Odhadovat již předem diskusní témata je ošidné. Před rokem jsme na této stránce podcenili, jak široce se uchytí téma 200 let Boženy Němcové. A vida, příloha LN Orientace k tomu sestavila číslo z velmi živých textů současných českých spisovatelek.

Což vede k otázce, jak se vypořádáme s odkazem 200 let Karla Havlíčka Borovského (narodil se 31. října 1821 v Borové u Přibyslavi, zemřel 29. července 1856 v Praze). Tedy s odkazem zakladatele moderní české žurnalistiky i literární kritiky, básníka, analytika politiky a společnosti. Odkazem liberála, muže pevných postojů, ale i realisty odporujícího radikálním snílkům.

Jak se s ním popasují ti, kteří si sami říkají liberálové, ale nechovají se svobodymyslně? Ti, kteří milují spíše kvóty a reglementace všeho možného než heslo „žít a nechat žít“? Slovo liberální bylo znásilněno. Až příliš často znamená to, pro co má němčina krásný výraz Bevormundung (karatelství či příkaznictví). A naopak se na pravici užívají pojmy jako „liberální kohorta“ (myšleni třeba cenzoři na webu).

Havlíček toho za 34 let života stihl dost. Vstoupil do kněžského semináře, ale když poznal jeho rigiditu, odešel. Na rok odjel jako vychovatel do Ruska, přesvědčený o potřebě slovanské vzájemnosti, ale vrátil se jako kritik tamních poměrů. V roce 1848 se zdržel přepjatého radikalismu, nicméně o tři roky později ho úřady vykázaly do Brixenu. Byl liberál, ale hájil věc národního obrození a zrovnoprávnění jazyka. A stihl reflektovat i Komunistický manifest v článku Komunismus v časopisu Slovan. Na ukázku pasáž, která má dodnes své kouzlo: Kdo se cizího jmění dotýká, kdo do cizího jmění sahá, jest komunista! (…) Komunisté největší jsou zrovna na té straně, odkud právě v tuto dobu nejvíce proti komunismu kázati a brojiti slyšíme: a zpozorujeme také, že zrovna ti, kteří jiné viní z toho, že mají úmysl komunismus zaváděti, sami nejméně jmění cizé za svaté drží.

Vidíme, že inspirací pro témata jako liberál Havlíček nebo liberálové dnes se nabízí dost.

Komunardi: oběti, nebo bílý plebs?

Zásadní události si po 150 letech oživí Evropa. V lednu 1871 drtila pruská armáda Francii. Největší dopady války ale byly politické a státoprávní. Počínaje tím, že 18. ledna vyhlásila německá knížata pruského krále Viléma německým císařem. A konče tím, že zničená Francie zažila i vnitřní otřes, když radikální proletariát vyhlásil 18. března Pařížskou komunu.

Co se týče Německa, na jeho území vznikl poprvé jednotný stát. Jenže vilémovské a bismarckovské Německo dostalo do vínku různá ale. Už tím, že bylo provoláno v Zrcadlovém sále zámku ve Versailles, tedy na cizím území, bylo zaděláno na pnutí s Francií, jež vedlo až k první světové válce.

To je známá historie. Ovšem co se týče Francie a hlavně Pařížské komuny, ta může překvapit. Až dosud se vykládala jako čin radikální levice a Národních gard, tedy marginalizovaných vrstev. Ale jak to zhodnotí radikální levice dneška? Toť opět otázka.

Hlavní požadavky komuny z jara 1871 zněly: odstranit policii i armádu a nahradit je národní gardou; odstranit dosavadní stát; zavést sociální opatření ve prospěch pracujících… Na pohled se podobají tomu, co žádá radikální levice třeba v USA, ale liší se v zásadním bodě – vůbec nezmiňují rasu či etnicitu. To by se hnutí Black Lives Matter (BLM) nelíbilo.

Dnešní radikální levice by v duchu BLM mohla změnit obsazení: z tehdejšího proletariátu v roli oběti by se stal bílý plebs (white trash, říká se v USA) v roli spolupachatelů, kdežto skutečnými oběťmi budou marginalizované rasové menšiny. Že jejich podíl na komuně neznáte? Vidíte, právě v tom je ta marginalizace.

I u nás si reflexe radikální levice užijeme, ač ne v rasovém střihu. Ale jisté je, že 16. května se bude výrazně připomínat 100 let od založení KSČ. A právě tak je jisté, že KSČM je její následnicí. To vše ještě okoření 100 let od narození Alexandera Dubčeka (27. listopad 1921), pro mnohé stále symbolu pražského jara.

Vražda nad Berounkou

Komu se tyto ideologie zajídají, může si 15. září zajít na Tetín. Vesnice s bývalým hradištěm vysoko nad Berounkou je krásný cíl pro výlet, ale v létě ji ovládnou akce k 1100. výročí svaté Ludmily: 15. září 921 tam Přemyslovnu Ludmilu, babičku svatého Václava, uškrtili padouši Tunna a Gommon.

