Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996Diskuse k článku
POVÍDKA: První vzpomínka
Upozornění
Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
|
P. Krasny 3.1.2014 13:15Určitě si pamatuji něco staršího ale je problém to zpětně datovat. Takže ivani lezoucí z tanků zaparkovaných na plácku u Moskevské, přes ulici kšeftu s použítými sportovními potřebami které tam vedl pan Zbroj. Pokud vím tak proluka je tam dodnes. |
|
|
R. Langer 3.1.2014 8:26Tak já si pamatuji, jak mě v jeslích nemohli odtrhnout od mámy, a to jsem byl hodně malinkej, tehdy se chodilo do práce brzo po porodu. A potom si zase naopak pamatuju, jak jsem si v těch jeslích docela spokojeně hrál. Ale je to jenom jeden den. |
|
|
J. Mrázek 3.1.2014 7:44No,pamatuji svůj kočárek osmipérák Byla to už sedačka, v níž jsem ležel (sklopená!) na břiše a pozoroval z bloků žul y chodník a okna blízkého domu, kde jsem uviděl "světelný mlýnek", takovou jako žárovku, v níž se bez ničeho, jen tak na světle otáčela vrtulka. Asi tenhle "zázrak" mne později nakopl na dráhu technika a učitele na průmce. Odhad věku? No asi taky ty dva roky (?), těžko říct ....hezký den a hodně dalších poetických článků přeji ! J.M. |
|
|
P. Boublíková 3.1.2014 6:39Záleží na okolnostech Pokud je dítko v obvyklém prostředí (rodina) a nic mimořádného se neděje, pocházejí první vzpomínky většinou až z věku okolo 4 let. Ale i z mladšího věku si lze zapamatovat například dovolenou, spojenou se zajímavými zážitky (např. dítě poprvé spatřilo živou krávu nebo žábu :-) ). A to v případě, že se s dítětem necestuje pořád, ale jen výjimečně. (Opačný případ = nic mimořádného se neděje.) Moje první vzpomínky pocházejí z kliniky plastické chirurgie v Brně-Králově Poli, kde jsem byla na operaci rozštěpu patra ve věku 2,5 roku (přesně). a) Jednou v noci jsem hrozně řvala po mamince, a sestra mě sprdla, ať jsem potichu, že budím ostatní děti. Nevím, jestli to byla první noc v nemocnici nebo nějaká další, ale myslím, že že takto brečela jen jednou. b) Pochválili mě (asi sestra), že jsem se vykadila na nočník. Tak nevím - to jsem se jim tam předtím pokakala do postýlky? Jinak jsem v to věku doufám už na nočník normálně chodila. Ale v nemocnici z toho z nějakého důvodu udělali mimořádnou událost. c) Ačkoliv mi doma nechutnal špenát, v nemocnici mi docela chutnal špenát s bramborama. Dokonce si pamatuju, že jsem ho s chutí baštila z kulaté plastové misky, jen její barvu už jsem zapomněla. Zato si jakoby vybavuju chuť toho špenátu. d) Matně si pamatuju, že si tam se mnou hrály nějaké starší děti. No a teď mi někdo prozraďte, jak se vzpomínky uchovávají - kde jsou "otištěné" tak, že si je lze kdykoliv vybavit. Jak funguje dlouhodobá paměť. O tom, co se děje 2 cm pod naší lebeční kostí, toho víme pramálo. |
|
|
V. Vaclavik 4.1.2014 14:36Re: Záleží na okolnostech "Pokud je dítko v obvyklém prostředí (rodina) a nic mimořádného se neděje, pocházejí první vzpomínky většinou až z věku okolo 4 let." Tak k tomu bych se priklonil. Casne detstvi je jako more, kde zemsky povrch je pod plochou vodni hladinou, ac ma take sve clenitosti, ktere jsou nam ale v dospelosti schovane. Pamatujeme si jen ostruvky vycnivajici nad hladinu, tedy kdyz si decko neceho mimoradneho vsimlo, co ho nejak vic zaujalo. Ale formuje nas i to, co si vubec nepamatujeme. Jaky bude clovek v dospelosti, tedy jeho ramcova povaha, pristup k zivotu, je dane uz behem prvniho roku zivota, rekl bych. Tam dochazi k volnimu rozhodovani zasadniho pristupu ke svetu, aniz bychom jeste byli schopni, mit nad tim rozhodovanim vedomou kontrolu, jake jsme schopni, kdyz si v pozdejsim veku zacneme byt vedomi sami sebe (vek kdy se deti zacinaji stydet, protoze si zacinaji plne uvedomovat samy sebe). To uvedomeni sama sebe vyzaduje jistou uroven pojmoveho poznani, jiste abstraktni urovne. Ta detem umozni zacit byt opravdovym clovekem, je to neco, ceho zvirata nikdy nedosahnou. |
|
V. Koreis 3.1.2014 0:26Co takhle 15 měsíců? Tak to tedy myslím pobít můžu! Úplně dole na první stránce mých pamětí Můj bíbr se nachází krátká kapitola, nazvaná shodou okolností také První vzpomínka. Popisuji tam krátkou epizodu z Anglie, k níž mohlo jedině dojít když mi bylo asi 15 měsíců! Vybavila se mi náhle, když mi bylo asi 16 let. http://www.mujbibr.com/ |
|
|
S. Moc 3.1.2014 22:38Re: Co takhle 15 měsíců? Což ovšem neznamená, že by to nemohla být vzpomínka "vsugerovaná" z vyprávění nějakého rodinného příslušníka? |
|
|
V. Koreis 3.1.2014 23:04Re: Co takhle 15 měsíců? Nemyslím si. Za prvé: kdo by mi o tom vyprávěl? Matka jistě ne a ta se kabátu zbavila ještě v Anglii. S otcem jsem měl málo styků, byl neustále někde jinde a když byl náhodou doma, asi by se o kabátu který máma nechala kdysi v Anglii se mnou nebavil. Umřel když mi bylo něco přes sedm. Žádní jiní rodinní příslušníci se kolem už nevyskytovali, až v Praze po válce a ti by stěží něco o kabátu, který nikdy neviděli, věděli. Za druhé: Ten dojem který mi zůstal z toho, jak jsem se dotýkal dlouhé srsti toho kabátu. Ještě dnes to cítím v prstech, když si na to vzpomínám. I ta divná barva - béžová s růžovým nádechem... Za třetí: ten pocit, že jsem zde, že jsem to já, ten byl také moc silný; přebíjel asi to všechno ostatní! Myslím si proto, že ta vzpomínka musí být skutečná a ne vsugerovaná. |
