Psychiatrická léčebna hledá překladatele z klingonštiny. Tímto titulkem byl uveden novinový článek seznamující čtenáře s překvapivým faktem – klingonština, umělý jazyk vytvořený pro sci-fi seriál Star Trek, se pro některé pacienty jisté psychiatrické léčebny ve státě Oregon stal jediným jazykem, kterým jsou ochotni komunikovat. Že to zní bláznivě? Jistě. Jenže zároveň to ukazuje i sílu smyšleného, imaginární svět může pro nás hrát veledůležitou roli, ba může se stát skutečnější než skutečnost. V jednom rozhovoru to výstižně shrnuje americký spisovatel George R. R. Martin: „Je to ostatně filozofická otázka, co je to vlastně realita. Středozemě (řeč je o zemi z díla J.R.R. Tolkiena) není skutečná, ale městečko mého dětství už také není skutečné, tolik věcí se změnilo. Domy, na které si pamatuji, už nestojí, jídlo, které jsem jedl , už není, lidé, které jsem znal, jsou mrtví. Nemohu se tam tedy vracet jinak než ve svých vzpomínkách. A totéž platí pro Středozemi. V tomto smyslu jsou to dva stejně reálné světy. Oba se nyní nacházejí jen v oblasti vzpomínek a snů. Vlastně si Středozemi pamatuji lépe než Bayone. Svým způsobem pro mne získal Tolkienův svět větší díl skutečnosti než mé rodné městečko.“ Ano. Fiktivní svět příběhu, který byl zapsán a který jednou přijala naše mysl, se nemění, hrdinové neumírají. Ta úleva! (Tohle neplatí třeba o počítačových hrách, o těch ale tady řeč nebude.)

Zároveň to ale neznamená, že by čtenářův duch nebyl dost pružný, dokonce skotačivý. Naopak, čím neobvyklejší – skoro se chce říct bláznivější – nápad, tím je více zaujat. Sem patří celá velká oblast sci-fi literatury, zabývající se úvahami o mimozemšťanech. Vlastně by se dala rozdělit do tří skupin: a) mimozemšťané existují a my je při svých vesmírných výpravách nakonec najdeme. Jako příklad by mohla sloužit Brána (Gateway, pozn. redakce) Frederika Pohla a její tři pokračování, v nichž lidé postupně objevují záhadnou hvězdnou civilizaci. b) mimozemšťané nejenže existují, ale už nás dávno našli, dokonce jsou (nepoznáni) mezi námi. Tady je hezkým příkladem Stopařův průvodce galaxií Angličana Douglase Adamse. c) mimozemšťané neexistují, nikoho nenajdeme, nikdo nepřiletí. To působí trochu strašidelně, ale byla by tu pomoc – půvabná myšlenka Grega Egana v již zmiňovaném románu Město permutací, kde se hlavní hrdina snaží vytvořit cizí svět a v něm svébytnou civilizaci, která by se řídila vlastními, nepozemskými zákony. Prostě si mimozemšťany udělat.

Nápad Douglase Adamse (tedy ten základní, jinak jde o celou smršť nápadů) je založen na známém faktu, že život často je absurdní a jak říká Cicero, svět je plný bláznů. Proč by jich nemohl být plný vesmír? Arthur Dent, asi třicetiletý ustaraný mladý muž prožívá dost ošklivý čtvrtek: právě mu chtějí zbourat dům kvůli dálničnímu obchvatu, o čemž se dozvěděl na poslední chvíli. Situací je tak zaujat, že naprosto nechápe, co se mu snaží sdělit jeho přítel Ford Prefect – že totiž zhruba za dvanáct minut bude konec světa a Země přestane existovat, poněvadž překáží transgalaktické dálnici. Nad Zemí se už vznášejí žluté vogonské lodě z demoliční galaktické flotily.

