Rád bych stručně reagoval na článek Jana Bartoně „HROZBY: Rusko a jaderné zbraně“ z 23.11. Ten je postaven na kritice vůči varování generála Řehky, že je nutno počítat s válkou „s protivníkem s jadernými zbraněmi“, čímž je míněno primárně Rusko. Autor ve svém článku zdůrazňuje obavy z potenciálního zničení světa v atomové válce a píše: „Rusko svou válkou na Ukrajině usiluje o zničení Ukrajiny v hranicích rozpadu SSSR. Válka Ruska s USA by mohla vést k podobnému fatálnímu zničení světa, které hrozilo v případě války mezi Východem a Západem v dobách studené války.“

Nejsem si jistý, co přesně tím autor zkouší naznačovat, ale pokud jeho vyjádření budu brát doslova, tak mi vychází: „Rusko chce zničit Ukrajinu (ale je to jen v hranicích rozpadu SSSR, tj. se nás to zase tolik netýká), ale postavit se Rusku na odpor by mohlo zničit celý svět.“ Budiž autorovi ke cti, že se spokojuje s naznačováním a na plná ústa neřekne závěr z toho logicky vyplývající: „Takže je lepší nechat zničit Ukrajinu než se Rusku stavět na odpor.“

Jako řešení autor navrhuje „odpovědnost velmocí“ a to konkrétně takto: „ Rusko se dnes může opřít o dodávky technologie právě z komunistické Číny, a navíc i ze Západu prostřednictvím „třetích“ zemí, mimo jiné i Turecka – člena NATO. Má-li se svět vyhnout katastrofě, musí spolu opět velmoci jednat. Na rozdíl od Řehky se domnívám, že lze současné konflikty překonat bez rozpoutání světového konfliktu s použitím jaderných zbraní. Odpovědnost leží na velmocích stejně jako v minulosti. „

V tomto vyjádření je předně nutno upozornit na menší autorův argumentační faul. Jak vyplývá ze samotného citátu v článku, generál upozornil na riziko střetu s protivníkem, jenž má k dispozici jaderné zbraně. To je ovšem něco jiného než autorovo tvrzení, že půjde o „světový konflikt s použitím jaderných zbraní“, které se generálovi pokouší podsunout, aby se proti němu mohl vymezovat. Jistě, není to přímo lhaní. Jen takové „přibarvení“ pro větší dramatický efekt. Kromě toho je překvapující velká míra defétismu a fatalismu v tak krátkém vyjádření. Je otázkou, zda tuto ruskou „neporazitelnost“ autor spatřuje v ruské ekonomické síle, když sám připomíná ruskou závislost na vnější podpoře ze strany zejména Číny, která však není neomezená ani bezpodmínečná (přičemž Čína má navíc své vlastní starosti), anebo spíše (pravděpodobněji) v ruském vlastnictví jaderných zbraní (viz níže). A co přesně znamená ta jím navržená „odpovědnost velmocí“?

Fakticky jde o návrat k tzv. „koncertu velmocí“, tj. vyskytne se problém a velmoci si to vyřeší mezi sebou ve stylu „Já velmoc, ty velmoc. Moje sféra vlivu, tvoje sféra vlivu.“, a ostatním státům, kterých se to týká, je pak už jen oznámen výsledek, u něhož se očekává pouze poslušné přijetí. Výstižná ukázka tohoto mechanismu proběhla třeba v Mnichově v roce 1938. Rusko je v autorově pojetí evidentně velmocí a tedy by bylo jedním z „řešitelů“, zatímco Ukrajina by byla „objektem“ tohoto řešení. Ale jak by podle autora toto řešení mělo probíhat? Putin dal jasně najevo provedením anexe čtyř ukrajinských oblastí, co považuje za „minimum“ pro případná jednání, tj. že mu nejde o nějakou vstřícnost či kompromisy, nýbrž že bez pořádné kořisti nehodlá s válkou přestat. Co se tedy autor pokouší článkem naznačit? Ačkoli bych se rád mýlil, vyznívá to ve smyslu: „Dejme Putinovi, co chce (na úkor Ukrajiny, jak jinak), protože jinak bude atomová válka a konec světa.“

