Náš svět, založený na ranním vstávání, celodenní práci a večerním zalézání pod deku, není pro Maxe. Max je noční tip a snům dává stejnou váhu, jako každodenní realitě. Ve snech má svůj oblíbený bar a když mu jednou místní štamgast nabídne práci ve službách zákona, Max nadšeně přijímá. Problém je, jak dostat do ,,snového světa“ spolu s Maxovým ,,přízrakem“ také vnitřnosti, které si hoví v majitelově hmotném těle někde na opačném konci vesmíru. Nakonec to vyřeší jistý dopravní prostředek a spousta sendvičů. Kromě Maxe, je, zdá se, jídlo dalším z hlavních hrdinů příběhu.

Postavy se v jednom kuse ládují nemožným množstvím dobrého jídla, a když si zrovna nenacpávají břich k prasknutí, napájejí se kamrou (chutný kříženec mezi čajem a kávou), Kacharovým balzámem a výtečným vínem z tajných zásob příbuzných lady Melamori. Jak by také ne, když magii lze v Jechu (tak se jmenuje město, kde se Max zhmotnil) provozovat jen v souvislosti s přípravou jídla. V podstatě všech pět příběhů, které první díl Labyrintů Jecha obsahuje, nějak souvisí s jídlem – obměňují se jen nešťastníci, kteří se mají stát potencionální potravou a možný strávník – většinou něco velice ohavného.

Komu se podaří prokousat trochu rozvleklým začátkem, zjistí, že kniha hýří šílenými situacemi a originálními nápady. Postavy jsou výtečně prokreslené. Dokonce ani moc nevadí, že mají naprosto nemožná jména. Nikde jinde než v Jechu, by se také jeden z padouchů nemohl chlubit jménem Džuba Čebobargo!

Město je protkáno sítí žrádelen (Sytá kostra) a hospod (Opilá kostra), jeho obyvatelé žijí v domech tak rozlehlých, že je do jednotlivých místností nosí sluhové na nosítkách, kdo nemá v koupelně aspoň devět bazénů je za žabaře a základní pozdrav zní: Vidím tě jako ve skutečnosti!

Max nastoupí do úřadu Noční tváře Velitele Malého Tajného Pátracího Vojska, jehož stěžejní činností je odhalování magických zločinů (rozuměj kouzlení mimo plotnu). Postupně v sobě odhaluje nejpodivnější magické schopnosti a jeho kariéra závratně stoupá. Zatímco ve svém světě platil za neschopného smolaře, v Jechu se z něj rázem stalo dítko štěstěny. Jen kdyby si ještě ta bláznivá lady Melamori (na obálce Angelina Jolie s nenápadně poodhaleným ňadrem) konečně uvědomila, co vlastně od Maxe chce. Jenže lady je nejen nebezpečná (dokáže vystopovat lotra, ať je kdekoliv), ale také chytrá, a tak si s Maxem (minimálně v prvním dílu) nic nezačne. Maxovi se totiž v jednom z příběhů ,,podaří“ získat ,,dar“ smrtících slin. Co se jeví jako plus v boji s nepřítelem, může být handicapem v jistých intimních záležitostech...

Všech pět příběhů obsahuje jakous takous detektivní zápletku, která nějak souvisí s osudem hlavní postavy. Max, nejen že je klikař, ale ještě má nos na maléry – jaký to paradox!

Suma sumárum je Cizinec příjemně oddechová četba, která se v pohodě obejde bez trpaslíků, skřetů, elfů a podobné havěti, úspěšně zamořující větší část fantasy literatury. Škoda jen, že příběh plyne tak hezky, že čtenář se o postavy valně nebojí a akční scény, kterých je ostatně poskrovnu, tím na zamýšlené akčnosti dosti tratí. Dějové kejkle a dialogy nutí čtenáře často do úsměvu, ale plácat se smíchy do kolen asi nebude. Tím je, zdá se, dosti vinen překlad, kterému by větší dávka humoru neškodila. Místo toho ale některé (naštěstí pro děj nedůležité) pasáže působí ani ne tak vtipně, jako lehce zmateně. Výborné jsou naopak dialogy postav - slovník generála Bubuty je nenapodobitelný.

Triton ve svém edičním plánu slibuje vydání dalších pokračování Maxových dobrodružství – pokud vydrží svižný děj a dobré nápady, rozhodně se je na co těšit.

Ukázka z románu a recenze od Pagiho.

Max Frei: Cizinec (Čužak)
překlad: Veronika Mistrová
obálka: Milan Fibiger, grafická úprava Dagmar Krásná
medailon autora: Veronika Mistrová
Triton, edice Trifid, 2006
350 stran, 259 Kč (členové klubu Trifid 179 Kč), brožované
ISBN 80-7254-619-8