„Pozemšťané! Věnujte pozornost tomuto hlášení“, řekl jakýsi hlas. Bylo to úžasné. Úžasně dokonalý kvadrofonní zvuk s tak mizivou mírou zkreslení, že i nebojácný muž by zaplakal. „Hovoří k vám Prostetnik Vogon Jelc z Galaktického úřadu pro plánování hyperprostorové dopravy,“ pokračoval hlas. „Jak nepochybně víte, plány pro rozvoj okrajových oblastí Galaxie vyžadují vybudování nové hyperprostorové expresní dálnice, která má vést vaší sluneční soustavou. Vaše planeta je bohužel jedna z těch, které jsou určeny k demolici. Celá akce bude trvat necelé dvě minuty. Děkuji vám.“

Rozhlas umlkl.

Děs nepochopení zachvátil přihlížející Pozemšťany. (…)

Když to Vogoni viděli, zapnuli znovu improvizovaný rozhlas:

„Nemá cenu tvářit se překvapeně. Všechny plány a příkazy k demolici jsou už padesát pozemských let vyvěšeny na vašem místním plánovacím odboru na Alfě Centauri, takže jste měli spoustu času vznášet formální protesty. Teď už je pozdě dělat kvůli tomu rozruch.“

(…)

Za tu chvíli se někde někomu zřejmě podařilo zmocnit se vysílačky, zaměřit vlnovou délku a odvysílat vogonským lodím zprávu, orodující za planetu. Nikdo neví, co se v ní říkalo, zato všichni slyšeli odpověď. Rozhlas znovu zlobně naskočil. Hlas zněl tentokrát hodně otráveně.

„Co tím chcete říct, že jste nikdy nebyli na Alfě Centauri? Proboha, lidstvo, vždyť je to jen čtyři světelné roky! Je mi líto, ale když se neobtěžujete zajímat ani o místní záležitosti, je to vaše chyba.
Energizujte demoliční paprsky!“
Z černých otvorů vytrysklo světlo.

„Taková pitomá apatická planeta,“ dodal hlas na téže vlnové délce, „s tou se přece nebudu párat!“ A kdosi vypnul rozhlas.

Bylo děsivé hrůzyplné ticho.
Ozval se děsivý hrůzyplný zvuk.
Bylo děsivé hrůzyplné ticho.

Ford Prefect ale v poslední chvíli Arthura zachrání – podaří se mu stopnout jednu z vogonských lodí, a to především proto, že není tím, kým se zdá být. Je to zkrátka mimozemšťan, který uvázl na dlouhých nudných patnáct let na Zemi při stopování napříč vesmírem; pracuje totiž pro společnost, která vydává nejúspěšnější vesmírnou příručku Stopařův průvodce Galaxií. Tak úspěšná je především proto, že má na obálce vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE! Tohoto hesla se bude muset Arthur při ztřeštěných toulkách vesmírem (spolu s několika přáteli) přidržovat ze všech sil, protože všechno, čemu doposud věřil, je jinak.

Tak například jistá rasa hyperinteligentních pandimenzionálních bytostí si kdysi postavila obří superpočítač zvaný Hlubina myšlení, aby jim jednou provždy vypočítal Definitivní odpověď na Základní otázku Života, Vesmíru a vůbec.

Po sedm a půl miliónu let Hlubina myšlení počítal a počítal, až nakonec oznámil odpověď : čtyřicet dva – a tak musel být postaven ještě větší počítač, aby zjistil, jak vlastně zní otázka.

Tento počítač nazvaný Země byl tak obrovský, že si ho často pletli s planetou – tohoto omylu se dopouštěli hlavně opicím podobní tvorové, kteří se potulovali po jeho povrchu a vůbec netušili, že jsou jen součástí programu obřího počítače.

Je to dost zvláštní, protože bez tohoto jednoduchého a samozřejmého poznatku nemohlo nic, co se kdy na Zemi událo, dávat sebemenší smysl.

