16.6.2024 | Svátek má Zbyněk


POLITIKA: Kde a komu vzít peníze na prevenci sucha a povodní

15.8.2015

Dlouhotrvající sucho a horko, kterému nelze na žádném místě v naší zemi po několik posledních týdnů uniknout, posunuly celkem logicky téma obrany před suchem do popředí zájmů politiků i médií. A zcela logicky se začíná řešit otázka, kolik to všechno bude stát.

To je ovšem zcela špatná otázka, protože ta správná je úplně jiná: Kolik nás prevence rizik sucha (a povodní, což je druhá strana téže mince) v současné době už stojí. A zdali jsou desítky miliard ročně (protože tolik peněz se v současné době na programy prevence před povodněmi, na různé typy zemědělských dotací, na projekty na ochranu krajiny, na pojištění úrody nebo nemovitostí, na zajištění kvality a dostupnosti pitné vody a tak dále a tak dále) vynakládané na tyto účely skutečně efektivní. Základní odpověď je přitom velmi jednoduchá: Nejsou. Jinými slovy – na preventivní opatření proti nedostatku či naopak přebytku vody není nutné vynakládat další peníze, jak se mnozí domnívají, ale efektivněji využívat peníze již vynakládané. To je totiž to, oč tu běží.

Při pohledu na téměř sluncem spálenou krajinu se vnucuje domněnka, že za stav našich polí a krajiny, která nedokáže zadržet vodu, mohou především zemědělci. I když je sice jasné, že na mnohých lokalitách se skutečně nehospodaří podle zásad „zdravého selského rozumu“, je třeba si předtím položit otázku, proč se tak reálně neděje. Základní důvody jsou v zásadě dva – a ani za jeden vlastně zemědělci nemohou. Tím prvním je nastavení podmínek dotací na plochu, což je odpovědnost státu, konkrétně ministerstva zemědělství. Podmínky týkající se zásad hospodaření k přírodě bližším způsobem (termín k přírodě blízkým by byl asi poněkud nadsazený) tvoří přitom 30 procent nároku na uvedenou dotaci – a to je tak silný impuls, že se jimi zemědělci prostě musí řídit, jinak by přišli o nezanedbatelné dotační prostředky. A také se jimi řídí – jenže podmínky takzvaného ozelenění (což je ono k přírodě bližší hospodaření) jsou nastaveny tak měkce, že na zlepšení stavu krajiny nemají vůbec žádný vliv. Lze jen připomenout, že oněch 30 procent představuje ročně zhruba 10 miliard korun, které by mohly přispět k prevenci rizik povodní nebo sucha, ale v praxi nepřispívají a jsou tak vlastně vyhozeny oknem. Druhým důvodem je stav, kdy jsou naše pole obdělávána v drtivé většině nájemným způsobem, což znamená, že půda, na které zemědělci hospodaří, patří někomu jinému. Takový stav je asi na 80 procentech našich polí a ani za ten fakticky zemědělci nemohou – primární příčinou je nedostatek politické vůle po celé polistopadové období systémově usilovat o to, aby zemědělci půdu, na které pracují, také vlastnili, čili nedostatek vůle pro podporu převážně vlastnické formy hospodaření. To je samozřejmě reziduum období předlistopadového, nicméně odpovědnost je především na straně polistopadových politiků.

I realizace koncepce omezení rizik sucha a povodní bude podle všeho odpovědností politiků, což je ovšem, při vědomí jejich on-line neodpovědnosti bez ohledu na stranický původ v celé novodobé historii ČR docela rizikový faktor. Pakliže nebudou politici dostatečně stateční k tomu, aby učinili pro různé lobbistické skupiny nepopulární kroky, nestane se v pojetí soužití člověka s přírodou zřejmě nic podstatného. V takovém případě pak skutečně hrozí neefektivní utracení nových miliard - nebo třeba posílení betonářské lobby, jak zaznělo i ve vysílání České televize (ČT). Hrozí však i vzedmutí vlny dosud neznámých spasitelů lidstva, kteří přece vědí, jak se to má dělat, a budou rádi politikům i obyvatelům venkova či zemědělcům za peníze radit, jak ze současné šlamastyky ven. Jeden takový spasitel už se ostatně právě v ČT prezentoval a další se jistě vyrojí, protože ačkoli by měla být změna přístupu společnosti ke krajině a životnímu prostředí veřejným zájmem, pro mnohé bude sucho i povodně, alespoň jak si představují, dobrý byznys. Zmiňovaná odpovědnost politiků tak bude také spočívat v tom, komu budou naslouchat. A ještě více v tom, komu ne.

Největší nebezpečí kupodivu nepředstavují zemědělci, ale developeři všeho druhu, i bez vazeb na betonovou lobby. Je totiž úplně jedno, čím pokryjeme půdu schopnou alespoň trochu vsakovat vodu, pakliže půjde o nepropustný povrch. Podstatné spíše je, kde budou nové stavby vznikat a zdali bude stát stavebníky nutit (což není na rozdíl od jiných nově zaváděných povinností šikana podnikatelů, v zahraničí to běžně funguje) k tomu, aby si zastavěná plocha zachovala retenční nebo alespoň jímací schopnost. Právě na rozvoj stavebnictví sází stávající politická reprezentace, zatím se tak ale děje na úkor stavu krajiny, a tedy se zcela opačným přístupem, než jaký by byl zapotřebí k prevenci rizik sucha a povodní.

Další politicky velmi mocná, byť poměrně heterogenní skupina lidí jsou starostové obcí. Také ti mají minimálně na lokální úrovni sílu prosadit ve jménu rozvoje obcí opatření, která mohou stav krajiny prokazatelně zhoršit. Kromě toho hrozí u této skupiny lidí riziko emotivních, odborně zcela nepodložených spasitelských vizí, jako je třeba vypuštění přehrady Orlík jako prevence vůči potenciálním povodním. Docela by mě zajímalo, jak by takový krok obhajovali nyní, kdy jsou přehrady poslední rezervou zásob pitné vody pro značnou část obyvatel ČR. Což na druhou stranu znamená („betonová lobby“ se zaraduje), že součástí komplexního řešení je také i výstavba přehrad, byť jako posledního možného řešení k jímání vody tam, kde již jiné řešení není k dispozici.

Příkladů, kdy v prevenci povodní a sucha není nic ani zcela černé, ani zcela bílé, jsou tisíce – o to složitější bude poskládat funkční mozaiku, kterou lze v zásadě charakterizovat Jiráskovým „Proti všem“. Právě v tomto smyslu není rozhodující objem peněz, ale jejich skutečný účinek a vytváření synergických efektů. To v naší zemi moc neumíme, i když se možná trochu blýská na lepší časy. Důkazem je, přes všechny drobné (i větší) rozpory, společná prezentace rámcového dokumentu k prevenci sucha a povodní ze strany ministerstev zemědělství a životního prostředí. Právě tyto dva resorty by ale také měly položit základy ke vzájemně se doplňujícím finančním podporám, které budou sledovat společný cíl a veřejný zájem – zlepšit stav naší krajiny, především pak její schopnost zadržovat vodu. Moc dalších resortů by ale do toho už mluvit nemělo. Už jenom shoda zmiňovaných resortů je na naší politické scéně trochu zázrak.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.

Autor je agrární analytik