"Poblijón, poblijón, poblijón... Řešení vašeho zvracení!
Dobré ráno vážení posluchači. Je sedm hodin. Přejeme vám krásný prosluněný den. Začínají zprávy. Sebevražedný atentátník zabil..."
Cvak!!!
"Budík....
Zabil bych toho, kdo vynalez' radiobudík... Zatracený permoníci. Mám jich plnou hlavu a bušej kladívkama a bušej...
Mě ta šiška snad praskne. Jářku Jardo, od zítřka přestáváš pít. Teď dám ještě vyprošťováka, ale od zítřka nepiju.
ÁÁÁÁÁÁ! Hned je to lepší, jó pětaštyrycet procent je prostě pětaštyrycet procent!
Tak zamknout kvartýr a padám."
Ošuntělý chlápek schází po schodech paneláku a odchází na zastávku autobusu. Kolem se šklebí billboardy.
"Ty debile! Díky tobě jsme jedničky! Koukej solit ještě víc!"
"Naval prachy burane! Tvoje banka na tebe čeká!"
"Sledujte reality makrokoule! Shluky proteinů právě vstávají! Gamaproteinu přes noc zoxidoval volný radikál!"
"Nežerte maso! Nechtějte mít v žaludku hřbitov!"
"Nežerte zeleninu! Nechtějte mít v žaludku kompost!"
"Žerte naši umělou hmotu! Jsme nejlevnější!"
Kolem kráčí starší muž. Chlápek při pozdravu sklání hlavu k zemi. Zbledne, oči mu nervózně těkají do stran.
Šedovlasý se zastavuje a přátelsky kyne: "Dobrý den, dobrý den... Díval jste se předevčírem na televizi? Na toho zfetovanýho magora v tramvaji? Ale víte o koho jde. Modrá bunda, stopětasedmdesát centimetrů vysoký, štíhlá postava, krátké vousy, ježek na hlavě, džíny. A pistoli. Měl pistoli. Že si ho pamatujete? Tak na něj bacha, kdybyste ho náhodou potkal. Já ho taky hledám. Vždyď víte sám..."
Úzké rty prohnul slabý úsměv.
"Copak, copak, Jardo, jste najednou nějakej pobledlej. Dejte si pozor na životosprávu, víte, že máte slabej žaludek. "
Slova znějí přátelsky, ale oči jsou ledové a nehnutě zírají hadím pohledem. Pak pokývá hlavou a jde dál. Jarda stojí ještě chvíli jako přimrazený. Setkání s Lovcem je vždycky traumatizující. V hlavě se mu znovu přemílá vzpomínka, který ho ještě dnes děsí ve spaní.
...park, slunečné odpoledne, sedí na lavičce vedle mladíka a čte si noviny. Podvědomě vnímá, že jeho soused nervózně poposedává a těká očima kolem sebe. Najednou zaslechne suché prasknutí, jako by se zlomila větev a na noviny mu cosi spadne. Asi si odlevil nějaký pták. V první chvíli chtěl noviny otřepat, ale když si oči oslněné bílým papírem zvykly, uviděl na stránce chvějící se bílou hmotu protkanou červenými žilkami. Udiveně se podíval vedle sebe.
Mladíkovi měl odstřelenou půlku hlavy. Obsah lebky potřísnil na lavičku. Levá bulva visela na nervovém vlákně a bůhvíproč mu připomínala řehtadlo pohupující se miminku z boudičky kočárku. Jako zkamenělý pozoroval, jak se tělo naklání dopředu a padá do písku. Tehdy se poprvé pozvracel. Přišli Lovci a s nimi nekonečně dlouhá doba děsivého kaleidoskopu výslechů, samotky, halucinací, cel páchnoucích zvratky a výkaly. Pak ho pustili.
Při odchodu sebral zbytky své odvahy a řekl ironicky šedovlasému znuděnému Lovci, který ho propouštěl: "To byla prvotřídní práce. Torquemada by měl radost."
Lovec se ledově usmál. Upřeně na něj pohlédl a stejným tónem odvětil: "Díky! Uznání potěší! Tomás by měl radost, že si ho lidé pamatují..."
Od té doby ho šedovlasý občas potkává a vždycky se ptá na jeho zdraví. Tentokrát je na něm něco divného.
