Vlado Ríša se v Rozletu zmínil o proběhnuvších povodních, lidské solidaritě a v neposlední řadě také o románech Johna Craseyho: Potopa, Sucho a Hlad. Kdo ví, co přinesou světlé zítřky, nezbývá nám, než-li se společně se šéfredaktorem modlit, že zbylé dvě části trilogie nepřijdou až do země strdím a mlékem oplývající. A když už, tak se snad ušetří nějaký ten strom, jehož celuóza nepadne na zmar ženským časopisům... Ale stejně si myslím, že by pak přišlo sucho a ušetřené stromy by stejně podlehly...

Kavárnu Hana Sola si odbydu citací ze Sardenu: 20. března 2006 zemřel John Morressy, duchovní otec čaroděje Kedrigerna a jeho krásné ženy Princezny. V několika knihách o čarodějovi Kendrigernovi mnoha čtenářům dokazoval, že není jen mistrem humoru, ale stejně dobře ovládá i vážnou fantasy, SF nebo třeba i bajku. Nejenom ti, kdož si jeho úsměvné ale i moudré příběhy oblíbili, budou nejspíš jeho smrtí velice zklamáni.
Pak už si raději vypomůžu pouze odkazy na události, o kterých Han mluví. Zemřel Stanislav Lem a akademici znají své nominované na ceny Akademie.

Přestanu s blbnutím a zmíním se o věcech, které stojí za přečtení, ty ostatní si snad nechám na konec článku. Předně je tím pravým povzbuzením pro začínající autory rozhovor s úspěšnou britskou spisovatelkou Juliet E. McKenna (pozor na to, zvlášť, když z ní tazatel udělal McKennovou. Zkuste si to pak hledat Googlem :-/). S její tvorbou nás seznamuje zejména nakladatelství Triton. V interview se něco dozvíme o románu Zlodějčina hra (čes. Triton, 2004) a vůbec o celé pentalogii, případně několik fíglů, jak se stát slavnou spisovatelkou (pominu-li fakt umět anglicky ;-))

A je to tady, za zmínku určitě stojí povídky. První od Liz Williams (nelekněte se po kliknutí, není to Cher. Spíše zkuste zajet kurzorem myši na její portrét), kterou už jsme na stránkách Ikarie poznali skrze skvělou alternativně historickou práci Tycho a hvězdičkář, popřípadě v Pevnosti 2005/06 s prací Hostina Pánů noci. V roce 2007 pak přinese jeden z jejích románů nakladatelství Laser-books.
Krátká povídka nás zavede do postkatastrofického Londýna, světa, kde není vše, jak bývalo za našich časů, protože se ženy staly téměř bez výjimky neplodnými. Na osudech mladé retardované Aud sledujeme příběh o záchranu její malé a milované dcerky Ellie, abychom strastiplnou cestou nových společenských poměrů dospěli k děsivému odhalení. Malou záhadou pro mě je název povídky Loosestrife (2004, čes. Vrbina). Nenechte si ujít tento hluboce lidský příběh, protože po něm následuje James Patrick Kelly...

...a jeho 1:10¹⁶ (1999, 1:10¹⁶, cena Hugo 2000 - povídka). Tento americký autor patří mezi zdatné povídkáře. V Ikarii jste se s ním už měli možnost seznámit u povídek Vězeň chillonský (Ikarie 7/98) a Nauč se myslet jako dinosaurus (Ikarie 6/97), plus 2 povídky v antologiích. Za zmínku rozhodně stojí také jeho web, kde naleznete snad veškerou jeho tvorbu k přečtení (pokud vládnete angličtinou), navíc v rubrice podcast jsou ve zvukovém formátu mp3 ke stažení načtené kapitoly jeho nejnovějšího románu.

Představte si americký středozápad, klasickou filmovou rodinku. Otec zastává zaměstnání obchodního cestujícího, mírně alkoholicky závislou maminku v domácnosti a jednoho ušatého synka. Idylka. Když tu se objeví neznámý cizinec, znáte to. Zmíněná rodinka má v šedesátých letech jeden neobsazený protiatomový bunkr přímo na zahrádce. Pokud jste viděli Terminátora, pak vězte, že i bez násilí si užijete překvapivé časovky. Ona minimální pravděpodobnost v názvu zní mnohem depresivněji, než-li Pratchettovo jedna k miliónu...

