V dříve vydaném článku byl prezentován koncept občanských kompetencí, vytvořený či přinejmenším propagovaný švýcarským profesorem Wernerem Ulrichem. Osobně bych si asi vybral jiný výraz, protože kompetence mohou evokovat konotace, které odvádějí pozornost jiným směrem, jak se uvádí např. i zde: „Výraz dovednost je nahrazován výrazem kompetence, i když původní význam slova kompetence je oprávnění, povinnost, schopnost, způsobilost, pravomoc.“ O výraz samotný nakonec ale nejde – smyslem je zdůraznit, že koncept občanských práv je již nedostačující pro popis vztahu občan-stát a že by tento popis měl kromě občanských práv zahrnovat ještě něco dalšího.

Pokud bychom si vzali zcela hypotetický příklad, každý občan má díky svobodě pohybu zcela jistě právo cestovat, třeba i na planetu Pluto. Aby toto právo mohlo být realizováno, musí mu někdo, není-li toho schopen vlastními prostředky, zajistit službu, která mu to umožní. V opačném případě bude de facto jedno, jestli občan právo má, nebo ne. Bude-li zajišťovatelem této služby stát, musí být stát schopen zajistit svoji existenci, aby mohl vůbec jakoukoliv službu poskytovat, ale zároveň musí získat i prostředky na zajištění dané služby, která pro přežití samotného státu nutná není. Jak prostředky pro přežití, tak pro zajištění služby musí stát někde získat, což bude vytvářet požadavky na občany (povinnosti).

I samotné konzumování služby však může klást na občany další požadavky. Tento, na první pohled evidentní fakt je možná trochu podceňován. Kolega pracující pro britský Department of Work and Pensions (DWP) uvádí, že během posledních několika let, zhruba po covidu, se jim až zpětinásobil počet žadatelů o sociální pomoc, což jednak zvýšilo riziko podvodů, ale zároveň zvýšilo i riziko, že se nabízená pomoc nedostane těm, kdo ji opravdu potřebují. A není asi překvapující, že většina opatření realizovatelných na straně DWP zlepšuje jeden, ale zároveň zhoršuje druhý ukazatel. I čerpání sociální pomoci může vyžadovat určité „kompetence“.

Stát bude zároveň sbírat o občanech i o výkonu služby informace – aby věděl, kdo má na službu nárok či komu by měla být poskytována, kolik to bude stát i jak je to efektivní. Stejně tak občané, a to i ti, komu služba určena není, by měli mít přístup ke všem informacím, s výjimkou těch, které mají tajný nebo osobní charakter.

V neposlední řadě, je-li služba určena občanům a poskytovaná státem, stát bude definovat, jak bude služba vypadat i jaké povinnosti mají mít občané, aby ji bylo možné zajistit. I občané by však měli mít možnost podobu služby ovlivnit, a to buď nepřímo – zvolením svých zástupců nebo přímo – přímým hlasováním o podobě služby, ale i svým chováním při čerpání služby. Nepřímý vliv může mít i chování při plnění povinností.

Schematicky v diagramu to může vypadat třeba takto:

Volby nejen jako právo

Volby jsou službou, kterou stát poskytuje svým občanům. Zároveň by však měly být i důležitým mechanismem, prostřednictvím kterého mohou občané působit a ovlivňovat stát i podobu služeb, které stát nabízí, i povinností, které po nich stát požaduje.

Podmiňovací způsob v předchozí větě je bohužel více než na místě. Nezřídka se totiž volby konají, i když je jejich výsledek předem známý. Ilustrovat je to možné třeba na dvou plebiscitech, které uspořádal Napoleon III. v letech 1851, resp. 1852, na základě nichž pak ve Francii znovu zavedl císařství a první roky vládl v podstatě jako diktátor. Smysl takovýchto voleb je poskytnout legitimitu již hotovému rozhodnutí a zdaleka nemusí jít o aplikaci známého výroku Josifa Vissarionoviče, že volby nerozhodují ti, kdo hlasují, ale ti, kdo počítají.

Jiným oblíbeným alternativním důvodem uspořádání voleb, ve kterých o vyjádření názoru voličů zas až tak moc nejde, je zastření odpovědnosti. V těchto případech sice občas může dojít k tomu, že výsledek neodpovídá „přání zadavatele“, ale to bývá menší ztráta, než kdyby byl tento zadavatel pod rozhodnutím jednoznačně podepsán a v budoucnu se ukázalo, že toto rozhodnutí mělo nepříjemné důsledky.