Bude počítač Země po svém nešťastném zničení postaven znovu? Byly to myši, kdo prováděl inteligenční testy na lidech? A jak to, že se čas od času v nejrůznějších částech vesmíru zhmotňuje výzbroj, výstroj i jednotliví hráči kriketu, hry, jejímž pravidlům kromě rodilých Angličanů nikdo nerozumí? Otázek přibývá – dojde vůbec na Základní otázku?

Adams svou „trilogii v pěti dílech“ napsal původně jako rozhlasový seriál a po velkém úspěchu vznikla i knižní podoba. Od té doby se roztrhl pytel s dalšími adaptacemi, došlo na televizní, divadelní, komiksovou, filmovou a dokonce ručníkovou verzi; pravověrný stopař ví, jak je právě ručník pro cestování důležitý. Taky si už delší dobu může každý najít (a případně stáhnout) českou verzi Stopařova průvodce na webu. Adamsův vícevrstevný, absurdní humor a jeho zvyk popadnout čtenáře za pačesy a vláčet ho s sebou při bujných intelektuálních přeskocích se ovšem nemusí každému líbit. Ostatně dobrý humor nebývá jednoznačný a v máločem se lidé tolik rozcházejí, jako v tom, co kdo považuje za zábavné. A co se týče bláznivosti nápadů, je otázka, zda současní vědci se svými teoriemi Adamse ještě nepředčí: existuje mnoho vesmírů, jiné vesmíry lze možná stvořit i v laboratoři (britský kosmolog Martin Rees); kosmos je malý a konečný a má tvar „sešitého“ fotbalového balónu (francouzský kosmolog Jean-Pierre Luminet); americký matematik a výzkumník v oblasti umělé inteligence Marvin Minsky prohlašuje rovnou – nevěřím, že existuje vesmír. Formulace Douglase Adamse působí v tomto kontextu vlastně docela krotce: „existuje teorie, která tvrdí, že kdyby jednou někdo přišel na to, k čemu vesmír je a proč tu je, vesmír by okamžitě zmizel a jeho místo by zaujalo něco ještě mnohem bizarnějšího a nevysvětlitelnějšího. Existuje jiná teorie, která tvrdí, že už se stalo.“ No, to by taky leccos vysvětlovalo.

Mnohem vlídnější, dá se říct sousedštější, způsob humoru má Rus Kir Bulyčov, vlastním jménem Igor Vsevolodovič Možejko, orientalista a historik. U nás byla přeložena jeho série kosmických příběhů pro děti Děvočka s Zemli (česky Alenka z planety Země, mimochodem také inspirovaná nesmrtelnou Carrollovou hrdinkou) a především sbírky povídek z „guslarského okruhu“: Mimozemšťané v Guslaru, Marťanský elixír a Vynálezci z Guslaru. Guslar Veliký je malé, ospalé a pomalu se rozpadající provinční městečko na sovětské Rusi druhé poloviny minulého století. V jednom nájemním domě tam žije profesor Minc, vážený vědec a vynálezce, který se přistěhoval z Moskvy, dále jeho přítel vynálezce-samouk Grubin a ještě několik kumpánů, ochotných kdykoli na dvorku diskutovat o zapeklitostech vědy a potažmo života vůbec. Hned tak něco je nepřekvapí, mají totiž svoje zkušenosti, dokonce i s mimozemšťany – ti už v Guslaru několikrát přistáli. Guslarské vynálezce zajímá všechno: genetika, ekologie, sociologie, psychologie i cestování časem, nic jim není dost složité. Geniální profesor Minc pomáhá sousedům obětavě řešit problémy, ale výsledky – přestože vynálezy fungují – nakonec málokoho uspokojí. Zádrhel tkví často v samotných obyvatelích, někdy má vynález nepředvídatelné dopady i pro samotného vynálezce. A tak snaha uplatnit kapky proti lenosti, umožnit žárlivé manželce nosit mužíčka v kabelce, nebo třeba úsilí přesvědčit žáky školní mimozemšťanské exkurze, že lidé jsou rozumné bytosti (v povídce Urážka), končí většinou krachem.

