Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Zdravim te, Stepane

Co te primelo psat o starym Winterovi prave na Silvestra? Mas pravdu, ze nas ten pribeh radne vystrasil. Bodejt by taky ne, navic ta desna sekera na zdi, koho by to nedostalo? Ani si nevzpominam, jestli si tenkrat Tomas T skutecne nechal udelat analyzu tech skvrn. Myslim, ze nas to tehdy (asi diky ty hruze) nepodnitilo k debatam na tema Sudet, spis jsme to brali jen jako desivej mord, coz uplne stacilo.

Ty uvahy typu meli jsme se branit/nemeli jsme se branit, byl nebo nebyl odsun v poradku budou nekonecne. A dobre nam tak - ten hlodajici cerv je cena, kterou musime platit za nasi ohebnost a tez vypocitavost. Nejsou to zrovna ctnosti, ale diky nim, jako narod, stale existujeme. Nicmene, at se nam to libi nebo ne, s Nemci jsme ze sebe vyrvali kus sebe sama (kdyz nas ovsem titiz Nemci o neco drive tak dukladne zbavili tez naseho zidovskeho dedictvi). A i kdyby to treba opravdu bylo "spatny maso", tak to boli. Dodnes.

je skoda, ze vsechny co kolaborovaly

pred a po 68 se sovetskou okupacni moci a vsechny komunisty po 89 neodsunuly take do SSSR.

To by tady bylo pustych mest a obci.

podobně vyvraždil vlastní rodinu i Goebbels

akorát ne na chalupě, která dodnes stojí, ale v Hitlerově bunkru...má z toho někdo nostalgii ?

Re: podobně vyvraždil vlastní rodinu i Goebbels

Nostalgii asi ne. Ale vzpomněla jsem si na jeden film, kde je to vyvraždění rodiny G. do podrobna zobrazováno (Pád třetí říše?) a ta scéna je prostě šílená. Snažila jsem se vžít do myšlení matky, která raději své děti zabije, než by jim dala šanci na život v podmínkách zajisté zcela jiných, než si kdy představovala, ale nedokážu to.

Můj názor na poselství povídky

na rozdíl od příspěvku paní Aleny je odlišný. Ano, je to pěkně lterárně zpracováno a přímo dojemně to líčí zoufalství otce, který zabije sebe a celou rodinu. Ale nemohu toho otce  litovat nebo s ním mít nějaký soucit. Byl to slaboch, kterému selhaly nervy a nedokázal se postavit čelem ke své zodpovědnosti. Proč vraždil celou rodinu a nezabil jenom sebe? Syn, který utekl, umřít nechtěl. A chtěla snad umřít manželka s ostatními dětmi?

Pana autora straší postavy mrtvých Němců, kteří se vracejí  jako přízraky do starých míst, kde žili a násilně umřeli. Zústaly po nich časem snad nesmazatelné stopy, hroby, domy, nádobí, fotografie, dopisy. Ale v kolektivní paměti a i v té individuální mnohých z nás zůstaly nesmazatelné vzpomínky na dobu války a protektorátu. Často to nejsou ani vzpomínky, ale psychická zranění, která se tak hluboko vstřebala do podvědomí, že na ně nevzpomínáme, ale přesto jsou v nás a ovlivňují naše chování a naše cítění, aniž bychom si to uvědomovali. Já nevzpomínám na to, že jsem v době heydrichiády jen zázrakem nezůstal sirotkem, protože moje matka na veřejnosti schvalovala atentát. Tenkrát ji od zatčení a zastřelení zachránil jeden český policista, který ji neudal, ale napomenul ji, že má myslet na to, že má malé dítě. Tenkrát mě poslali narychlo k babičce, aby mne uchránili a pamatuju se, jak se babička modlila a plakala. Na štěstí byl ten pán skutečně dobrý člověk.

A také nevzpomínám na německý kulomet, namířený proti nám, ženám a dětem v květnu čtyřicátého pátého s ultimatem vydat Němcům povstalce. Mohu říct, znovu na štěstí zasáhla náhoda nebo osud, protože Němci měli moc naspěch při útěku a tak odtáhli aniž by provedli svou hrozbu.

Nevzpomínám, ale zůstalo to ve mně, a uvědomuju si to, když se tu na stránkách přetřásá vina Čechů při odsunu  Sudetských Němců. Neříkám si, jak ty mně tak já tobě, ale říkám v duchu, nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali druzí tobě.

