Přestože mají nynější ministři zemědělství a životního prostředí k přírodě podle svých dosavadních angažmá opticky docela daleko, dočká se zřejmě právě v jejich podání česká krajina skutečně systémové ochrany ústící mimo jiné do omezení dopadů stále četnějších povodní. Jedna věc je totiž o ochraně přírody a krajiny mluvit, druhá něco skutečně dělat.

Minimálně dva kroky z poslední doby – rozšíření dodržování podmínek správné zemědělské praxe na erozí středně ohrožené půdy a vyšší zpoplatnění pozemků vyjímaných ze zemědělského půdního fondu ke stavebním a jiným účelům – patří právě do kategorie žádoucích činů, k nimž za téměř dvacet let neměl dosud nikdo politickou a environmentální odvahu.

Jen pro zajímavost. Poplatky za vyjímání půdy nikdo nezměnil od roku 1992, takže částky za vyjímání jsou pro stavebníky doslova směšné. Otázkou ale je, zda bude zvýšení poplatků na zhruba šestinásobek současného stavu, což je nárůst, o kterém se spekuluje, stačit. Podle všeho ne, takové navýšení nebude pro developery odrazující. To se ale dá v průběhu legislativního procesu změnit a navrhované poplatky ještě zvýšit. Byl by to mimo jiné i vítaný přísun peněz do státního rozpočtu, pozitivní by byly ale i jiné doprovodné efekty. Například postupné zreálnění ceny půdy v České republice a impulz k vyšším taxám za pronájem půdy pro vlastníky. Ti dosud dostávají za pronajmutí půdy v porovnání s některými státy Evropské unie až dvacetinásobně méně.

Zpět ale k prevenci povodní. Lze říci, že cesty k tomu jsou v podstatě tři: nepovolovat stavby v záplavových územích, nenapřimovat vodní toky a zvýšit členitost krajiny za současného omezení rizik vodní eroze. Zdá se přitom, že třetí krok skutečně systémově startuje. Jednou z klíčových podmínek úspěchu je ovšem spolupráce obou zmiňovaných resortů. Doposud si totiž dělala obě ministerstva spíše naschvály, nebo alespoň šly některé projekty ve svém důsledku proti sobě a peníze do nich vložené se vynulovaly.

Nyní se i ministerstvo životního prostředí snaží participovat na znění zemědělských dotačních programů, například snahou o podporu ekologického obhospodařování krajiny na travnatých porostech prostřednictvím podpory masného skotu. Ministerstvo zemědělství zase spolupracuje na podmínkách zpoplatnění pozemků vyjímaných z půdního fondu. To vše je poněkud odlišné pojetí ekologie než například ochrana dnes již slavného chřástala polního. Úzce zaměřené ochranářské kroky totiž nemohou přinést takový efekt jako systém chránící krajinu jako celek. Což je trochu jiná ekologie, než na kterou jsme byli dosud zvyklí.

LN, 7.9.2010

Autor je agrární analytik