Hlasování, metoda výběru

U volebního aktu není až takovým problémem zvládnout úkon samotný – v referendu o odtržení Východního Timoru hlasovala i řada negramotných, kteří se orientovali podle piktogramů na hlasovacím lístku.

Z pohledu voliče představuje hlasování interakci mezi jím samým a pořadatelem voleb. Někdy je volba tajná, jindy veřejná, kdy může a nemusí být k dispozici znalost názoru ostatních hlasujících. Lišit se mohou i prostředky, jimiž se vůle voliče vyjadřuje.

Z pohledu pořadatele je pak potřeba zajistit všechny náležitosti, což může zahrnovat ověření totožnosti voličů, aby nemohli hlasovat vícekrát, zajištění autenticity již odevzdaných hlasů apod.

Hlasování není jedinou možnou metodou výběru nebo projevení vůle voličů. Když pominu nejrůznější nátlakové metody, jako jsou třeba demonstrace, u kterých ani nemusí být jasné, jaké jsou přesně požadavky na změnu, existují i jiné metody, jako jsou petice či loterie. Petice se využívají například pro kvalifikaci kandidátů do Senátu či na post prezidenta. Na rozdíl od hlasování nezajišťuje stát pro pořádání petic žádnou podpůrnou infrastrukturu, což je možná škoda. Loterie se příliš nevyužívají – znám vlastně jen jeden případ užití, kdy se mezi dětmi při zápisu do základní školy losovalo, pokud bylo přihlášených dětí ze spádové oblasti více než volných míst.

Volby jako událost

Pojem volby se ale chápe v širším kontextu než samotné hlasování. Řekne-li se: „O víkendu budou volby,“ zpravidla se tím míní celá událost od otevření volebních místností, do jejich uzavření, spočtení výsledků lokálně i centrálně a jejich oficiálního vyhlášení. Ve skutečnosti je ale kontext voleb ještě širší, jak ukazuje následný diagram.

Oproti samotnému hlasování mají volby mnohem více zúčastněných, kteří mají svoji roli i zájmy, které – budou-li zcela ignorovány nebo naopak upřednostňovány na úkor zájmů voličů – mohou volby znehodnotit.

Z diagramu je snad zřejmé, jak málo toho volič na volbách ve skutečnosti může ovlivnit. Aktivní roli má pouze ve fázi Hlasování a dá se očekávat i to, že se bude zajímat o výsledky. Nepatrný vliv by mohl volič získat ještě finanční či jinou podporou kampaní ve třetí fázi a tam, kde používají primárky pro výběr kandidátů ještě tímto způsobem ve druhé. Hlavním problémem absence účasti voliče v prvních fázích je především to, že ve fázi Hlasování už mu nemusí zbýt nic než výběr mezi špatnou, a ještě horší variantou. Zejména nebezpečná jsou z tohoto pohledu referenda, kdy u řady problémů může vhodným výběrem otázky dojít k vyloučení všech variant, o které by možná většina voličů stála raději než o výsledné ano, či výsledné ne. Problematická může být ale i poslední fáze, kdy dochází k přepočtu vůle voličů, hlasů, na skutečný výsledek, mandáty. Jakkoli nepřehledný je ale u nás mechanismus skrutinií, který je do jisté míry nutným zlem vyplývajícím z existence volebních okrsků, ze které vyplývají i další nepříliš pozitivní jevy, jako je různý, až dvojnásobný počet hlasů na zisk mandátu v různých okrscích, jedná se o daný, deterministický a nezpochybnitelný způsob vedoucí k výsledkům.

Pokud přijmeme, že se volič nemá spolupodílet na výběru kandidátů či formulaci otázky pro referenda, je asi jeho role na události volby dostačující.

Volby jako součást širšího kontextu výkonu moci

Pokud se ale vrátíme k problému nastolenému na začátku, jak hlasování, tak zajištění průběhu voleb dle schématu popsaného v události volby můžeme najít i v autokratických režimech. V čem je tedy háček?

Ten můžeme najít jen, pokud půjdeme ještě o jednu úroveň výše a zamyslíme se nad tím, jakou roli skutečně mají volby v širším kontextu výkonu moci.

I u nás, ačkoliv nemáme diktaturu, platí, že vyhlášením výsledků se z volebních programů stávají bezcenné cáry papíru. To, na základě čeho získali zastupitelé svůj mandát, se stává obětí koaličních vyjednávání. Tato eroze postoupila už tak daleko, že ani programové prohlášení vlády nenabízí o moc větší jistotu, že body v něm uvedené budou realizovány, dokonce ani že se o jejich realizaci někdo vůbec pokusí.