„Průzkumník-tři, průzkumník-tři,“ zachrčel tlumočník. „Proč neodpovídáš?“
„Pozoruji zvláštní skupinu domorodců. Stojí ve frontě před průmyslovou prodejnou. Předpokládám, že jsou rozumní.“
„Slíbili, že zítra přivezou tapety.,“ vysvětlil Grubin. „Lidé čekají už třetí den.“
„Postávání ve frontě není ještě důkaz rozumu,“ prohlásil mechanický tlumočník. „Hledejte něco nadějnějšího.“
„Má pravdu,“ vzdychl profesor.
„Nerozumní by se cpali,“ namítl Ložkin. „Když stojí ve frontě, je všechno v pořádku.“
„Jenom aby neuviděli ve dne frontu na vodku,“ zneklidněl Udalov.
„Hlásí se průzkumník-dva,“ zaslechli najednou. „Naléhavá zpráva. Dvounohá bytost běží za čtyřnohou. Dohnala ji. Ne, ne, nemůžu se na to dívat! Dvounožec nakopl čtyřnožce! Čtyřnožec vydává žalostné zvuky!“
(…)
„No a co?!“ zvolal Ložkin. „Někdo šel po ulici a uviděl psa.Třeba se polekal. Má právo ho odstrčit nohou? Ptám se, jestli má právo…“
Minc zvedl ruku a pokusil se Ložkina uklidnit.
Hlas z lodě mimozemšťanů byl tvrdý a kategorický:
„To je velice důležitý objev. Jestli dvounožci bijí čtyřnožce, znamená to, že dvounožci nejsou rozumní.“
„Jsou rozumní, jenom dělají chyby,“ opravil ho Ložkin.
„Hovoří průzkumník-čtyři,“ řekl tlumočník. „Žádám o souhlas k návratu. Dostal jsem se do vlečky kouře ze zdejší továrny. Je mi pořád hůř…“

(…)

„Musíme něco udělat,“ rozhodl Udalov. Jinak si vytvoří falešný obrázek… Máte baterku?“
Udalov vyšel na dvůr. Nikdo ho nezdržoval.
Postavil se doprostřed dvora, zamířil baterkou k obloze a rozsvítil ji. Střídavě ji zapínal a vypínal.Nejprve zapnul a vypnul dvakrát. Potom ještě dvakrát. Chvíli počkal a opakoval totéž čtyřikrát.
„To je marné,“ vrčel Ložkin, který ho sledoval oknem. „Jeden člověk nedokáže agresory zastavit.“
„Centrálo!“ ozval se hlas v reproduktoru. „Na dvoře domu číslo 16 v Puškinově ulici pozoruji dvounohou bytost s baterkou. Zřejmě se mi pokouší dokázat, že jejich civilizace už umí násobit dvěma.“
„Rozumím,“ uslyšeli odpověď. Průzkumník-dva, pokračujte v pozorování. Věda zná několik druhů ryb, které umí počítat do patnácti.“

