Vesmír je běžící žena.
Nohy její otáčejí zemí,
tělo její se v éteru chvěje,
a v očích se jí rodí hvězdy.

(Andrej Platonov, Čevengur)

Italo Calvino zahajuje své Americké přednášky pojednáním o lehkosti, přesněji o protikladu lehkosti a tíživosti. „V nekonečném všehomíru literatury se stále otvírají další a další cesty, ať nové nebo staré, ke zkoumání stylů a forem, které mohou změnit naši představu světa… Ale jestliže mne literatura nestačí ujistit, že nepronásleduji pouze sny, hledám ve vědě zdroj pro mé vize, v nichž se každá těžkost rozpustí. Každé odvětví vědy se nám dnes podle všeho snaží ukázat, že svět je utkán z velmi jemných jsoucen: například z informací DNA, neuronových impulzů, kvarků či neutrin, která od počátků věků bloudí prostorem… A pak je tu informatika. Je pravda, že software by nemohl vykonávat moc své lehkosti bez tíhy hardware, avšak je to software, který řídí, který působí na vnější svět a na stroje, jež existují pouze ve funkci software a vyvíjejí se tak, aby mohly provádět stále složitější programy. Druhá průmyslová revoluce se nepředstavuje tak jako první – zdrcujícími obrazy válcoven, lisů a tavbou oceli, nýbrž bity v řečišti informací, běhajícími po obvodech ve formě elektronických impulzů. Železné stroje jsou zde stále, ale poslouchají příkazy bitů bez váhy.“

Zápas s tíživostí a touhu po lehkosti můžeme dobře sledovat v literárním směru z oblasti science fiction, zvaném kyberpunk, který dostal svůj výraz v osmdesátých letech. Zpracovává po svém vzestup informačních technologií; právě umělec je ten, kdo technologii „neužívá“, ale hravě zkoumá a proměňuje, připravuje společnost na něco, co může přijít. Jeden z nejznámějších představitelů kyberpunku William Gibson je autorem románu Neuromancer, často označovaného jako kultovní dílo. A co je vlastně kultovní román? Již v sedmdesátých letech se o pop kultuře začíná mluvit s úctou, předtím vyhrazenou pouze pro klasiku. „Mluví se o kultovním obdivu: dílo (těchto autorů) bylo totiž interpretováno jako jakýsi svatý text, který s sebou nesl celkový postoj k životu, alternativní existenciální názor na svět.“ (Andrew Calcutt, Richard Shephard: Cult fiction, průvodce po kultovním románu) Gibson šel ve svých představách mnohem dál než jiní a představuje nám svět, v němž počítačová technologie proniká do buněk lidského těla a spolu s působením drog vytváří nový umělý prostor pro existenci. Podařilo se mu vyjádřit něco obecně platného pro život v přetechnizované společnosti, v níž se touhy a možnosti lidských bytostí tak často míjejí. V jeho povídkách se mimořádně silně projevuje okouzlení i znechucení životem s k r z e techniku, životem, který je technikou spoutáván i osvobozován zároveň. Smysly bičované drogou, prožitky nasvícené elektrickými blesky. „Svoboda a smrt, hned tam, přímo, na ostří nože, navždy.“ (povídka Zimní tržiště) Ta vášnivost něco připomíná, v tom zvolání je slyšet ozvěna běsů romantismu devatenáctého století. Ostatně, Gibsonovy texty jsou často přirovnávány k poezii. Ovšem tenhle romantismus má jiné hrdiny: „Bobby byl kovboj. Bobby byl nabourávač, lupič, prolézal rozšířený elektronický systém lidstva a loupil data a kredit, jako se kdysi kradl dobytek, v přeplněné matrix, monochromatickém neprostoru, kde jedinými hvězdami jsou husté koncentrace informací, a vysoko nad tím vším planou galaxie nadnárodních společností a chladná spirálovitá ramena vojenských systémů.“ (povídka Jak vypálit Chrome) Někteří kritici hovořili o jednogenerační výpovědi a o tom, že kyberpunk je mrtev. Současná tvorba řady autorů – například Angličana Charlese Strosse – nás přesvědčuje, že tomu tak není. Nálepka může být pozměněna (třeba na neokyberpunk), ale podstata zůstává. „Nesnesitelná lehkost“ a krutost bytí v nové technologické realitě, při neustálém vědomí smrtelnosti a možnosti zániku nejen lidstva, ale celých galaxií. Život a smrt, konečnost i nekonečná proměnlivost.