Re: Můj názor na poselství povídky

Možná jsem se vyjádřila v příliš veliké zkratce: ten člověk, který postřílel celou svou rodinu - jak strašně se musí cítit někdo, kdo se rozhodne k takovému činu. Já ho vůbec nelituji - i když - vlastně i ano. Svým rozčarováním si byl vinen sám - ale to strašlivé, beznadějně nezvratitelné prozření, že všechno, v co věřil - že patří k nadřazené rase, že jemu a všem jeho soukmenovcům dal Bůh právo vládnout světu - jo, když tak člověk spadne z výšky na prdel, tak to zatřese mozkem. Nelze tady rozebírat duševní pohnutky takových lidí - je tam těch příčin asi víc. A ukazuje to také na slabost toho člověka (předpokládám, že příběh je pravdivý) - nepokusil se vůbec o záchranu rodiny - sám se mohl zabít, to je mi jedno, ale proč ženu a děti? Musel být velmi zoufalý (zas ovšem podotýkám, že za všechno si mohl sám - německý národ si za všechno, co následovalo na konci války a po válce, mohl sám. Když jim Hitler našeptával, jak jsou skvělí a předurčení vládnout, to se jim dobře poslouchalo - mimo těch pár rozumných a odvážných, co je ovšem jejich spoluobčané případně potom pověsili - znám příběh ze života od konkrétního Němce- jeho otec byl ve 30. letech oběšen ve své vesnici, páč asi neřval nadšením..).

Ještě chci doplnit vzhledem k památce mojí milé babičky, jak musela chystat dědu do války - její otec se nevrátil z 1. světové - byla poloviční sirotek, téměř si na něj nepamatovala. Tím chmurnější asi byly její myšlenky v tom zmíněném 38. roce.

Tak! A jdem pomalu vítat Nový rok, ne? On bude "Nový" jenom zítra, pak bude chvíli "nový" - a pak, za 12 měsíců, tu bude další - prostě furt dokola!

Přeji hodně štěstí a zdraví všem! Zdareček!   

Poděkování

Milý pane Šafránku,

děkuji Vám za Váš článek, který na příběhu jedné horalské rodiny ukazuje historickou tragédii nacizmu, který zničil životy nejen miliónům lidí na celém světě, ale i vlastnímu národu. Příběh je napsán s velkým citem a ukazuje lidské utrpení, tolik charakteristické pro tehdejší a bohužel i současnou dobu.

Re: Poděkování

a co vlastní svědomí ? nesvádějte chování zlých lidí na nacismus či komunismus

Ať hodí kamenem ...

...kdo je bez viny.

Je to velice krásně literárně zpracováno.

Smutný příběh. Komu bylo nejhůř? Myslím, že tomu otci rodiny, jemuž se zhroutil celý život. Jak mu bylo, když střílel ty svoje děti? Ubohý jediný pozůstalý syn... Jak potom žil, jak si to vysvětloval, jak se ptal, zda nebylo jiné řešení? Ztratil všechny. Hrůza!!! Jistě byl opravdu nevinný - ale byl otec nevinný? Vzpomněl si na rok 1938, když hajloval a kdo ví, možná hnal Čechy ze Sudet? ? Myslel někdo na moji babičku, když vypravovala dědu ve 38 roce do války? Byla mobilizace...bylo mu 33 let, jí 29, měli 3 děti, maminka byla nejstarší, bylo jí 7 let. Nakonec válka nebyla, po mnichovské dohodě, vojáky poslali domů... ale kdyby byla? Kdyby se děda nevrátil, padl by při obraně republiky? Kdo by se ptal babičky (tehdy nebyla ještě mojí babičkou, ale mladou a určitě hodně vystrašenou ženou), jak jí je? Jak by mluvila o Němcích?

Vůbec, ale vůbec nelituji oněch vyhnaných Němců, nad nimiž dnes mnozí pokrytecky pláčou - nejspíš za peníze. Věřím, že mnozí byli slušní a nevinní - ale to všechno, co se dělo ve 45 a dál, byl jen následek. Příčina všech těch v textu popisovaných událostí a mnohých jiných nastala v Německu a to mnohem dřív.

DÍKY!!!!!

Vřelé díky autorovi, že obnovil mé vzpomínky z dětství na onu ne příliš slavnou dobu. Sice vše bylo krásné, ale pouze díky mládí....

Dík autore

konečně nádherná povídka od někoho, kdo umí psát a má o čem.

Kdo tu historii zná, bude mít vždy problémy

já třeba nesnesu na těle nic ze zlata, ve válce vylamovali gestapáci zlaté zuby a můstky zavražděným a prodávali Degusse. Pravděpodobnost je tedy veliká, že z těch několika miliónů zubních protéz je část i v současných zlatých špercích. Jedině snad staré věci, před 1939, mohou být z jiného zlata.

V roce 46

vedl můj tatínek takovou školu v přírodě pro děti, podvyživené válkou. V pohraničí, pochopitelně. Naši byli nuceni odejít před válkou z Fryštátu u Karviné, který se stal polským územím. Původně chtěli najít v pohraničí nový domov, ale když jim přidělili chalupu s nábytkem, peřinami a hrníčky po Němcích, dokonce i s hračkami německých dětí. naninka to vzdala. Nikdy to nebyla schopna vysvětlit, ale nedokázala se tam zabydlet, spát v německých peřinách a pít kafe z německých hrnečků. Vrítili se zpátky s holýma rukama, všemi posmívaní. Ale já jí rozumím, asi bych se chovala stejně

Re: V roce 46

nedivím se Vaší mamince.  Spát v peřinách těch kteří vás předtím hnali a kteří drželi s vrahy a možná sami vrahy byli, na to nemá každý žaludek...