Ani za pomoci baterky vytvořený obrys Pythagorovy věty nepomohl, poněvadž, jak pravila Centrála, celkovou úroveň civilizace není možno měřit izolovanými pokusy počítání či čtení. A přestože se profesoru Mincovi podařilo mimozemskou loď nejen odposlouchávat, ale nakonec s ní i navázat spojení, nedopadlo to pro lidstvo reprezentované guslarskými občany nijak slavně. Bulyčovovy povídky mají rysy neodolatelné grotesky v realistických kulisách ruského socialismu, kde si realita s absurditou podávají ruce. Autor má na co navazovat, v této tradici vyrostla ve dvacátém století celá řada humoristů známých i u nás; ovšem humor ve sci-fi je přece jen zřídkavější – sem můžeme zařadit některé práce Michaila Bulgakova, bratří Strugackých a dalších. To ale vůbec neznamená, že Bulyčov je nějakým epigonem. Naopak, jeho osobitý styl se dá dobře rozpoznat, dokáže ve zkratce charakterizovat postavy, okamžitě uvést čtenáře do děje, jeho dialogy jsou trefné a nejde v nich o slovní vatu, skutečně posunují děj. Na rozdíl třeba od Adamse píše nejčastěji o, na první pohled obyčejných, domáckých věcech. Jeho humor je laskavý, autor nemá ctižádost být sžíravým kritikem. Snad jen ženy to trochu schytaly, vystupují většinou jako přísné a hašteřivé dozorkyně líných mužů, tropících neplechu. V povídce Slupka času lidé odhalí svou pravou podstatu a stanou se těmi, kterými se cítí být ve svém nitru: muži se změní převážně v malé chlapce, zato jejich manželky zůstávají nejméně třikrát starší. Vlastní pointa celého příběhu je ale ve svém společenském dopadu mnohem překvapivější.

Bulyčov je typ autora, stejně jako český humorista Jaroslav Hašek (ostatně kdyby tu Hašek teď žil s námi, vsadím se, že by si žánr sci-fi vyzkoušel s chutí), který nápady doslova rozhazuje plnými hrstmi; jiný spisovatel by s jejich pouhým zlomkem vystačil na celý život. Ale co je hlavní – jako každý dobrý humorista dotýká se Bulyčov zdánlivě lehce a nezávazně často vážných a důležitých věcí. Tím, jak s nimi žongluje a umožňuje je tak vidět z neobvyklých úhlů, pomáhá nám je lépe pochopit.

Adams i Bulyčov poukazují mimo jiné na to, s jakou „nesnesitelnou lehkostí“ zacházíme v praxi s výsledky vědeckého výzkumu, vznikajícími na základě čím dál složitějších technologií. Běžný uživatel většinou pramálo rozumí principům, na nichž fungují technické vynálezy, které ho obklopují například v jeho domácnosti. Už pan Matěj Brouček, nesmrtelný hrdina dvou románů Svatopluka Čecha, měl velké potíže, chtěl-li vysvětlit starým Čechům princip obyčejné zápalky. Pěkným příkladem si můžeme posloužit i z další knihy Douglase Adamse Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho.

„Je to… řekl bych… svým způsobem zábava,“ uzavíral Reg. „Nepochybně lepší než televize a mnohem snadnější na ovládání než video.Když mi nějaký program uteče, skočím prostě zpátky v čase a podívám se na to. Já se v těch všech tlačítkách nemám šanci vyznat.“
Dirk na tohle sdělení zareagoval zděšeně.
„Vy máte stroj času a vy ho používáte… místo televize?“
„Nepoužíval bych ho vůbec, kdybych se naučil zacházet s videem.“

Jak tenhle nedostatek napravit? Co třeba vytvořit si pomocníka, který by na každou otázku znal odpověď (no dobře, tak skoro na každou) a přitom se nad člověka nepovyšoval, naopak ho poslouchal? Odpověď už známe – umělá inteligence, počítače schopné se učit a být stále dokonalejší. Jenže to trochu děsí; bylo by hezké mít někoho nám víc podobného, kdo by měl službu v popisu práce, takového plechového hejhulu, který by v nás nevzbuzoval pocity méněcennosti – zkrátka klasického robota. Tohle téma má v literatuře sci-fi jednoznačného krále. Je jím Isaac Asimov a jeho Tři zákony robotiky: 1) Robot nesmí ublížit člověku, nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo. 2) Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem. 3) Robot musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem. A už je tu nádherně vymezené hrací pole pro nejrůznější spekulativní možnosti: co se stane, když…? Objevuje se nová disciplína „robopsychologie“ a jak se roboti stávají složitějšími, zatouží i po transcendentnu. V dnes už klasické povídce Dedukce „uvěří“ robot QT-1, zvaný Kvíteček, ve svého Pána; tím se mu stane energetický konventor na vesmírné stanici. Postupnými kroky logického myšlení splétá Kvíteček pevnou síť, v níž dočasně uvízne i lidská posádka.