Jistě, člověk by rád rozšířil své nedokonalé smysly. Technika mu ovšem pomáhá, zároveň jej ale svazuje. Možná na to jdeme špatně. Clifford D. Simak v povídce Dezertéři popisuje dilema muže, který rozhoduje o výsadku na povrch Jupitera. Žádný člověk by ovšem nevydržel peklo Jupiterova klimatu, a proto výzkumníci procházejí biologickou konverzí, aby se z nich mohla stát jedna z forem zdejšího života. Jenže ani jeden z takto proměněných lidí se z výsadku nevrátil. Další vysílání mužů na zřejmou smrt je jen těžko obhajitelné, ale mise nesmí ztroskotat. A tak se velitel Fowler rozhodne poslední výstup z ochranné kopule uskutečnit sám a vezme s sebou i svého starého psa, vždyť co by si ten bez něho počal.

Tohle nebyl Jupiter, jak ho znal z obrazovky. Čekal, že bude jiný, ale ne takhle. Očekával peklo čpavkového deště a páchnoucích par a ohlušující, dunivý řev bouří. Čekal víry mračen a mlhy a prskající výboje nestvůrných blesků.
Nečekal, že se bičující liják promění v lehké narudlé mžení, které se snáší na purpurový trávník jako prchavý stín. Ani si neuvědomoval hadovité výboje blesků, rozčesávající malovanou oblohu jako v extázi.
Vítr ho laskal, jako by se ho dotýkaly něžné prstíky, a on si s úžasem uvědomil, že podle pozemských měřítek je to řvoucí orkán, vyjící tornádo, řítící se nad planetou rychlostí tří set kilometrů za hodinu, nabité smrtelně jedovatými plyny.

A to není všechno. Muž ke svému údivu zjistí, že může rozmlouvat se svým psem Chlupáčem, aniž k tomu potřebuje slova a že oba docházejí k pochopení věcí a souvislostí, které jim bylo předtím odepřeno.

Jako by se ta věc Chlupáč rozestřela do prostoru a na chvíli pronikla i do jeho mozku.
„Chlupáči,“ zvolal. „Chlupáči, s námi se něco děje…“
„Ano, já vím,“ řekl Chlupáč.
„S našimi mozky,“ řekl Fowler. „Tady je používáme dokonale, do posledního závitu. Používáme je, abychom si představili věci, které jsme vlastně vždycky měli znát. Možná že mozky pozemšťanů jsou od přírody pomalé a zmatené. Možná jsme moroni vesmíru. Možná jsme zařízeni tak, že musíme řešit věci tím nejobtížnějším způsobem.“
On, Fowler, očekával, že najde hrůzu a děsivé cizí tvory, očekával, že se bude krčit před hrozbou z neznáma, a obrnil se proti znechucení nezemským světem.
Místo toho našel něco, co daleko přesahuje meze lidského chápání. Hbitější, jistější tělo. Pocit vnitřního uvolnění, pochopení hlubšího smyslu života. Bystřejší mysl. Svět tak krásný, že ani pozemští snílkové si něco takového nedovedou představit.

