Kdybych kdysi neviděl film Fitzcarraldo (1982) a kdyby na mě neudělal ohromný dojem, po této knize bych nesáhl.

Je to deník. Zápisník režiséra Wernera Herzoga (*5. 9. 1942), kterému bylo právě letos v září osmdesát. Vedl si tenkrát skvěle - během natáčení v džungli Jižní Ameriky, ale filmování nakonec bylo tak vysilující, že se do zápisků následujících 24 roků ani nepodíval. Jen si odplivl. Ale nakonec to udělal. Přece. Podíval se a kniha vznikla a je dokumentem bláznovství, které skončilo úspěchem.

O co ve Fitzcarraldovi vlastně jde?

Stručně: titulní hrdina je blázen či megaloman, který se plaví po řece, aby zkusil peruánské domorodce oblažit Verdim. Ale… Ale taky aby přistál a aby vykácel kus džungle, jelikož se rozhodl, že svůj parník přetáhne přes hřeben do jiného rozvodí a na vlny sousedního toku. A protože je skutečně milovník opery, ta nad tím vším zní. Jí se opájí.

Titulní roli původně hrál Jason Robards, ale po dokončení třetiny filmu dostal úplavici.

Ani Mick Jagger z Rolling Stones nebyl posléze Herzogovi k dispozici. Odstoupil, již musel na turné. A což o to, tu roli, kterou Mick hrál (Fitzcarraldova asistenta Wilbura), bylo ještě možno úplně vyškrtnout, ale ne part hlavní. Herzog tedy přesvědčil Klause Kinského (1925-1991), a co už bylo hotové, točil podruhé s ním. Postaral se tak o pěknou zábavu, ale radši ji nazývejme smutný cirkus. Nakonec trval tři roky a Klaus K. byl snad nejproblematičtější a nejhůře zvládnutelný herec, jaký se kdy narodil. Pracovat se s ním nedalo. Když zrovna nehrál, vzteky řval, anebo předstíral, že umírá. Anebo simuloval zranění, anebo těžkou nemoc. Skuhral. Opět a opět u něj docházelo k výbuchům vzteku. Vyhrožoval nakonec Herzogovi, že jeho film zničí, a choval se paranoidně. Něco předstíral (zřejmě většinu svých stavů), ale o to situace lehčí nebyla!

Herzogovy zápisky, jsou-li pravdivé, mj. dokládají, že se slavný německý režisér (chorvatského původu) vynasnažil Kinského hysteričnost kočírovat klidem. U domorodců, kteří asistovali (a různě při natáčení pomáhali), to ale tak snadné nebylo. Ti KK vesměs nejen nesnášeli, oni ho nenáviděli. Nebylo divu. Prahl jako narcis po neustálé pozornosti a ječel, jakmile se přesunula ke komukoli jinému, i kdyby těžce raněnému. Okolní tragédie (mj. pád letadla) ho nezajímaly.

Nakonec se dokonce nabídli, že ho zabijí, a Herzog je od vraždy stěží odradil.

Nutno říct, že si ale dnes tentýž film s Robardsem v hlavní roli sotva lze představit. Dílo splynulo s Kinskim a jeho výkon je věrohodný a uhrančivý. Do jaké míry hrál sám sebe a do které míry vidíme jeho autentickou osobnost, je… vlastně jedno. Na plátně každopádně funguje - a to je podstatné. Chcete-li typický dialog z filmu, zde je.

Fitzcarraldo: Na kuchaře vašich psů! Na Verdiho! Na Rossiniho! Na Carusa!

Don Araujo: Na Fitzcarralda, dobyvatele marnosti!

Fitzcarraldo: Jako že tu před vámi stojím, uvedu jednoho dne v pralese velkou operu! Jsem… v převaze! Já jsem miliardy! Jsem divadelní hrou v lese! Jsem vynálezcem kaučuku! Až díky mně se kaučuk stane slovem!

Herzog, pravda, nezaznamenával jen dialogy s šíleným hercem. Peklem se stávaly zbytek štábu, hadi, mravenci, krajina. A že film vůbec dokázali natočit, je malým zázrakem; nicméně se to povedlo. Bez triků. Dnes by si v Hollywoodu ťukali na čelo, ale ťukali si na čelo mnozí už tenkrát. Snímek je do určité míry dokument o přírodě a tamních divoších a teprve za druhé je o bláznivé akci s lodí. Scénář ovšem vznikl podle příhod reálného kaučukového barona Charlese Fitzgeralda (1861-1887) - z Peru devatenáctého století. Ten nicméně nepřepravoval onu loď přes hřeben v celku a sotva taky vážila 340 tun - jako ta, kterou využil Herzog.

