bude stále více nikoliv kvůli migraci (!), ale kvůli vyšší porodnosti.

Ačkoliv nemohu autorovi článku upřít snahu o věcech přemýšlet, jeho omyly mi přijdou příliš závažné. Doporučení, která z této logiky vyplývají, lze shrnout do věty: „Neprovokovat muslimy, pak bude dobře.“ Neprovokovat muslimy však znamená dát fundamentalistům za pravdu. Pokud západní země zakazují „urážku islámu“, pak de facto zavádějí jeden bod islámského práva. Dávají za pravdu fundamentalistickému názoru, že rouhání by mělo být potrestáno. Rozdíl je sice v tom, že radikál by trestal rouhání smrtí, zatímco evropská justice nikoliv, přesto je to však návrat do minulosti. (Připomínám, že diskuze o trestném činu rouhání proběhla již v 18. století s tím výsledkem, že bylo z trestního zákoníku postupně vyškrtnuto. Proč například Tomáš Halík odsuzuje Charlie Hebdo za rouhání vůči islámu? Odsoudil by stejně i divadelní hru urážející Ježíše?)

Pokud je většinový islám fundamentalistický, jak tvrdí i Tomáš Halík, pak je jediná realistická odpověď bránit jeho šíření všemi prostředky a neustupovat mu ani o píď. Je absurdní, že by evropští nemuslimové měli kázat muslimům o tom, jak mají reformovat islám. (Co jiného je poučování o tom, která interpretace islámu je správná a která špatná?) Čekat na reformu islámu je bláhové, Evropě trvala sekularizace 200 let.

Tuto skutečnost bych rád zdůraznil: Podle Tomáše Halíka chápe většina islámských duchovních autorit Korán doslovně, ale většina muslimů je na straně Západu proti extrémistům. Jak to jde dohromady? Oba výroky si fakticky odporují. I pokud by většina věřících muslimů neschvalovala jednání ISIS, pro což nemáme žádný důkaz, i tak jsou s nimi zajedno v tom nejpodstatnějším: Každá vláda a zákon, který se neřídí svatým textem, je z podstaty věci nelegitimní. Takovou vládu a takové zákony není třeba poslouchat. Pro pravověrné muslimy znamenají evropské zákony asi tolik, co znamenaly zákony indiánských kmenů pro americké osadníky. Má je smysl dodržovat jen tehdy, pokud toto dodržování přinese osobní prospěch nebo umožní vyhnout se komplikacím.

Hrozí tu jedno nebezpečí. Společenské uspořádání musí stát alespoň na minimálním konsenzu. Jak mohou žít v jedné společnosti lidé, kteří si myslí, že zákony by měly vycházet z náboženského textu, a lidé, kteří si myslí, že zákony nemají být náboženské, ale schválené volenými zástupci lidu? Toto je problém, který jde doslova na dřeň společnosti a politického režimu. V historii to bylo tak, že pokud podstatná část společnosti měla jiný názor na společenské uspořádání než jiná, pak to vedlo k násilným převratům a občanským válkám (republikáni proti monarchistům, komunisté proti fašistům, komunisté proti demokratům atd.). Pokud většinový islám není sekulární a lpí na doslovném znění Koránu, pak nemůže žít s evropskou společností v míru. Konflikt s evropskou společností je v muslimech naprogramován, jak se vyjádřil exmuslim Nassim Ben Iman.

Liberálové, jako je Tomáš Halík, se na to dívají tak, že konflikt je třeba popřít, neprovokovat, neřešit ho a čekat, až islám v Evropě zesílí. Je velký rozdíl říci, že bychom neměli urážet muslimy karikaturami jejich proroka, nebo říci, že u nás je rouhání dovoleno a ať se s tím muslimové buď smíří, nebo ať se sem nestěhují. Nastavit pevné hranice islámskému fundamentalismu bude dnes hodně bolet, ale appeasement, jaký doporučují liberálové, bude za pár let bolet daleko víc. Takže: Ano, historickou šanci maříme, ale šanci úplně jiného druhu, než o jaké mluví Tomáš Halík.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.