Před sotva půl rokem napsal pan Bartoň článek, v němž se vymezoval proti vyjádření generála Řehky, že „Věčný mír je iluze.“ (ačkoli to je zjevná skutečnost empiricky prokázaná historickým vývojem). Protože tato skutečnost je zjevná pro každého, kdo stihl ve škole alespoň pár roků dějepisu, tak pan Bartoň na to ve svém pohoršení šel od lesa a poskládal za sebe: subjektivní historku z vlastní povinné vojenské služby z mládí; zdůraznění (opět zjevné) skutečnosti, že globální jaderná válka by byla hrozná; strašení silou Ruska, a na závěr „logický“ vývod, že tedy je nutné Rusku přenechat Ukrajinu, abychom se vyhnuli globální jaderné válce. Prostá logická skutečnost, že pokud si nějaký stát prosadí svou skrze jaderné vydírání, tak to následně vede k častějšímu opakování tohoto jevu a zároveň k zoufalé snaze ostatních států získat také jaderné zbraně a tedy k daleko horší situaci než je nyní, pro pana Bartoně je jistě pochopitelná, avšak zůstává jím nezmíněna. Patrně ve snaze nepokazit oblíbenou propagandistickou linku ve stylu: „Musíme vyhovět Rusku, nebo vypukne jaderná apokalypsa a všichni zahyneme.“ (blíže k onomu článku viz zde).

Aktuálně pan Bartoň přišel s článkem „Volíme mezi tragédií a realismem“. Pro navození tragické atmosféry si pomohl citací z komentáře pana Václava Vlka st. „Přichází nový věk tragédie“. Tento komentář je složen z relativně vágních obav a povzdechů ve smyslu, jak je vše hrozné, svět se hroutí, zejména se Západem dopadne špatně a hrozí nám nová světová válka (kterou se údajně z nějakého důvodu snaží iniciovat Západ), což je doplněno sérií nepříliš souvislých citátů pokoušejících se tvořit paralelu mezi současnou situací a situací Výmarské republiky v Německu ve 20. století. V podstatě jediným předloženým argumentem je, že v OSN má většina států odlišný názor a že některé státy EU považují situaci na Ukrajině za méně zásadní, než jak ji vnímá ČR. Při vši úctě k autorovi komentáře, toto není příliš šokující, neboť státy, zejména ty geograficky odlišně se nacházející, mají rozdílné priority. Na druhou stranu je sympatické, že se autor komentáře drží prezentování svých obav o nadcházejícím úpadku (což je jeho plné právo a řada jím zmíněných obav je oprávněná, byť je při bližším pohledu ne tak katastrofická).

Jediným podivným momentem je jeho povzdech: „Jak si bylo možno vyslechnout 24. 3. 2024 v diskusi na CNN, kde piráty zastupovala místopředsedkyně PS Olga Richterová. Stála na jednoznačném stanovisku, kdy jediným a zásadním zločincem celého světa je Putin a Rusko, které musíme zničit.“ To je zvláštní, protože v oné debatě paní Richterová Putina a Rusko opakovaně označuje za zásadní bezpečnostní hrozbu, ale onen požadavek zničení Ruska jsem tam nezaslechl. Rád bych věřil, že jsem se přeslechl a že se ze strany pana Vlka nejedná pouze o „básnickou licenci“, a pokud ne, tak uvítám informaci v kolikáté minutě debaty tento výrok zazněl.

Na druhou stranu pan Bartoň se na výše zmíněném komentáři rozhodl přiživit a dramaticky vykreslenou tragickou scenérii využít pro své oblíbené jaderné strašení. Takže se od něj dozvídáme, že USA jsou oslabené, ale zároveň že Západ údajně vede řeči „jak vyhrát jadernou válku“, z čehož pan Bartoň usuzuje, že se Západ jadernou válku chystá spustit, a to z důvodu, že si prý myslí, že „Rusko zničíme a nastane konečně ráj na Zemi.“ Je zajímavé, že v podání autora pořád Západ hodlá ničit Rusko (Což je zřejmě odkaz na tradiční „pikle zlých západních imperialistů“. – pozn. J.Z.), ale oblíbená ruská kratochvíle vyhrožovat namířením jaderných zbraní, což probíhá kdykoli, kdy se Rusku něco nelíbí, jako například kdysi jeden zamýšlený radar v Brdech, panu Bartoňovi nějak uniká.

Dále je opakován známý fakt, že jaderné velmoci spolu často bojují formou zástupných konfliktů, což snižuje riziko přímého střetu a tedy jaderné eskalace (viz historie Studené války, která skončila porážkou SSSR). Ovšem překvapivě a v protikladu se svou ostentativní obavou z jaderné války autor tvrdí, že Západ má přestat „hrát hru na „zástupné“ války“. A co tedy má Západ podle autora udělat? No, samozřejmě jak jinak: „S Ruskem vážně a realisticky jednat o globálních otázkách.“ Tedy jinými slovy Rusku vyhovět, jednat o Ukrajině bez Ukrajiny ve stylu Mnichova. A uvědomuje autor, že k těm globálním otázkám patří třeba ruské přání, aby nové (přijaté po roce 1997, tedy včetně nás) členské státy NATO měly omezená práva v rámci aliance podle ruských přání?

Tuto svou zjevnou sympatii a vstřícnost k ruským přáním se autor pokouší maskovat právě onou tragickou scenérií vypůjčenou od pana Vlka a následným přidáním směsky rádoby objektivních důkazů úpadku Západu. Údajně se proti Západu zformoval silný blok BRICS, což má komediální podtext, neboť jeho účastníci spolu nad rámec obecných deklarací fakticky nespolupracují, mají rozdílné zájmy i priority a někdy i konflikty (jako třeba Indie a Čína) a určitě to není a nebude žádný vojenský blok stojící jednotně proti Západu. Rusko má své vlastní starosti (a desetiletí očekávaný „zlatý rubl“ stále nikde), Brazílie sotva zvládá vnitřní problémy a Jižní Africe hrozí, že se vydá stejným směrem jako Zimbabwe. Pikantní je, že zejména Jižní Afriku autor zřejmě z jakéhosi neznámého důvodu považuje za klíčový pilíř protizápadního bloku a píše: „Jihoafrická republika se zásadně zastává Palestinců a v OSN už prošla rezoluce požadující okamžité příměří v Gaze.“ Navíc se ohání rezolucí (nezávaznou) Valného shromáždění OSN, kde už prošla spousta bizarních rezolucí, mimo jiné disproporčně mnoho proti Izraeli, ale třeba také pár proti Rusku, aniž by něčeho dosáhly. Ovšem pro utkvělé přání pana Jana Bartoně „Musíme vyhovět Rusku“ je zjevně jakýkoli „argument“ dobrý.