V prevenci rizik sucha je třeba více využívat také odpadní vody

Diskuse o zadržování vody v krajině jako hlavní priority v prevenci rizik sucha se v naší zemi točí většinou kolem budování rybníků, obnovy mokřadů, případně plánů na potenciální výstavbu přehrad. Všechny tyto kroky jsou potřebné a důležité, jde ale obvykle o běh na středně dlouhou trať a v případě přehrad téměř o maraton.

Opětovná spotřeba má smysl

Zcela stranou zatím leží řešení rychlé, ve světě stále obvyklejší a od letošního roku navíc rámcově zastřešené legislativou EU: opětovné využití odpadních vod. Ty nyní končí – poté, co projdou čistírnami odpadních vod (ČOV) – zpět ve vodních tocích či právě v krajině, což sice není nic proti ničemu, ale v praxi se takovým přístupem urychluje odtok vody pryč. Odpadní vodu z ČOV totiž naše legislativa neumožňuje využívat, neboť odpadní voda nemá status „zdroje vody“. Podle zákonů se považuje za zdroj vody buď voda podzemní, nebo povrchová, což v praxi znamená, že odpadní vodu může využívat pouze ten, kdo ji čistí, a jen uvnitř svého areálu.

Vyčištěná odpadní voda včetně dešťové, která skončí v kanalizaci a dost rychle projde příslušnými trubkami zpět do životního prostředí, se tak na našem území moc dlouho nezdrží, ačkoli by při opětovném využití mohla. To by fakticky znamenalo, že opětovné využití odpadních vod by výrazně zpomalilo odtok vody z území ČR, a tím by také výrazně přispělo k prevenci rizik sucha. Vzhledem k tomu, jaký objem vody projde ročně přes ČOV (podle statistik se v ČR vyčistí zhruba 800 milionů kubíků vody), to rozhodně není zanedbatelný objem vody.

Je to dokonce větší objem, než jaký mohou zadržet veškeré rybníky v ČR – jejich celková kapacita činí skoro 500 milionů kubíků, ale protože jejich značná část je zabahněna, jsou s to jednorázově zadržet ani ne sto milionů kubíků vody navíc. K tomu poznamenejme, že naše přehrady dokážou jako celek pojmout téměř 3,5 milionů kubíků vody, tedy sedmkrát více.

Z uvedených čísel vyplývá, že k zadržování vody v krajině potřebujeme jak rybníky, tak přehrady, a spory o to, že k prevenci rizik sucha stačí buď jedno, nebo druhé, jsou bezpředmětné. Stejně tak je ovšem poněkud zavádějící, jakým způsobem by měly být regulovány toky, pakliže by regulovány být vůbec měly. Je totiž velký rozdíl mezi tokem vody v obci a ve volné krajině. Obecně platí, že obcí je dobré provést vodu co nejrychleji (klidně i rovným korytem, na meandrování v obci stejně nejsou potřebné pozemky), zatímco ve volné krajině je třeba všude, kde je to možné, umožnit vodě rozliv, prodloužení trasy toku, „zdržování“ vody v tůních, mokřadech a podobně.

„Zdržování“ vody na území státu umožní i opětovné využití odpadních vod. Bohužel to ale neumožňuje ani zatím poslední novela vodního zákona, která je těsně před schválením v parlamentu, ačkoli návrhy na využití vyčištěných odpadních vod vzneseny byly. Byly ale zamítnuty, což ukazuje na skutečnost, že přes všechny katastrofické, odborné i politické vize o budoucím suchu nebylo zřejmě doposud sucho v naší zemi tak velké, aby se politici tímto problémem zabývali. Ale měli by, neboť odpadní vodu využívají stále častěji i takové země, které mají k dispozici více vody, než je tomu (na střeše Evropy, kam žádná voda nepřitéká) u nás.

Řešení pro průmysl

Vyčištěná odpadní voda je přitom v mnoha ohledech čistší než surová voda v přírodě. Její využití by tak přivítali i zemědělci, možná právě to je ale jednou z bariér, proč se naši zákonodárci zdráhají status vodního zdroje odpadní vodě udělit.

K tomu uveďme pár poznámek. Jednak vyčištěné odpadní vody skutečně obsahují pozůstatky některých rizikových látek (pesticidy, hormony, zbytky antibiotik), jednak v ČR není zas tolik skutečně moderních ČOV, které by zbytky těchto látek v odpadních vodách snížily na neznatelné minimum. To by ale nemělo být jediným argumentem k nevyužívání odpadních vod – i v zemědělství by bylo možné takové zdroje vody využít ke zlepšení vodní bilance z plodin, které nebudou určeny k lidské spotřebě (tedy technických plodin, květin atd). Největší uplatnění by ale mělo využití odpadních vod v průmyslu, který v ČR spotřebovává mnohem více vody než naše zemědělství.

V širším opětovném využití vyčištěné (recyklované) vody vidí budoucnost sama EU i spotřebitelé. Podle letošního průzkumu agentury IBRS podporuje opětovné využívání vody v průmyslu 95 procent dotázaných, EU také vydala v květnu letošního roku Nařízení o minimálních požadavcích na opětovné využívání vody a počítá s tím i strategie „Farm To Fork“. V řadě zemí je dokonce povoleno využití upravených odpadních vod k pitným účelům. Tak daleko sice jít asi ještě nemusíme, ale udělit odpadním vodám status „zdroje vody“, a umožnit tak její širší využití, minimálně v průmyslu, by ale bylo hodně žádoucí.

Autor je zemědělský analytik

LN, 17.8.2020