Autor v článku se dále pokouší naznačit nadhled slovy: „ ponechme nyní stranou Řehkovo tvrzení, že „věčný mír je iluze... „, ale to je škoda. Kdyby se podíval do historie, tak by viděl, že generál má pravdu - roků, kdy za posledních tisíc let na světě nikde neprobíhala válka, vskutku nebylo mnoho. Jsme lidé a máme sklony k válce a násilí. Není to hezké, ale tak to prostě je. A je lepší před tím nestrkat hlavu do písku a neupínat se na představy „jaký by ideální svět měl být“, což například s oblibou dělají různí woke aktivisté. Ano, svět bez rasismu a různých fobií (třeba dnes hojně rozšířené oikofobie), kde by se všichni k sobě chovali hezky, by byl fajn. A svět, kde by Putin byl racionální politik a nikoli narcistický trouba, také. Ale bohužel realita je jiná.

Stejně tak by pohled do historie autorovi připomněl zážitek USA ve Vietnamu, SSSR v Afghánistánu, Číny ve Vietnamu, Ruska v Čečensku (první válka), USA v Afghánistánu atd. Jsou to jaderné velmoci a přesto ani v jednom případě nedošlo k použití jaderných zbraní, natož pak ke globální apokalypse, ačkoli ponížení bylo ve všech těchto případech nemalé, stejně jako aktivní „vměšování“ ostatních velmocí či jiných subjektů (blíže viz zde).

Logika zároveň přináší autorovi další otázky. Co způsobilo, že Studená válka se atomově neohřála? Bylo to nutkání vycházet SSSR (Rusku) vstříc, tolerovat jeho zahraniční dobrodružství, nestavět se mu na odpor a nijak na něj netlačit ani neznervózňovat? Ronald Reagan by s tím nesouhlasil (a proto mu také fanoušci „míru a socialismu“ nemohli a stále nemohou přijít na jméno).

Správná odpověď je dobře známá – jaderné odstrašení, tj. jaderné zbraně existovaly v tisících exemplářů, ale nikdo se neodvážil použít ani jedinou. A co je základem jaderného odstrašení? Předvídatelnost a věrohodnost, tj. reálné odhodlání dostát svému slovu a jaderné zbraně použít (podrobněji zde). A pokud Západ (správně) odsoudil Putinovu agresi a nyní mu, jak doporučuje autor, umožní ponechat si část kořisti, zvýší tím Západ svou předvídatelnost? A pokud na ruské vágní (a tak často opakované, až se z toho stal jakýsi bizarní folklór) hrozby atomovkami a „namířenými raketami“ Západ zareaguje ústupem, jak tím zvýší svou věrohodnost? A jakou informaci tím předá všem dalším jaderným vyděračům a rádoby dobyvatelům – medvídkovi Pú v Pekingu, „rakeťákovi“ Kimovi nebo třeba tomu fousatému dědouškovi vládnoucímu v Teheránu?

Rusko nezaútočilo na Ukrajinu proto, že by Západ byl vůči němu příliš tvrdý, ale naopak proto, že byl zbabělý a submisivní a že „chápači Ruska“ se předháněli, kdo uctivěji poděkuje za facky od Putina. Rusku tak procházelo další a další „testování hranic“, a tak si vyskakovalo víc a víc a Vladimír Vladimírovič (Dlouhé „í“ na připomenutí jeho proslulé mírumilovnosti. – pozn. J.Z.) nabyl dojmu, že je génius, kterému všechno projde. Pokud opravdu chceme snížit riziko použití jaderných zbraní a světové války, tak je nutno s potenciálním agresorem mluvit jazykem, kterému on rozumí. V případě Ruska to je síla a odhodlání ji použít.