„Nechci se nad vás vyvyšovat, ale podívejte se na sebe. Jste vyrobeni z měkkého, nanicovatého materiálu, nemáte skoro žádnou sílu, ani vytrvalost. Čerpáte energii z neefektivní oxidace organických látek. No třeba tohle…“ ukázal znechuceně na zbytky Donovanova sendviče. „A taky ztrácíte vědomí. Pořád. Není den, abyste aspoň jednou neztratili vědomí. Každá změna teploty, tlaku, vlhkosti vzduchu nebo intenzity záření oslabí vaši produktivitu. Zkrátka jste jen provizórium… Zato já, já jsem finální produkt. Já absorbuji elektrickou energii přímo a využívám ji téměř se stoprocentní účinností. Jsem vyroben z pevného kovu, mohu pracovat bez přestávek, neztrácím vědomí, snadno snáším i extrémní výkyvy okolního prostředí. To jsou fakta, která dokazují nesmyslnost vaší bláhově hypotézy. Žádná bytost přece nedokáže stvořit něco dokonalejšího, než je sama. To snad uznáte. (…)Můj stvořitel musí být mnohem schopnější než já. Proto zbývá jediné vysvětlení.“
Pozemšťané se nezmohli na slovo, a tak Kvíteček pokračoval: „Co je smyslem naší práce tady na stanici? Čemu sloužíme? Co poutá veškerou naši pozornost?“ QT-1 se tázavě odmlčel.
Donovan vytřeštil oči na svého parťáka. „Vsadím se, že ten plechovej cvok mluví o energetickém konventoru.“
„Je to tak, Kvítečku?“ usmál se Powell.
„Mluvím o našem Pánu,“ zazněla ostrá, kovově chladná odpověď.

Situace se komplikuje, ale nakonec se ukáže, že nová „víra“ nepřekáží robotovi v řádném plnění povinností, spíše naopak. Když pak dojde k pravidelnému střídání lidské posádky a na stanici přiletí nová směna, dopřejí si službu předávající kosmonauti menší kanadský žertík. Nadutému důstojníkovi neprozradí nic o Kvítečkově náboženském zanícení; ať si s ním ten náfuka užije!

Debatovat s robotem o světonázoru? Někomu to může připadat příliš přitažené za vlasy, ale možná se něčeho takového dočkáme už brzy. Perlička z denního tisku: Roboti vědce Luce Steelse z univerzity v Bruselu si dokázali vytvořit řeč i s prvky gramatiky. Při jednom rozsáhlém experimentu, organizovaném pomocí internetu užívali roboti až 800 slov, což není málo. (Jenže experiment musel být ukončen po té, co se do toho vložili hackeři a naučili roboty sprostě nadávat.) Stanislaw Lem, dnes už žijící legenda polské a světové sci-fi, šel ještě dál; v Kyberiádě předvádí kosmickou civilizaci robotů, která nahradila své tvůrce – lidi. Podtitul zábavné a moudré knížky zní Bajky kybernetického věku, a skutečně: lidé sice již neexistují, ale hříchy a slabosti, stejně jako silné stránky lidské povahy přežívají v jejich výtvorech. Bláznivé výpravy dvou kybernetických konstruktorů po hvězdných královstvích nám nastavují zrcadlo.

