Zacinal jsem na nezkonfiskovanych lyzich (160 cm) jako setilety, vazani hytfeld boty kozene-kamene po me mame o 4 cilsa vetsi vycpane novinami. Kdyz jsem se naucil a bracha sel na vysokou skolu v 1953 zdedil jsem jasanove lyze delky 216 cm s kandaharem a opet kamennymi kozenymi botami s mosaznymi plaechy po stranach spicek. Ja mel v te dobe slabych 150 cm  a ovladnout takova monstra bylo dost obtizne. Pred prvnim lyzarskym vycvikem na stredni skole jsem udelal to co je zde popsano, prestal jsem skluznice natirat oxylinem (acetonovou barvou), ale vyhobloval jsem si misto na ocelove hrany a prostor mezi jsem zaplnil epoxydem, cele lyze jsem natrel zvrchu zelenou barvou a vytvoril na nich rudy napis Lightning. V te dobe jiz movitejsi spoluzaci meli hickorky a markra. JA si k kandaharu pridelal ze strany ocka a privazoval jsem si k nim pomoci krouzku na klice kozene reminky a tim jsem si vytvoril francouzske vazani. Po vycviku jsem byl lyzovat u rodicu me svagrove a tak jsem si na nich utrhl meniskus, odoperovali mi jej az kdyz mi bylo 25 let.

kde se po valce vsechny ty lyze vzaly. bohuzel uz se nemam koho zeptat. za valky byly preci v ramci winterhilfe nemci zkonfiskovany. sakra kde ja k tem drevum s backorovym vazanim prisel?

Jezdil jsem na lyžích "po němcích",měly také na špičkách dudle.Vázání řemínkové a na léto se musely stáhnout.Do špiček se daly kolíčky, které je rozpínaly. Když se to neudělalo, byly na podzim rovné.Lítal jsem na nich celé dětství,protože byly univerzální.Jezdilo se většinou šusem ve stopě ,která se na kopci projela.Vzpomínám ,že se bráchové vždy bavili tím ,že stopu úmyslně roztahovali a já coby malé dítě s krátkými nožičkami pokaždé skončil obrovským lavorem.Nožičky se mi rozjely a nešlo je dát zpět k sobě.Mazalo se parafinovou svíčkou,která byla na skluznici zažehlena starou žehličkou.Jezdilo to pěkně ale nedalo se vylézt na kopec.Jeden krok dopředu, metr skluz dozadu.

nevíš jestli je na Ptaejdlovce ještě Jirka Honců. Byl můj moc dobrej kamarád. Když Míla, jeho brácha, byl vytěsněn z ˇCSSR, tak skončil v Americe a nějaký čas bydlel u mne.. pak se nějak vrátil do Evropy, velmi dobrodružnjě... byl to starej pašerák. Jestli něco o nich víš dej mi vědět, rád bych se s nimi viděl

..jezdil jsem v silonových šponovacích teplákách a svetru, jen kfyž bylo hnusně tak jsem měl větrovku. V druhé polovině šedesátých let jsem už jako frajer jezdil v jeansách. V téí době jsem přesedlal na běžky, protože mně začali malí pumrdlíci v botách do pasu vesele předjíždět a jí neměl ani na Rossignolky, ale ani na markerovou špičku. Ale hlavně mne štvaly ty hrozné fronty u vleků.na dlouhé hřebenovky na běžkách, vzpomínám se slzou v oku. V té době jsem nezažil větší pocit svobody, než vyrazit v podvečer z Harrachova a za měsíčního svitu sám ajen sám svištět přes Lanskou louku, úbočím Vysok=ho Kola, žlebem na Fučíkovky a kolem deváté zabrzdit na Patejdlovce, kde prácvě kurs volejbalistek UK byl po večeři a připraven k...

první lyže na nichž jsem stál, přesněji, na nichž jsem padal, měly tzv. patkové vázání. Byly po nějaké strejčkovi, který umřel někdy ve dvacátých letech. 3pička ukrutně tvrdých bot sahajících sotva ke kotníku, byla v čelistích přepásána řemínkem a pata se viklala jako na běžkách. Dřevo jasanové, hrany žádné. Ale byly to sexy lyže, což jsem tehdy nechápal, naboť na špičkách měly takové ztopořené bradavky. Aspoň jsem nebyl v pokušení je ocucávat. První luže s ocelovými hranami a vázáním Kandahar jsem měl až někdy v roce 1958 na škole v přírodě v hotelu Sirotek na Špičáku. Nevím proč, ale už tehdy jsem měl pověst šílence, který jezdil všechno šůsem. Asi proto, že jsem pořádně nezvládl telemark, což byla jediná technika, kterou bylo lze donutit dřevěnky k zatočení. Lyže se tehdy voskovaly, ale někdo mi poradil, že nitrolak je rychlejší. V místní Chemodroze v Železné Rudě měli pouze pikslu červeného na hasičská auta. Každý večer jsem v lyžárně štěcem natíral skluznici. Byl jsem na svahu nejrychlejší, byť se mi do slalomových branek trefovat moc nedařilo. Nakonec jsem lyže zlomil. Byly první, ale zdaleka ne poslední.

Můj táta byl lyžařský nadšenec. Na horách jsme trávili neuvěřitelně mnoho času. Vybavení jsme měla vždycky po někom, ale tak dobré, jak to jen šlo. Pečovali jsme o něj vždycky už od podzimu. Pamatuju se, jak jsem byla pyšná, když mě táta poprvé nechal, abych si sama nalakovala skluznice. Nevím, co to bylo za barvu, byla jasně červená a než se ojezdila, tak rychlost výrazně zvýšila. Tenkrát jsme jeli na hory a vezli jsme lyže a v botách jsme jeli už z Prahy- když se dal spodní tah jezdilo to z kopce, když se perko z háčků vyndalo, pata se uvolnila a mohlo se jít na výlet - to byly panečku freeridy :-))). Dnes táhnu obrovský vak a v něm nejmíň dvoje lyže a další olbřímí tašku s botama. Že bych ve sjezdových přezkáčích udělala víc než pár kroků, to ani náhodou. Jenomže tenkrát, když se sešlo z trasy, honil nás pohraničník se samopalem... Táta lyžoval ještě pár let před svou smrtí, to už mu bylo přes osmdesát a pořád si to ohromně užíval. Vybavení měl už moderní, ale svých obrovských balonových šponovek z koverkotu se nikdy nevzdal - byl tak na svahu trošku bizarní postavičkou. Nejvíc ze všeho litoval, že si už nemůže vyzkoušet snowboard.

Někdy ve čtyřicácých létech jsem četl návod na domáící výrobu lyží. Asi to byl Mladý hlasatel, protože tehdy prakticky nic jiného s podobným zaměřením nevycházelo.Zajímalo by mě, zda to někdo vyzkoušel...