"Už to mám! Je cítit sírou. Asi mu doma nechytly kamna. Lovec a neumí si zatopit... Pche!
Sakra! Přemejšlim nad pitomostma a ujel mi autobus! Vezmu to přes park. Támhle jde soused, půjdeme spolu."
Chlapík se přidává k dobře oblečenému muži.
"Dobrý den! Tak co klienti? Pane doktore, koukal jste tuhle na bednu, jak ten zfetovanej chlap pistolí ohrožoval lidi v tramvaji? Ještě že ho cestující odzbrojili."
"Ale Jardo, jděte! Pokud měl plynovou pistoli, předpokládám §§ 202/1 a 197a/1 tr. zákona. Se sazbou do dvou let a tedy takřka nemožností vzít do vazby (§68/2 tr. řádu ).. Cestující prostě měli zavolat policii a vyčkát jejího příjezdu. Tím by splnili svoji zákonnou povinnost a víc po nich společnost nechce."
"Myslíte doktore? Já bych na něj taky šel. Mě by možná trefil, ale zastavovací účinek tyhle zbraně nemají valný. Než by ten smažka stihnul podruhý zareagovat, byl bych u něj a alespoň bych na něj padl, než ho ostatní odzbrojili. Zbývajících šest nábojů už by do nikoho nenašil."
"Prosím Vás! Váš čin by byl stejně statečný jako hloupý. Kdybyste místo vlastní angažovanosti zavolal okamžitě policii, mohl byste dál žít a pachatel by byl za mřížemi."
Cestičkou parku kolem nich prochází dvojice. Muž drží dívku kolem pasu, ruku má schovanou pod její bundou. "Sakra pane doktore! To je von! Jasně že je to von! Popis sedí! Modrá bunda! Vlasy! Vousy! Vidíte, ten jak jde se slečnou ke křoví! A má pistoli! On jí zabije! Musíme něco udělat!"
"Sancta simplicitas! Někteří jedinci zřejmě nechtějí pochopit průzračnou jednoduchost úvahy, že jít s holýma rukama proti pistoli je nesmysl? Jenom by mne zajímalo, jak jste přišel na to, že pachatel chce onu ženu zavraždit? Jinak doporučuji k zamyšlení úvahu, že mezi zavoláním policie a zůstáním poblíž pro pozdější svědectví na straně jedné a prostým vzetím nohou na ramena a nezavoláním nikam na straně druhé je diametrální rozdíl. Takže zavoláme a zůstaneme poblíž. Určitě máte rodinu s nezajištěnými dětmi, nesplacenou hypotékou atd. Vážený, pokud byste riskoval život a tím i budoucí pád do chudoby celé své rodiny, abyste pouze zabránil oloupení či znásilnění pro vás naprosto neznámé ženy, nejste u mne hrdina, ale hlupák.
"Prosím vás, o pozůstalé se vždycky někdo postará. Lidi jsou hodní..."
"Vysvětete mi, proč bych měl jako daňový poplatník přispívat na rentu ausgerechnet pro vaše pozůstalé. Zůstaňte stát!"
Chlapík se běží ke křoví, odkud se ozývá hluk zápasu. Jako had vklouzává dovnitř. Muž v modré bundě je zaměstnán strháváním oblečení ze své oběti. Každý výkřik, či pohyb trestá nemilosrdným úderem. Dívka má rozbité rty a oči začíná zalévat krev z rozbitého obočí. Ozývá se prasknutí zlomeného nosu následované ostrým zaječením.
"Děvko!" Muž se pousměje a promne si pěst. Napřahuje k dalšímu úderu.
Jarda udělá rychlý krok, bere muže za bradu a prudce škubne nazad. Ucítí prasknutí a muž mu splihne v rukou jako hadrová panenka.
"Jardo! To jste udělal chybu! Tohle je nepřiměřená obrana!"
"Ale prosím vás doktore! Podívejte se co s ní dělal! Vždyď jsem musel zasáhnout podle práva!"
"Pokud nerozumíte paragrafům, ale víte co je právo, je třeba si uvědomit jednu věc. Paragrafy jsou tady od toho, aby onen výklad pojmu "právo" neměl jiný Pepa Vopička a úplně jiný Franta Vomáčka. Vy totiž žádný patent na pravdu nemáte, ať se vám to líbí nebo ne. Soud už vám to srovná. Já vypovím, co jsem viděl, a odhaduju, že dřív jak za pět let z basy nevylezete. Jí vyslechnou na okrsku, pak bude muset u soudu podrobně vylíčit, co jí pachatel dělal, způsobená škoda bude pár tisíc, žádné trvalé následky. Takže pouhý přestupek a vy se vezete Jardo!"