Muž a pes se už zpátky do kopule nevrátí. Našli ráj, v němž všechna tíha zmizela. Simak měl rád psy, konec konců jim v knize Když ještě žili lidé (česky i pod názvem Město), z níž je tato povídka, přenechal do opatrování Zemi. Byl to člověk, jehož tvorba, jak podotýká editor James E. Gunn, se vyznačuje jemností ducha a říká nám není se čeho bát. Přitom Simak nebyl žádný naivka, vždyť pracoval jako novinář a o životě věděl své. Věděl, že svět je nepochopitelný a nebezpečný, ale také zázračný a člověk v něm může obstát, jestliže má otevřenou mysl i srdce. Budeme-li naslouchat, máme naději.

Isaac Asimov je zajisté jiný typ autora než Clifford Simak, přesto i u něj najdeme příběh o nalezeném ráji. Výzkumný robot na Merkuru je řízen počítačem, vytvořeným podle mozku autistického chlapce. Pro něj je nový svět osvobozením smyslů (povídka Cizinec v ráji).

A nad tím vším Slunce. Vzhlédl k tomu velikému, objemnému, zářícímu a sálajícímu kotouči a naslouchal jeho radosti. Pozoroval pomalé zvedání protuberancí na jeho obvodu a naslouchal praskotu každé z nich; a také dalším radostným zvukům jeho jasné tváře. Když ztlumil světlost pozadí, objevila se červeň narůstajícího množství vodíku ve výbuších čistého kontraaltu a hluboké basy skvrn mezi ztichlým pískotem jemných, pohybujících se fakulí a občasný tenký záblesk plamene, pravidelný tikot paprsků gama a kosmického záření a kolem dokola na všechny strany ten jemný, prchavý a stále se obnovující dech slunečního jádra, jenž se zvedá a navěky mizí v kosmickém větru, který připlouvá a zaplavuje ho slávou.
Poskočil si a pomalu se přitom zvedl z povrchu s lehkostí, kterou nikdy předtím nezažil, a když dopadl, vyskočil znovu a rozběhl se a skákal a znovu se dal do běhu s tělem, které bylo dokonale přizpůsobené tomuto skvělému světu, tomuto ráji, ve kterém se nyní nalézal.
Cizinec, tak dlouho a tak ztracený – konečně v ráji.

Asimovův vpravdě básnický obraz Slunce je ohromující a velmi životný, navíc i překvapivý u spisovatele, vyznačujícího se spíše věcnou střízlivostí a občasným sklonem k ironii.

„Světlo je jazyk slunce a hvězd a v něm se všichni shledáme“, to jsou slova svérázného amerického myslitele Timothy Learyho. Vědci prokázali, že buňky skutečně září, přičemž světlo vychází z chromozomů v jádru, kde je uložena DNA s genetickými informacemi. Ve zvláštní, jemné povídce Jazyk můr mladého autora Christophera Barzaka můžeme vnímat svět rovněž očima autistického dítěte. Tíha rodinných vztahů a jejich krize je zde nazírána dvojím pohledem: vedle autistické dívky je to i její dospívající bratr, který se cítí neschopen dorozumění. Dívenka překvapivě komunikuje s hmyzem - zářícími motýly, světluškami, můrami – a tyto okamžiky světelného poselství ruší na chvíli bariéru mezi oběma sourozenci, ruší tíhu, navozují pocit lehkosti, harmonie a krásy. Svět, do té doby roztříštěný do kaleidoskopických střepů, se obnovuje ve své jednotě.

V pojednání o lehkosti Italo Calvino připomíná básníka a dramatika Cyrana de Bergerac. Ten v Cestě na měsíc nejen rozvine celou plejádu nápadů, jak překonat gravitaci a dostat se k vytouženému cíli, ale také zde pojednává o jednotě všech věcí, o jednotě světa, v němž je člověk v pravém všeobecném bratrství spojen – třeba se zelnou hlávkou. (A podle nejnovějších výzkumů genomů rostlin se ukazuje, že rostliny mají nejen genom podobný lidskému, ale v některých případech i složitější.) K tomu, aby se dostal na Měsíc se pak Cyrano snaží překonat zemskou přitažlivost využitím dalších přírodních sil, například magnetismu. V Rostandově hře, věnované tomuto výjimečnému muži, je i kouzelná pasáž, v níž Cyrano popíše jinou z možností: Šaty vysvléknu a rovný jako svíce / ulehnu, pokrytý co nejpečlivěji / baňkami plnými nebeských krůpějí. / Až slunce začne hřát, pak jeho prudká záře / mé tělo vynese do výše v rosné páře. Všimněte si, že je třeba se zbavit šatů. Šatů jako přítěže se zbaví i John Carter (již dříve zmiňovaný Burroughsův hrdina), když „nahý jako v hodině svého zrození“ upře veškerou svou touhu k planetě Marsu a je na ni – k svému radostnému údivu – skutečně vesmírným prostorem přenesen. A podobně u Cordwainera Smithe mohou cestovat naši vzdálení potomci objeveným prostorem3 pouze silou myšlenky, zcela nazí, bez ochranného obalu skafandrů a skořápek vesmírných lodí. Konečně u Neala Ashera (román V pavučině) vypadá přenos ve světle současných poznatků „vědečtěji“, ovšem běžní cestovatelé mezi vesmírnými světy nechápou podstatu celého procesu o nic lépe. Asherovi se daří jakoby mimochodem poukázat na prostupnost hranice mezi vědou a filozofií a dokonce básnictvím – vynálezce teleportačního zařízení se inspiroval jednou starou anglickou básní.

Sice si to přiznával velice nerad, ale dával přednos kompotovým vidličkám a kdoulím z absurdní básně Edwarda Leara. Nelíbila se mu ta pasáž, kde se kdoule krájela, protože kdoule bylo kolektivní označení pro ty, kteří pomocí runsiblu cestovali. Většina lidí teď tu starou báseň znala a Freeman si občas říkal, že by ho zajímalo, co by si Lear o tomto neobvyklém použití svých slov pomyslel. Došel k podstavci, po schodech vystoupal k srpku, prošel jím a zmizel.
Cestoval tím srpkem techniky, kterou jeho mysl nedokázala pochopit, vržený do podprostoru, vláčený mezi přízraky hvězd, a dělal dlouhý nos na relativitu. Mezi runsibly přestával v einsteinovském vesmíru existovat. Byl za horizontem událostí, roztažený do nekonečné plochy s nulovou tloušťkou, putoval mezi hvězdami tak, jak to před ním udělaly miliardy těch, jimž se říkalo ,kdoule‘.

Technika je tu sice stále přítomná, ale odlehčená básnickým obrazem.

Lidské i božské příběhy umisťovali lidé mezi hvězdy odedávna. Ale bude snad někdy možné uskutečnit sepětí člověka s vesmírem tak, jak si to představoval třeba Jan Evangelista Purkyně, když mluvil o „duchu Země“? Purkyně od zkoumání buněk přešel až k „rozmluvám“ hvězd, přičemž věřil, že Země a člověk na ní mají v této vesmírné komunikaci svou úlohu. A to mě přivádí k tomu, abych se na závěr pokusila i já o něco, co jsem na začátku svých úvah odmítla, totiž o definici science fiction. Celá literatura science fiction je o člověku – o jeho možnostech i omezeních, o jeho posedlém hledačství, o jeho snaze pochopit sebe sama i vesmír. Uznávám, že to vlastně není nic nového, ale přemýšlení o tomto žánru mi mnohé pomohlo ujasnit.

Osobní poznámka: Zřejmě to byl právě Clifford D. Simak, kdo mi zprostředkoval přechod od dětské záliby ve sci-fi do dospělosti. Bývá obviňován z pohádkářství, a tedy nepřístojné idyličnosti. Ale tak to není. Pohádky nejsou idylické, i ony nám ukazují – tak jak to dělá právě Simak – že svět je ve své zdánlivé obyčejnosti zvláštní, krutý a nepochopitelný a dějí se v něm zázraky. Že pohádky končí dobře? Ach, ne pro všechny, a i pro hrdinu je to jen o vlásek. Nemáme jistotu, jen naději.