Při svém studiu teorie systémů, o které je možné získat představu například z tohoto článku, jsem narazil na dílo švýcarského profesora Wernera Ulricha. Jakkoli zdaleka ne ve všem s panem profesorem souhlasím, rád bych představil jeho koncept občanských kompetencí, které popisuje v tomto článku z roku 2003. Překlad textu v mírně zkrácené podobě si pak dovolím doplnit o vlastní komentář.

Oživení myšlenky občanské společnosti

V našem současném chápání občanství dominuje koncept občanských práv. Od klíčové studie T. H. Marshalla z roku 1950 jsme si zvykli asociovat občanství se třemi základními druhy občanských práv: občanské svobody, politická práva (právo spolupodílet se na politice) a sociální a ekonomická práva (právo na sociální jistoty a blaho); viz též zde.

Je však otázkou, zda je toto pojetí stále vyhovující. Pokračující proces „modernizace“ změnil smysl a relevanci klasických občanských práv. Proces „racionalizace“ společnosti, jak jej popisuje Max Weber a který poukazuje na prorůstání vlivu technologií a byrokracie do dalších a dalších oblastí života, se zdá podkopávat samu roli občanství. Konvenční občanská práva neumožňují občanům mít dostatečnou kontrolu nad tímto jevem, ani nad jeho důsledky na jejich životní prostor. Důležité otázky jako industriální demokracie či demokratická kontrola nad vývojem a technologiemi nejsou doopravdy součástí dnešního chápání konceptu občanství.

Proto potřebujeme jiný koncept, takový, který by byl postaven na občanských kompetencích, nejen na právech. Pokud mohu posoudit, změny ve společnosti, které jsou především důležité pro pochopení měnící se role občana, poukazují na přesun řídících center společnosti od institucí, jakými jsou věda, byrokracie, parlamentní demokracie či průmyslové korporace, institucí, které v minulosti poháněly a stále se snaží pohánět proces racionalizace, k občanům. Myslím, že tento nový druh stále více diferencované a decentralizované politické kultury se začíná objevovat v mnoha společnostech; kultury, ve které si stále více občanů či občanských skupin začíná uvědomovat a osvojovat způsoby, jak vyhodnocovat, ovlivňovat či plně nahrazovat činnosti starých řídících center. Abych zmínil jen pár takovýchto kompetencí, které přijdou na mysl, občané po celém světě se učí, jak lépe využívat veřejná média, jak hledat či navzájem si vyměňovat informace. Další oblastí je, jak využívat všechny zákonné prostředky, vč. občanských nepokojů. Zejména ale, jak zlepšovat své kritické kompetence pro dosažení svých zvláštních zájmů. Je evidentní, že původní idea občanské společnosti zažívá pozoruhodnou renesanci.

To neznamená, že by zároveň neexistovaly protichůdné tendence narůstající politické abstinence (zejm. mezi mladými lidmi), osobně ale považuji symptomy deinstitualizace a decentralizace za signifikantnější. Fenomén politické abstinence je pravděpodobně sám symptomatickým vyjádřením přesunu politiky na nová kolbiště a nemusí nutně znamenat všeobecný pokles zájmu o politiku. Občané se mohou odvracet od institucionalizovaného politického systému (který, jak cítí, jim nedává dostatečně smysluplnou roli) spíše než od res publica jako takové. Všimněme si například, že když začne jít o otázky prostředí, občané v mnoha společnostech se najednou nebojí „myslet za sebe“; sapere aude! bylo Kantovo heslo, kterým popisoval podstatu osvícenství. Kdo jiný, když ne aktivní občané, může zajistit kontrolu nad vzrůstající hrozbou procesu racionalizace a jeho dopadů na jejich životní prostor? Vypadá-li moderna na první pohled jako pozdní triumf osvícenství, paradoxně má postmodernistické implikace: postupné probouzení občanského uvědomění v environmentálních a jiných otázkách jde ruku v ruce se ztrátou smyslu a vlivu všech institucí, které byly její výstavní značkou: parlamentní demokracie, byrokracie, věda, soukromé korporace.

Občanská práva jsou pro tento proces klíčová, avšak nejsou postačující. Se znovuobjevením občanské společnosti se efektivní spoluúčast občanů na řízení společných témat stává centrální otázkou konceptu občanství. A tím i otázkou státu, neboť je na státu, aby viděl jako jednu ze svých hlavních funkcí tuto spoluúčast občanům umožnit. Aktivní a kompetentní občanství je záměrem, ke kterému se snaží kritické systémové myšlení pro profesionály a občany přispět.