Jednou z významných příčin tohoto jevu je, že v mezivolebním období jsou zastupitelé, kteří by měli reprezentovat zájmy svých voličů, vystaveni vlivům svých stran či jiných subjektů – voliči však na ně žádnou páku nemají. Politici i jejich marketéři si už dávno všimli, že paměť voličů je krátká, spíše než racionalita na ni působí pocity a že dojde-li ke změně kurzu těsně před volbami, je poměrně slušná šance, že převážná většina voličů na neblahou zkušenost z mezivolebního období zapomene. Tím spíš, když opozice nabízí víceméně to samé.

Volby mohou změnit reprezentaci. Zdá se však, že už dávno nemohou zásadním způsobem změnit směřování státu.

Dá se s tím vůbec něco dělat?

V první řadě je třeba se ptát, zda s tím vůbec něco dělat chceme. Od počátku moderních dějin, tj. zhruba od zrušení nevolnictví, převládá v naší společnosti spíše zkušenost s poddanskou kulturou, kdy o důležitých věcech rozhodoval někdo jiný, což mělo ale na druhé straně tu výhodu, že většina byla zbavena tíhy rozhodování či odpovědnosti za důsledky.

Tento trend směřuje opakovaně zpět do bodu, který už docela známe, ať se jedná o období vlády Franze Josefa I. nebo o období normalizace, kdy stát fungoval neefektivně, ale jednotlivec mohl žít nakonec docela spokojeně, pokud nevyčníval příliš z řady a plnil aspoň to minimum povinností, které se po něm chtělo. Volby se pořádaly, ale jejich výsledky buď byly dané, nebo očekávatelné (v Rakousku-Uhersku voliči volili především podle národnostního klíče).

Budeme-li na tomto trendu přeci jen chtít něco změnit, je třeba počítat s rezistencí jak ze strany systému, tak ze strany jednotlivých skupin, které už se naučily současné nastavení využívat ku svému prospěchu a v neposlední řadě i ze strany té části voličů, kterým toto nastavení vyhovuje.

Klíčovým bodem je dle mého názoru otázka vytvoření mechanismu, kterým může volič působit na svého zastupitele i během mezivolebního období. V některých zemích mají možnost odvolacích voleb či referend, které zpravidla vyvolá protistrana, pokud se jí podaří získat dostatečný počet nerozhodnutých voličů na svoji stranu. Osobně tento způsob za moc šťastný nepovažuji, i když na úrovni celého parlamentu, nikoliv na úrovni jednotlivce, by se mohlo jednat o záchrannou brzdu, za kterou by mohli voliči zatáhnout, pokud by se parlament vydal cestou, která se jim hodně nelíbí. Mechanismus je poměrně jednoduchý: milion voličů musí podepsat petici za uspořádání referenda s jasně formulovanou otázkou, jste za okamžité rozpuštění parlamentu. V případě, že nadpoloviční většina účastníků referenda hlasuje za rozpuštění, musí prezident republiky parlament rozpustit. Podobné uspořádání mají v sousedním Bavorsku.

Výrazně jemnějším způsobem by bylo umožnit voličům vzít si svůj hlas zpět, v případě že se zastupitel odkloní ve svých činech (dle názoru voliče) od mandátu, který od voliče dostal. Na rozdíl od odvolacích voleb by v tomto případě byli zastupitelé odpovědni především svým voličům. Odvolání by penalizovalo obě strany – voliči by se vrátila jen „polovina“ nespotřebovaného mandátu (např. při 4letém mandátu a zpětvzetí po 2 letech by volič musel ještě 1 rok počkat, než by mohl znovu hlasovat). Musel by se ovšem výrazně upravit, jak způsob kandidatury, tak vyhlašování výsledků. Mezi výhody tohoto způsobu by patřilo i omezení vlivu médií a výzkumných agentur na veřejné mínění, rovněž by zmizela potřeba korespondenčního způsobu voleb a výrazně by se změnila podoba volebních kampaní.

Smyslem je, aby se posílila pozice voliče v celém systému. Tím působení jiných subjektů na zastupitele nezmizí, jen jim přibude další konkurent. Přestože návrh obsahuje některé prvky přímé demokracie, jedná se mnohem spíše o pokus restaurovat demokracii zastupitelskou. Samozřejmě, rozhodnou-li se voliči tuto pravomoc nevyužít, na celkovém trendu se toho nejspíš mnoho nezmění.