Jardovi se zatmělo před očima. Utíkat nemá cenu. Lovci ho dříve, nebo později dostanou. Tykadla strachu se mu rozeběhly po páteři. Už se nechce dostat Lovcům do drápů.
Najednou všechny obavy zmizely. Má neskutečný pocit, že jeho tělo ovládá někdo cizí. Vidí se jak sahá do kapsy pro rukavice, natahuje si je, sbírá ze země pistoli a vkládá ji ležícímu muži do ruky. V očích právníka se objevuje úžas: "Jardo! Co to děláte?!? Uvědomte si, že podle §....
Jarda podebere ruku s pistolí, zamíří a tiskne spoušť.
Mechanicky odkládá rukavice a strnule usedá na zem.
Bere do klína hlavu ženy a konejšivě šeptá: "To bude dobrý, to bude dobrý!"
Vyděšené oči na něj zírají, jako by ho chtěly pohltit. Šok stírá všechny myšlenky a hrůza pohlcuje poslední zbytky jejího rozumu.
Přibíhá šedovlasý muž a upírá na něj své hadí oči: "Za chvíli je tu policie! Víš co se bude dít?"
Jarda mechanicky přikyvuje.
"Tomás da Torquemada..." splyne mu ze rtů.
Muž se ušklíbne: "To přežiješ! Vždyď to už všechno znáš. Mimoto na tebe budou hodný..."
Ledabylým gestem sebere ze země rukavice, strčí je do kapsy a spiklenecky mrkne.
A pak zaboří své hypnotické oči do dívčiných a tichý sykot se line z jeho rtů.
Vůni trávy zvolna začíná přehlušovat sirný pach...
Uplyne mnoho dnů. Jarda stojí na ulici před nevlídnou zdí. Za ním se s klapnutím zavírají vrata vazební věznice. Vítr kolem žene kus bulvárních novin. Na chvíli se přilepí na sloup veřejného osvětlení, jako by chtěl ještě naposledy někoho zaujmout titulní stránkou
Známý JUDr zahynul rukou psychopata! Zachránce nebo dvojnásobný vrah? Osvobozující rozsudek!
A pak s dalším poryvem zmizí v prachu ulice.
Jarda vykročí. Po chvíli vedle něj zastavuje šedá limuzína. Sjíždí okénko.
"Nastup si!" zní povel.
V autě sedí šedovlasý muž.
"Vidíš, žes to zvládnul!"
"A co bude teď? Jsem dvojnásobný vrah..."
"To souhlasí. Skončíš v páté úrovni pekla. A ona taky. Křivopřísežnictví. Ale máš před sebou čas. Moře času. Ještě bys mohl něco získat. Zvláštní zacházení. Pro sebe a pro ni," muž kývne hlavou dozadu.
Jarda se ohlédne. Na zadním sedadle sedí ta dívka. Právník měl pravdu. Modřiny slezly, nos srovnal chirurg. Žádné trvalé následky. Přestupek.
Ale oči, její oči už nejsou vyděšené. Vypovídají něco jiného. Tam vzadu, za myšlenkami, něco dříme. Jde z toho mráz a zároveň to pálí...
Po okrajích palubní desky začínají poskakovat plamínky a vzduch se začíná plnit pachem hořící síry.
"Potřebujeme, aby se k nám dostávali hříšníci v době své největší slávy. Oni se občas dávají na cestu pokání a ti shora nám je vyhmátnou," hlas šedovlasého zní jako hadí sykot.
Okraje oken jsou v jednom plameni. Kontury se rozmazávají pod náporem silových polí.
Muž chvíli vnímá vibrace sedačky a pak přikývne jakési nevyslovené myšlence: "Dobře. Začnu lovit. S ní. Dlužím jí to. Za pátou úroveň. Za kecama ztracenej čas s tím zmrdem. "
Napřáhne ruku k šedovlasému.
Ten přikývne a pevně stiskne podanou ruku: "Vítej v Pekle..."
Před nimi se otevírá ohnivá Brána.