Je to téma ideové (první česká světice), politické (soupeření bavorského a saského vlivu při zrodu českého státu), kulturní (od Kristiánovy legendy přes obraz Mistra Theodorika až po oratorium Antonína Dvořáka) i kriminalistické. Ale pokrokářskou story ve stylu feminismu z toho nikdo neuplete. Za vraždou nebylo zločinné spiknutí patriarchátu, ale spíše úklady Ludmiliny snachy Drahomíry.

Ze starší historie tu bude i 400 let od staroměstské exekuce 27 vůdců stavovského povstání (konala se 21. června 1621). K ní je těžké říci něco nového, ale stranou si oživme jinou věc: když o století později nastoupila na trůn Marie Terezie, část stavů uvítala vojenskou okupaci Čech Bavory a Francouzi. Když to pak Marie Terezie ustála, na jaře 1743 se v Praze dala korunovat českou královnou, aniž by se stavům mstila jako její habsburští předkové o století dříve. Byl to projev velkorysosti, jakých není ve zdejších dějinách zas až tak moc.

Je tu i počin ze sklonku její vlády. Brambory pokládáme za všudypřítomnou potravinu. Do Evropy je přivezli Španělé před 500 lety z Ameriky, ale pak dlouho nevěděli, co s nimi. Ve střední Evropě je prosazoval až racionalista Friedrich Veliký. A teprve před 250 lety, za hladových let 1770 až 1772, začaly být systematicky pěstovány coby „chléb chudých“. A protože do Čech přišly z Braniborska, už 250 let těm hlízám říkáme brambory.

Když bylo v módě Řecko

Nabízí se i další témata. Řekové oslaví 200 let novodobé nezávislosti (25. březen 1821). Byli první, kteří ji vybojovali na Osmanské říši (ta se rozpadla až sto let poté). Za zmínku stojí, že Řeky podporovaly Británie, Francie a Rusko (o sto let později spojenci v první světové válce), ale zdrženlivá – zdráhala se udílet azyl lídrům řeckého povstání – byla Svatá aliance (Prusko a Rakousko). Inu, Metternichova fascinace stabilitou měla své minusy.

Irové slaví cestu k nezávislosti před 100 lety: 6. prosince 1921 uzavřeli dohodu s Londýnem, jež vedla k rozdělení ostrova a po roce k přijetí ústavy a vyhlášení Svobodného irského státu.

U nás se sluší zdůraznit 750 let od narození Václava II. (27. září 1271), vrcholného krále přemyslovské éry. Lze říci, že uzavřel oblouk, u jehož počátku byla Ludmila. Mimochodem, právě když Václav II. přišel na svět, z Benátek na cestu do Číny vyrážel Marco Polo.

Už nějaký čas se upomínají události spjaté s prvním obeplutím světa před 500 lety. Výpravě velel Ferdinand Magalhaes (Magellan), jenže ten byl zabit 27. dubna 1521 na Filipínách. Pak je dost možné, že prvním člověkem, jenž skutečně obeplul svět, byl Malajec zvaný Enrique z Malakky. Námořníci ho přivezli už dříve do Španělska, s Magalhaesem plul jako tlumočník, a do svých rodných vod se tak dostal od východu. Naposledy byl spatřen 1. května 1521 na ostrově Cebu, a pokud šťastně dorazil do Malakky, byl skutečně prvním, kdo obeplul Zemi.

Doktor Livingstone, nemýlím-li se

Francouzi si připomenou 200 let od smrti Napoleona (5. května). Řada „starých bílých mužů“ se v témže roce narodila: Baudelaire, Helmholtz, Dostojevskij, Flaubert, Někrasov, Wirchow. A my si osvěžíme Bohuslava Balbína, jezuitu a vlastence, jednoho z těch, kteří v těžké době uchovali a rozvíjeli češtinu, pro což si ho velmi cenil i Karel Havlíček coby odpůrce jezuitů. Narodil se 3. prosince 1621.

Na závěr cosi pro fajnšmekry. Pátráte-li, odkdy se světí neděle, když starozákonním dnem svátku je tradiční sobota, pak vězte, že to před 1700 lety stanovil první křesťanský císař Konstantin Veliký (3. července 321).

Kdo má rád tradované legendy, jistě zná tu, jak novinář Henry Morton Stanley v Africe pátral po nezvěstném cestovateli Davidu Livingstonovi. Když ho u jezera Tanganika objevil, široko daleko jediného bělocha, oslovil ho již klasickou větou: „Doktor Livingstone, pokud se nemýlím.“ Stalo se 10. listopadu 1871, před 150 lety.

LN, 31.12.2020