Pak už přichází jen český průměr, ačkoli v lecčem dokáže pobavit nebo zamrazit. Například Jiří Mazurek s ironickým nadhledem paroduje Dopis vydavatele, či editora, začínajícímu pisálkovi. Spíše mě zarazilo, že se něco takového (pravda, místy vtipného) dostalo do finále Ikaru, snad to byl Jarda Jiran, kdo si naposledy posteskl nad klesající křivkou čitelných prací.

Pověst Čecháčkům zachraňuje Jana Rečková s novelou Všichni jsme na ráně. Depresivní popis budoucí psychiatrie specializované na podivnou mimozemskou pandemii. Paní Rečková dokáže perfektně vystihnout postavy i prostředí, proto se můžeme cítit zaskočeni reálností celé kliniky a jednáním mladé praktikantky Lady, která zjišťuje, že cvoci nejsou až tak nenormální, k tomu se v bezútěšných prostorách kliniky dějí podivné věci, ztrácí se lidé a domorodci z okolí plánují razii na podezřelé obyvatele objektu blázince. Nemůžu říci, že se se stylem dokorky Rečkové vždy dokáži ztotožnit, ale v této povídce si získala mou absolutní pozornost a vytříbeným vyprávěním mě ponořila do děje. Zejména svým profesním nadhledem, až neuvěřitelně věrohodným scénářem příběhu, který těží z prvků hororu a kataklyzmatu blízké budoucnosti. Zásadním shledávám autorčin um vytěžit z naprosté beznaděje rychlý, překvapivý a optimistický závěr.

Za to Noe Marie Štáblové těží z dokonalé průměrnosti a k plusu se dá přičíst snad jen rozsah krátké povídky. Tato autorka má nejspíše co dělat s kosmetikou, ale je pravda, že se v roce 2003 probojovala na neposlední pozice CKČ v kategorii román, jenž byl publikován pod krkolomným názvem. V této Ikarii objevíte výše zmíněnou povídku, jež disponuje klasickými prohřešky začátečníků, neboť vyvrcholení odhalíte (v rámci délky hodně) před koncem. Příjemné počtení vám v paměti bohužel neuvízne. Každopádně si myslím, že autorka disponuje velkým literárním potenciálem (když se zapracuje s jejím mladým duchem, tak proč ne?).

Františka Vrbenská je rozhodně skvělým člověkem a pojmem ve fandomu, jež se pronáší pouze se vší úctou. Vzhedem k současnému uvedení filmu Tristan a Izolda do kin se v Ikarii můžeme hodně v rychlosti a stručně seznámit s původní legendou. Františka tak navazuje na seriál, který pro magazín píše, mapujíc v něm dávné eposy (kdo ví, třeba se najde čas také na Zelenohorský a další rukopis ;-)). Františčinu výstižnou recenzi jste si na Sardenu zajisté už přečetli. V článku však poznáte, že tato báje je natolik rozsáhlá, že by na to nestačila ani stopáž kompletního filmu Pán prstenů...

Fantastická věda Jaroslava Petra opakovaně plní svůj šokující účel a stále nechápu, jak zdatně dokáže tento profesor plnit novinky na osel.cz a ještě si schovávat překvapení pro Ikarii. Seznam soutěží pak najdete na fandomovém kalendáři na SciFiWorldu, přesto si v současnosti nejsem jistý, zda-li je výčet kompletní. Po plakátku pokračuje pan Petr Technickou budoucností a "Mentálním psacím strojem" a několika dalšími "obyčejnostmi" z Japonska.
Za pozornost snad už stojí několik slov o komiksovém Hellblazerovi Davida Zachovala (pouze autor článku) a několik prací z tradičního Vivisektoru.

Pokračování seriálu o zlu ve filmech v podobě zvířátek mělo sice vyšší hodnotu, než-li předchozí díl s King Kongem a Godzillou, ale přesto patří jen k nostalgickým výkřikům bez přílišného obsahu. Filmfaroniáda nedokáže konkurovat tématům akčnějších periodik nebo filmovým serverům a hry z vesmíru mají opravdu tendenci sklouzávat k diskuzi o herní zdatnosti šéfredaktora.

Ikarie prostě ztrácí dech a jediná věc, která ji neustále drží nad vodou jsou skvělé zahraniční povídky. Mně nezbývá než se snažit přinést vám své naprosto objektivní hodnocení na příští číslo časopisu co nejdříve...