Oživení myšlenky profesionality

Obdobně konceptu občanství není ani současný koncept profesionality vnímán v souvislosti jako výbava potřebná pro efektivní účast v občanské společnosti. Profesionalita se dnes definuje jednostranně z perspektivy expertízy. Skutečná kompetence se ale projevuje až převzetím odpovědnosti. V občanské společnosti není expertíza sama o sobě zdrojem poskytujícím dostatečnou legitimitu pro rozhodování, zejména pak kvůli možným následkům, které to může mít na občany. Z pohledu růstu počtu takovýchto zásahů potřebují experti kritické schopnosti, které jim umožní rozpoznat tyto následky a zapracovat je otevřeným a sebereflektivním způsobem. Schopnost sebereflexe by se tedy měla stát nedílnou součástí konceptu profesionality.

Mezi koncepty občanství a profesionality existuje úzká vazba. Stejně jako občanství neznamená pouze občanská práva, ale také některé důležité kompetence, profesionalita není jen o expertíze, ale také o pochopení konceptu občanství. Navrhuji proto vzdělávat budoucí profesionály nejen, aby zvládli přidělenou agendu, ale ekvivalentně i v konceptu občanství.

Platí ale také, že strategie prosazující kompetence pro profesionály a občany musí být pochopitelná pro většinu obyčejných lidí, i obyčejných profesionálů.

V závěrečné části textu se profesor Ulrich věnuje obhajobě svojí metody CSH (představené zde) pro tento úkol.

Co považuji za rozhodně zajímavou myšlenku, je návrh na rozšíření či obohacení konceptu občanských práv na kompetence. Poměrně často se objevuje povzdech, že by kromě Listiny základních práv a svobod měla vzniknout i listina povinností. Koncept kompetencí by však šel ale ještě o kousek dál - kromě toho, co můžu nebo musím, by bylo dobré také mít k daným službám dostatečný informační servis, aby rozhodování bylo co nejvíce informované, ale i co nejméně zatěžující, a to oběma směry. Hlavně však, aby se tato kompetence projevila převzetím odpovědnosti. Příkladem může být, aby volební právo bylo takto rozšířeno o důsledky vyplývající z volby, resp. možnost revokace volby, pokud byl mandát získán na základě lživých argumentů.

V souvislosti s vazbou na profesionalitu se rovněž nabízejí některé zajímavé možnosti. Anglické slovo competence je možné přeložit i jako svéprávnost (např. zde), což je asi dostačující pro posouzení občanů. Jinak by tomu ale mohlo být u kandidátů či jiných „profesionálů“. Zde, například u kandidátů na zvolení do parlamentu, si umím představit ověření pochopení konceptu občanství, případně i nepřipuštění k volbě v případech prokazatelné flagrantní neznalosti. Přípravu testu by mohl mít na starosti třeba CERMAT.

Dalším zajímavým pozorováním je i to, že i švýcarský profesor v roce 2003 vnímá nárůst politické abstinence - já bych použil výraz apatie - v důsledku odvracení od politického systému (který … občanům… nedává dostatečně smysluplnou roli). V autoritativních režimech, u nás např. během normalizace, je tato apatie naopak poměrně typickým jevem, často se jedná vlastně o vyžadovaný modus operandi mezi mocenskými strukturami a běžnými občany. Navíc nelze ani pominout možnost, že řadě občanů tento mód ve skutečnosti vyhovuje - jak popisuje například Erich Fromm v knize Strach ze svobody.

V čem bych byl velmi opatrný, že postupné probouzení občanského uvědomění v environmentálních a jiných otázkách musí vždy představovat pozitivní posun. K tomuto posunu dochází, to je bez diskuze, ale zároveň pomalu přestává platit, že nepřítel mého nepřítele musí být nutně přítel, jak se nedávno přesvědčili i organizátoři některých protestních akcí.

Bude-li k těmto jevům většina apaticky mlčet, třeba i v důsledku nedostatečně vyvinutých občanských kompetencí, je jen otázkou času, kdy se názory nějaké hlasitě křičící menšiny stanou normou. I proto by možná koncept občanských kompetencí stál za další pozornost.