Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996Diskuse k článku
KNIHA: Život s cizí hlavou
Upozornění
Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
|
Pavel Urban 19.3.2008 17:47Malá poznámka V tomto případě nejde o transplantaci hlavy, ale těla |
|
|
VOM 19.3.2008 17:08A vzpomeňte i na Roalda Dahla když už se pokoušíte o výčet hlav plovoucích ve fyziologickém roztoku. |
|
|
Lidenka 19.3.2008 10:09Tokoš Herec a spisovatel Tokoš se nejmenoval Lubomír,m ale Lubor. |
|
|
Servác 19.3.2008 7:45Základní myšlenku zpracoval již Thomas Mann v novele Vyměněné hlavy. Nepochybuji, že na vyšší úrovni |
|
|
petr 19.3.2008 7:22nic nového pod sluncem Tohoto problému se dotkla již řada spisovatelů, mamátkou Josef Nesvadba (nevzpomenu si na názen povídky s hlavní osobou Kráječe). Ten se zabýval spíš psychologickýmin dopady záměny tváří. Dalším byl Běljajev: Hlava profesora Dowela. |
|
|
Jakub S. 19.3.2008 8:13Re: nic nového pod sluncem Ale ne - u Běljajeva jde o hlavy samostatné, žijící z napojení na hadičky vedoucí jim živiny z roztoku pod ní. Ano? Jinak - Hlava profesora Dowella je v této souvislosti dobrá připomínka, kolego! Běljajeva miluju od dětství. |
|
|
R 19.3.2008 9:35Re: Re: nic nového pod sluncem Taky se mně Běljajev líbí. Zatím je v moci lékařské vědy připojit prst nebo dlaň, tam je třeba propojit "pár drátků" a přesto tyto operaci dělají chirurgové dlouhé hodiny, aby ta dlaň aspoň trošičku reagovala. V případě transplantace hlavy by museli místo "pár drátků" propojovat celý obrovský nervový svazek míchy, což by jim při současném tempu trvalo snad roky a navíc by se nesměli splést a prohodit třeba nervy trávicí soustvy a srdce atd, zatímco u té dlaně ty nervy prohodit mohou, to neznamená žádný kritický problém. |
|
|
Netřeba 19.3.2008 6:59Nedávno byla v televizi hra. Mladé studentce po nehodě byl do hlavy transplantován mozek staré profesorky dějin, myslím ji hrála Vlasta Chramostová. Starý mozek v mladém těle. Mozek hledal svoje staré přátele (Lubomír Tokoš), kteří ho pochopitelně nepoznávali. Mladé tělo také nemohlo nikoho k sobě najít, protože mozek nemohl vstřebávat vrstevníky mladého těla. Pokud si vzpomínám, nakonec zbyl jeden naprosto nepotřebny a zbytečný autista, u kterého byly pomocí okolí zachovávány biologické funkce, tedy přijímání a vylučování. Závěr: jaký to mělo smysl? |
