Před Vánoci bývá autobus městské hromadné dopravy obzvlášť těsný. Těla cestujících nabudou hutným zimním oblečením, nákupní tašky se nadýmají připravovanými dárky. Vlhký vzduch ztěžkne.

Nálada se mění podle cestujících, ale teď před Vánoci bývá extrémně přátelská či naopak extrémně nervózní, podobně jako všechny vánoční emoce. O Vánocích můžeme být jen šťastní nebo nešťastní, nic mezitím. Štědrému dnu věnujeme tolik pozornosti, jako by to byl nejvýznamnější den v roce, dlouho před ním chystáme přípravy, děti se na něj těší kvůli dárkům, rodiče kvůli jejich radosti. Osamělí jej nenávidí.

Dvě ženy na předním sedadle autobusu rozebírají, kolik povinností ještě musí splnit, aby se vše vydařilo podle jejich přání. Jinak – až na skupinku chichotajících se puberťáků vzadu - vládne v autobuse ticho. Stejnoměrný zvuk motoru a pravidelné drkotání ukolébává cestující do chvilkové apatie. Němě se dívají před sebe. Autobus je unáší svítícím, svátečně vyšňořeným městem. Všechen shon zůstává za skly, jako nepochopitelné vzdálené imaginárno, které se jich nedotýká.

Na další stanici řidič přibrzdí tak prudce, že se několik vystupujících zdrcne do nakloněného chumlu. Někdo zakleje na řidičům účet. Řidič si povzdychne. Přeci nezajede psa. Většina cestujících vystupuje. Zbývají už jen dvě zastávky.

Žena na sedadle za řidičem osaměla. Po rozmluvě s přítelkyní se nachází ve vstřícné, společenské náladě. V příjemném rozmaru se řidiče ptá, jak on bude trávit Vánoce.

„Budu sloužit,“ odpoví on.

Žena ho polituje. Ale ano, chápe to, jsou zkrátka taková povolání, v nichž se neodlišuje všední den od svátečního.

„Vezmu si službu úmyslně,“ vyvrátí jí však její filozofii řidič. „Raději budu v práci než doma. Děti už vyrostly, chtějí mít svůj klid. A doma je strašně smutno, když tam chybí všechen ten rámus a zmatek.“

„A co vaše manželka?“ vyhrkne žena a vzápětí mírněji dodá. „Tedy pokud se vám o tom chce mluvit.“

„Jsme rozvedení. Ještě vloni mi nabídla, abych strávil Štědrý večer u ní doma. Ale letos si našla partnera, tak nemůžu dělat křena,“ vysvětluje řidič a sám se své formulaci směje. Není to radostný smích, ale ironický, štípe vnitřní bolestí.

Autobus staví na další zastávce. Žena vystupuje ze dveří a řidiči upřímně přeje alespoň příjemnou vánoční službu, když už ne krásné Vánoce. Potěšen i touto malou pozorností se na ni usměje a zamává.

Za odjíždějícím autobusem se žena několikrát otočí. Uvažuje o tom, co jí řidič autobusu právě řekl. Je jí ho líto. Co kdyby se podívala na vánoční spoje a přinesla muži na zastávku trochu cukroví? Mohlo by ho to potěšit. V duchu svůj nápad rozvíjí, plánuje.

Odemkne domovní dveře, vstoupí do bytu. V mžiku u ní stojí oba synové. „Kde jsi? Už máme hlad.“ A manžel křičí z obýváku. „Potřebuješ s něčím pomoct?“ Žena se pustí do vybalování tašek, vaření, pečení cukroví, úklidu a nakonec pozdně nočního balení dárků. Když po všech těch povinnostech ulehá do postele, její tělo unaveně těžkne. Gravitace táhne dolů všechen unavený materiál. I důležitost všech nápadů s tíhou klesá. „Nemám na to čas,“ připouští v duchu žena. „Proč bych se měla starat o cizího člověka, když se musím starat především o svou rodinu?“

Další tvorbu autorky naleznete zde.