Snad nejpodrobnější studii bláznovství provedl Erasmus Rotterdamský už na počátku šestnáctého století ve spise Chvála bláznovství (Encomium Moriae), věnovaném Thomasi Morovi, autorovi slavné Utopie. A kupodivu, lidské pohnutky pro nejrůznější konání, jež můžeme nazvat bláznivým, se od té doby nijak nezměnily. Útěchou ovšem je, že bláznivost a rozum jsou mnohem více propojeny, než bychom čekali – konání věcí na první pohled bláznivých může vést nakonec k překvapivě rozumným výsledkům: „Blázen však dává se do práce a zkoušeje nebezpečí její nabývá pravé rozumnosti. Dvě totiž věci obzvláště brání člověku v poznání toho, co konati má: ostýchavost, jež ducha zaslepuje, a strach, jenž možným nebezpečím odvrací člověka od skutků. Ale bláznovství velkolepě zbavuje těchto překážek.“ V knize Poslední muž na Měsíci vzpomíná kosmonaut Eugene Cernan na svůj výstup do volného kosmu: „S odstupem více než třiceti let se už dá s jistotou říct, že jsme neměli ani páru o tom, co taková vesmírná procházka obnáší. (…) Má plánovaná cesta ven byla nabitá experimenty a zkouškami. Vyvrcholením mělo být to, že si na záda hodím raketový ruksak a budu si svištět vesmírem na vlastní pěst. Bezvadný nápad – jenže kvůli mylným předpokladům, příliš ambiciózním cílům a uspěchanému přístupu, jenž se dal nazvat „údernickou horečkou“, se schylovalo k tomu, že jsem měl vykročit do neznámého a zatraceně nebezpečného prostředí. (…) Manévrovací jednotka sama byla pěkně složité technické zařízení poseté ventily, páčkami a číselníky, v mnoha případech zastrčenými na těžko dostupných místech. Když jsem se pokusil pootočit některým z ventilů, nastoupily Newtonovy pohybové zákony, ventil stejně rázně pootočil se mnou opačným směrem a zase to se mnou smýklo do prázdna. Bez možnosti pořádně se zapřít bylo otočení sebemenším knoflíkem takřka vyloučené. Ouvej, tělo se hned poroučelo na druhou stranu, dokud jsem se znovu rychle nechytil držadla. A tu mi zase sklouzly nohy. (…) Spotřebovával jsem děsivým tempem kyslík a v koutku duše jsem neustále myslel na tu ostrou, zubatou hranu lemující adaptérovou sekci, jež hrozila, že mi při nekontrolovatelném pohybu natrhne skafandr.“

Pro naprosté vyčerpání kosmonauta tehdy k dokončení experimentu ve volném vesmírném prostoru nedošlo. A přece se tam lidé chtějí vrátit, chtějí pokračovat. Vždyť námahu i zklamání přebíjí Cernanův obdivný úžas: „Vesmír byl mrtvý a prázdný a současně plný života a pulzujícího pohybu… Bylo to, jako bych seděl na Božím zápraží.“

Takže dejme se do práce; je možné, že nedostaneme další příležitost. Již zmiňovaný astrofyzik J. R. Gott upozorňuje, že náš živočišný druh tu není příliš dlouho a využívá pouze nepatrný životní prostor. Pokud se nedokážeme rozšířit ze svého malého ostrůvku, planety Země, naše vyhynutí jako druhu je - v relativně krátké době – mnohem pravděpodobnější.

Osobní poznámka: Kdysi v hlubokých osmdesátých letech se můj muž se svým přítelem, takto klinickým psychiatrem, položertem zabývali otázkou, kde na Zemi by měli přistát mimozemšťané, aby se o lidech dozvěděli co nejvíc. A shodli se, že by to mělo být u nás, v (tehdy ještě zadrátovaném) Československu. Na malém, izolovaném prostoru se v krystalicky čisté podobě vyskytovaly nejrůznější nectnosti, duševní úchylky i nečekané ctnosti – zkrátka krutost i ladnost pospolu, jak to pánové pěkně vyjádřili. Ta myšlenka mě pobavila, ale čím víc jsem o ní přemýšlela, tím méně byla k smíchu.

A co dnes?