6.5.2024 | Svátek má Radoslav


Diskuse k článku

KNIHA: Život s cizí hlavou

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
Pavel Urban 19.3.2008 17:47

Malá poznámka

V tomto případě nejde o transplantaci hlavy, ale těla

VOM 19.3.2008 17:08

A vzpomeňte i na Roalda Dahla

když už se pokoušíte o výčet hlav plovoucích ve fyziologickém roztoku.

Lidenka 19.3.2008 10:09

Tokoš

Herec a spisovatel Tokoš se nejmenoval Lubomír,m ale Lubor.

Servác 19.3.2008 7:45

Základní myšlenku zpracoval již Thomas Mann

v novele Vyměněné hlavy. Nepochybuji, že na vyšší úrovni

petr 19.3.2008 7:22

nic nového pod sluncem

Tohoto problému se dotkla již řada spisovatelů, mamátkou Josef Nesvadba (nevzpomenu si na názen povídky s hlavní osobou Kráječe). Ten se zabýval spíš psychologickýmin dopady záměny tváří. Dalším byl Běljajev: Hlava profesora Dowela.

Jakub S. 19.3.2008 8:13

Re: nic nového pod sluncem

Ale ne - u Běljajeva jde o hlavy samostatné, žijící z napojení na hadičky vedoucí jim živiny z roztoku pod ní. Ano? Jinak - Hlava profesora Dowella je v této souvislosti dobrá připomínka, kolego! Běljajeva miluju od dětství.

R 19.3.2008 9:35

Re: Re: nic nového pod sluncem

Taky se mně Běljajev líbí.

Zatím je v moci lékařské vědy připojit prst nebo dlaň, tam je třeba propojit "pár drátků" a přesto tyto operaci dělají chirurgové dlouhé hodiny, aby ta dlaň aspoň trošičku reagovala. V případě transplantace hlavy by museli místo "pár drátků" propojovat celý obrovský nervový svazek míchy, což by jim při současném tempu trvalo snad roky a navíc by se nesměli splést a prohodit třeba nervy trávicí soustvy a srdce atd, zatímco u té dlaně ty nervy prohodit mohou, to neznamená žádný kritický problém.

Netřeba 19.3.2008 6:59

Nedávno byla v televizi hra.

Mladé studentce po nehodě byl do hlavy transplantován mozek staré profesorky dějin, myslím ji hrála Vlasta Chramostová. Starý mozek v mladém těle. Mozek hledal svoje staré přátele (Lubomír Tokoš), kteří ho pochopitelně nepoznávali. Mladé tělo také nemohlo nikoho k sobě najít, protože mozek nemohl vstřebávat vrstevníky mladého těla.

Pokud si vzpomínám, nakonec zbyl jeden naprosto nepotřebny a zbytečný autista, u kterého byly pomocí okolí zachovávány biologické funkce, tedy přijímání a vylučování.

Závěr: jaký to mělo smysl?