Průsek udělali skutečný. A když se Herzog po dvaceti letech vrátil na místo činu, neobjevil po své práci ani tu sebemenší stopu. Doslova ani hřebík… nezůstal po táborech - a průsek byl zarostlý. Jen film tak zůstává a je asi tak jedním z pěti, které si KK opravdu mohl dát za rám. Dohromady natočil přes dvě stě filmů, ale i jím samým později režírovaný spektákl Kinski Paganini je nezvládnutý. Trochu moc sexu v něm viděl už Herzog, když listoval šesti stovkami stran scénáře. A odmítl film režírovat, když mu to německý hysterik nabídl.

Otázku, zda by kniha vzpomínek na natáčení obstála, kdyby tam nefiguroval „ošklivec“ KK, zodpovídám jednoznačně. ANO. Herzog je dobrý pozorovatel a, ano, zaznamenal ohromné množství detailů. Žádný nelze považovat za zbytečný. „Dívat se do řeky je jako hledět do plápolajícího ohně, člověk od ní nedokáže odtrhnout oči. Bez ustání připlouvají celé ostrovy shnilých větví a dřeva, všechno to, co trouchnivá v deštném pralese. Kolem velkých vyvrácených kmenů se tvoří spleť starých větví, rozkládajících se v lesní půdě. Po vodě se žene nepřetržitá vrstva dříví a odpadků. Vyplout motorovým člunem nebo vzlétnout či přistát hydroplánem by nebylo pro množství naplavených předmětů vůbec možné. Hladina vody se plazí stále výš ke mně. Křoviny v dálce u říčního břehu vyčnívají z vody už jen vrcholky a vzpírají se proudu. Banánovníky dál od řeky jsou už zaplaveny. V malé zátoce přede mnou se vytvořil silný protiproud. S uhánějícím dřívím teď připlouvá stále víc bílé pěny. Obrovské, do sebe zakleslé stromy se jako ostrovy otáčejí v proudu. Po říčním dně se valí těžké kamení. Slyšel někdo kameny vzdychat?“

Herzogovi se v tom čase jednalo o peníze; topil se v dluzích. To je jedna věc. Ale současně neslevil a vytvořil umělecké dílo. Přesvědčil mj. KK, že v roli musí neustále zůstat v bílém, a vysvětlil mu efekt kontrastu těch bílých šatů a finálního „koncertního“ fraku. Dokázal si dokonce s Klausem - ve chvilkách jeho příčetnosti - podat ruku. Dokázal před ním dokonce uchránit i Claudiu Cardinaleovou.

Na druhé straně nelze doložit, zda autor deník místy nestylizuje. Přece jen byl také spisovatel a něčemu takovému se těžko ubráníte. Čteme (kupříkladu), jak naslouchal Kinskému, když se tento sám a ve vzteku kriminalizoval. Čteme o momentu, kdy Herzogovi vypráví, jak se choval ke svým dcerám včetně Nastasji Kinské. Skutečně tomu lze věřit?

Myslím, že Herzogovi ano, ale Kinskému málo. Byť zrovna případ jeho nevhodného chování ke dveři Nastasje dotvrdila taky ona.

Rád bych, řeknu vám, viděl zas KK jako muže, který se - celkem čestně - pere s Terence Hillem v jedné z německých mayovek. Rád bych, ale po této knize nemohu.

Ukazuje hnus i to, kým byl režisér Herzog před čtyřiceti lety, kdy ještě neexistovaly digitální triky a mnohé se točilo úplně opravdově.

Nezbývá mi než Herzoga – na rozdíl od KK – obdivovat.

O natáčení existuje i filmový dokument Břímě snů (Břímě snů (1982) | ČSFD.cz (csfd.cz)).

Werner Herzog: Dobývání marnosti. Z německého originálu (2004) přeložil Radovan Charvát. Volvox Globator. Praha 2022. 292 stran

Dobývání marnosti - Werner Herzog | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví