LESNICTVÍ: Pesimistická předpověď
Kalamita probíhá neustále, mimo obrovské škody se nepředstavitelně změní krajina, do lesa si na procházku nebo na houby nezajdeme desítky let
Čteme-li o kůrovci napadeném lese a na obrázcích vidíme holiny se zbytky lesa někde v pozadí, nevnímáme tu atmosféru zkázy příliš bezprostředně. Teprve až se octneme někde na prašné lesní cestě mezi hranicemi nakráceného dřeva a skládkami krásné dlouhé smrkové kulatiny, uvědomíme si, že se v našich lesích stalo něco hrozného, co tady ještě nebylo a co jen tak nevymizí.
Řeknete si, co zas straší, u nás ještě nic nevidím, nějaká ta souše ještě není konec lesa. Máte pravdu, ne všude již došlo ke katastrofě a někde se objevuje pouze těch „pár souší“. Ono to tak vlastně trvalo skoro 25 let, od počátku 90. let, kdy se kalamita kůrovců rozjížděla, v roce 1995 vrcholila, ale kolem roku 1997 až 2000 došlo k pozastavení, když počasí nebylo pro množení kůrovců příznivé a snad se uplatnila také úspěšná obrana. Další vzestup početnosti nastal po suchém roce 2003 s vrcholem kolem roku 2009, kdy se ještě podařilo gradaci utlumit, i když už ne tak úspěšně, takže po suchém období počínaje rokem 2014 se začala kalamita znovu exponenciálně rozvíjet a nedaří se ji už řešit. Mimo problémy organizačně-provozní, které vznikly v důsledku reorganizace Lesů České republiky, která proběhla počátkem devadesátých let, ale teprve v nynější vypjaté situaci se ukázalo, že brání operativnímu nasazení těžební techniky, aby došlo k včasnému vytěžení a asanování napadených stromů, jsou tady ještě další příčiny, které činí situaci výjimečnou.
Lesnický provoz propadá marasmu, napadení stromů je masivní, rok od roku větší a operativní těžební prostředky nejsou k dispozici, odbyt dřeva vázne, protože převis nabídky je v celé Evropě a výkupní ceny jsou směšně nízké. Hledáme-li důvod, proč vznikla tato katastrofální situace, pak neschopnost okamžitě asanovat napadené stromy, což dosud vždy vedlo k úspěšné likvidaci přemnožení kůrovců, považujme za příčinu první.
Kůrovci a les tvoří ekosystém, jejich život odvisí od zdravotního stavu dřevin
K přemnožení kůrovců dochází vždy, když jsou stromy „nemocné“ a jejich schopnost obrany se sníží. Z tohoto pohledu si povšimněme, jak se zdravotní stav lesa či vitalita dřevin a zejména jehličnanů dlouhodobě zhoršoval, soudě podle toho, jak se jim snižovala biomasa jehličí oproti ideálnímu stavu. Zprvu se předpokládalo, že viníkem jsou imise, posléze se ale přistoupilo na teorii kombinovaného působení stresů, jednak z oblasti vnějšího prostředí, zejména pak klima nebo okyselené půdy, ale také sumované účinky dalších poškození, např. napadení kořenů houbami, např. václavkou, žíry škůdců na jehličí atd. Zároveň s tím se ale uplatňují faktory „vnitřní“, v prvé řadě genetická dispozice a v rozhodující míře se uplatňuje také věk. V našem případě došlo u jehličnanů k výraznému poklesu biomasy jehličí k roku 2006, další snížení proběhlo do roku 2009 a od té doby jsou starší porosty v jakémsi neměnném stavu letargie a vyčerpání a jejich odolnost je malá.
Všeobecně se ví, že napadení stromů kůrovci odvisí od snížené rezistence stromů, také v závislosti na zásobení pletiv kůry a kambia vodou. Podle toho jsou kůrovci, kteří hloubí závrtové otvory, buď zdravými stromy zaliti pryskyřicí a uhynou, nebo strom má vlivem sucha pryskyřičné kanálky imobilní a kůrovci přežívají, mohou po zavrtání vylučovat agregační feromon (pachová stopa, která ostatní kůrovce informuje o dostupné potravě), který vábí další kůrovce, strom je rychle kolonizován a hyne. Další příčinou kalamity je tedy nebývale dlouhá epizoda sucha a silně, dlouhodobě oslabená rezistence smrku, borovice a jiných dřevin
Další okolnosti, které ovlivnily nárůst a současný rozsah kalamity
Většinou se ani neví, že kontinentální ráz podnebí zasahoval z východu až na území Slezské nížiny, a že „klimatická změna“ měla patrně za následek posun této hranice až po Českomoravskou vysočinu. To bylo příčinou, že se u nás začal nebývale rozšiřovat a přemnožovat, do té doby neznámý, nový druh kůrovce, lýkožrout severský. Tento kůrovec je sice nedílnou součástí ekosystému sibiřské a asijské tajgy, kde se podílí na generační obměně přirozených lesů tamních druhů smrků, ale v Evropě se v minulosti rozšířil přes Polsko, např. Bělověžský prales a další roztroušené lokality s výskytem nížinného smrku až po Slezskou nížinu u nás, aniž by kdekoli škodil. Tady ale, počátkem devadesátých let, kdy došlo k první významné suché epizodě, začal nebývale gradovat v chřadnoucích a suchem sužovaných smrčinách nížinných poloh do nadmořské výšky 600 m a postupně obsadil podobná území na celé Moravě a postupně i v Čechách. Tento druh má částečně odlišnou bionomii od našeho nejrozšířenějšího druhu, lýkožrouta smrkového, a zejména to, že se rojí a napadá stromy hlavně v korunách, kde jsou stromy nejvíce postiženy nedostatkem vody a nejvíce oslabeny, z něj činí excelentního parazita, který má navíc v genech schopnost napadat tajgu na obrovských plochách. Napadené stromy jsou pak ve spodní části obvykle ještě nalétnuty lýkožroutem smrkovým a rychle hynou.
Rojení lýkožrouta severského v korunách je také příčinou jeho snadné migrace, takže se lehce dostával dále na západ, i když nemůže trvale žít v oblastech s vlhkými zimami, protože přezimuje pouze v hrabance a zde by uhynul. Všechny tyto poznatky a také doporučení, jak obranu přizpůsobit a vést proti tomuto druhu, byly publikovány a byly známy, aniž je tehdejší vedení LČR v provozu prosazovalo. Toto dlouhodobé ignorování nových poznatků a specifik gradace můžeme považovat za další příčinu nečekaně prudkého nástupu a šíření gradace zprvu v Moravskoslezském kraji a posléze na celém území Moravy a dále do Pardubického, Středočeského a Královohradeckého kraje i jinde v Čechách.
Rozsah kalamity a další očekávaný vývoj
Situace je podle sumarizace ke konci roku 1917 taková, že nejsilněji jsou postiženy moravské kraje, zvláště Moravskoslezský a Olomoucký, kde se asi do dvou let už dospělé smrky nebudou v souvislejších porostech vyskytovat a les zde bude silně prostoupen holinami. K prudkému vzestupu hynutí nejen smrku, ale i borovice došlo ale v letošním roce také v krajích Vysočina, Zlínském a Jihomoravském kraji, také však v krajích Jihočeském, Plzeňském a Středočeském. Všude tady probíhá exponenciální nástup hynutí lesa, takže např. v oblasti lesních správ Třebíč, Náměšť n. Osl., Znojmo a v okolí Brna, kde hyne také borovice, se odhaduje, že také zde se do čtyř pěti let souvislé porosty těchto dřevin nebudou vyskytovat a “les“ budou tvořit pouze mladé porosty a porosty listnatých dřevin, které ovšem po smýcení bočního krytí budou trpět prodouváním a začnou také prosychat. Musíme vzít v úvahu, že les je u nás tvořen ze 75 % jehličnatými dřevinami (smrk – 52 %, borovice – 17 %, modřín – 4 % a jedle – 1 %) a pouze 25 % připadne na listnaté dřeviny (buk – 7 %, dub – 7 % a ostatní druhy – 11 %), takže absence smrku, případně i borovice bude představovat závažný zásah nejen do vzhledu krajiny, ale budou postiženy také ostatní funkce, které les má.
Co se bude dít dále, je těžké předvídat, záleží zásadně na dalším vývoji počasí. Z krátkodobého hlediska se může kalamita i pozastavit, ale bude doznívat jen pozvolna. Početnost kůrovců je obrovská a v dohledné době se ji nepodaří jen tak snížit. U Lesů České republiky je patrno značné úsilí o vytěžení napadených stromů, ale stále se postupuje „za kůrovcem“, což znamená, že se pro množství napadených stromů nedaří vytěžit kůrovcové stromy dříve, než je brouci opustí, což znamená, že se jejich početnost nesnižuje a kůrovci naopak znovu a znovu napadají další zdravé stromy. Také je tady problém s drobnými držiteli lesa, kteří vůbec na výzvy k těžbě kůrovcových stromů nereagují.
Pesimistická předpověď týkající se osudu lesů je zcela na místě vzhledem k dlouhodobém výhledu, který se nakonec naplní, i když nelze přesněji předpovědět časový rámec. Aniž bychom chtěli zneužít současnou teplou a suchou episodu k tvrzení, že globální klimatická změna opravdu nastala, je jisté a dosavadní vývoj to potvrzuje, že GKZ bude probíhat dále a dále jako právě takové epizody sucha a tepla a jiné extremity, které se začaly objevovat již dříve, ale nyní jejich frekvence houstne na pozadí pozvolné změny rázu podnebí. To vše povede k tomu, že se nakonec podobné kůrovcové postižení lesa zcela jistě dále prohloubí, projeví také ve vyšších nadmořských výškách, na dalších dřevinách a s intenzivnějším průběhem.
Pro krajinu, často s roztroušenou lesnatostí, typickou např. pro Vysočinu, je to již nyní těžká rána, když si představíme, že se její vzhled i narušení funkcí lesa obnoví možná až po desetiletích. Může to znamenat, že minimálně dvě generace obyvatel nepoznají to, co je nám ještě tak blízké. V každém případě se katastrofický stav s nízkou lesnatostí bude přinejlepším jen velmi pozvolna měnit. Nový les je totiž třeba v prvé řadě úspěšně založit, což bude právě u nás velký problém, a teprve potom stromy pozvolně porostou. Za třicet let nečekejme zázraky, na houby zde patrně ještě dlouho nepůjdeme. Většinou to lidem zatím nedochází a nedovedou si nastávající změnu představit. Horší je, že to nedochází ani politikům a lidem ve státní správě, kteří by měli co nejrychleji rozhodnout o účinných opatřeních. Přitom je třeba počítat s tím, že kalamitu sice můžeme účinně zbrzďovat, ale zásadní opatření budou spočívat ve změně lesnického hospodaření, ve změně druhové a prostorové struktury lesa a ve změně názoru na myslivecké hospodaření se zvěří, což bude možná u nás nepřekonatelný problém limitující rychlost obnovy, ne-li úspěšnost obnovy lesa vůbec.
Jak obnovit les pro nastávající století
V souvislosti s řešením kůrovcové kalamity se zdá, že nejen politici, ale i veřejnost pochopili, že v lesích bude nutno změnit druhovou skladbu dřevin. Vypadá to, jako by si všichni oddechli, že problém je vyřešen. Vysadíme listnáče a hotovo. V předchozí kapitole bylo ale naznačeno, že to nebude tak jednoduché, že samotná výsadba na holých plochách pasek zarůstajících travní a bylinnou buření bude sama o sobě obtížná. Představte si, že vysadíte již starší, odrostlejší sazenice buku, dubu, lip a dalších, jimž se musí zkrátit kořeny nebo v lepším případě budou v kontejnerech, na holiny, kde nemilosrdně pálí slunce a kde je již nikdo nezaleje. Sazenicím v lepším případě kořeny začnou růst, ale uříznutý kůlový kořen, který je schopen někde v hloubce hledat vodu, se již neobnoví, takže bychom si měli uvědomit, že vysazená sazenice je vždy jakýsi invalida s handicapem, který se semenáči vyrostlému - jak název napovídá - přirozeně ze semene nevyrovná. Mimo to je třeba vědět, že buk je dřevina zvláště choulostivá, vyžadující, aby semenáče nebo sazenice rostly zprvu v polostínu, pod ochranou porostu. To ostatně uvítají všechny dřeviny, dokud se kořeny nedostanou hlouběji, mimo povrchovou vrstvu, která rychle po dešti vyschne.
Z uvedeného je zřejmé, že by bylo ideální, kdyby všechny plochy lesa po uhynulých stromech mohly okamžitě zarůstat semenáči nejrůznějších dřevin, odborně R-stratégů (dřevin s lehkým, létavým semenem, jako je bříza, topoly a osika), ale také semeny s „křidélky“, které může roznést vítr, jako je lípa, habr, javor, smrk a modřín. Do těchto vznikajících porostů by se mělo teprve sázet, ale to se týká pouze těch případů, kdy mezi nalétnutými semenáči nejsou žádoucí druhy, které budou tvořit produkční les. Naopak v dosud živém hospodářském lese by se mělo stát pravidlem, aby se nový les zakládal pouze semenáči, které mají největší naději výhledově přežívat jak za mlada, tak potom i v dospělosti.
Zvěř, přemnožená zvěř, zvěř limitující obnovu lesa
Až dotud patrně všichni souhlasíte a říkáte si, v čem je problém. No, problém je v tom, že u nás vesměs není možné, aby se obnovoval les semenáči, nebo pomocí výsadeb, pokud se neoplotí nebo nenatřou repelenty, protože jsou obvykle spaseny zvěří. Jelen, srnec a další druhy chované pro trofeje, jako daněk, asijský jelínek sika nebo hybrid muflona a ovce tlustorohé, známý jako český trofejní muflon, jsou u nás chovány v takové početnosti, že téměř všechny listnaté dřeviny a jedli natolik okusují, že je prostě nenechají odrůst.
Tyto potíže jsou u nás dlouhodobě známé, zprvu se o nich odborně diskutovalo, aniž by se něco vyřešilo, ale nyní se už problém okusu jen s „ostychem“ zmiňuje a je brán jako nepatřičná poznámka. Myslivecká lobby je ohromná, začíná v řadách lesníků, z nichž jen nepatrná část neprovozuje myslivost, prorůstá do horních pater společenské smetánky a končí v politice. Přitom je třeba jednoznačně říci, že dokud se nesníží počty zvěře tak, aby na kalamitních plochách okus zvěří neohrozil odrůstání semenáčů nebo sazenic, pak se problém znovuzalesnění nevyřeší a pouze se bude odsouvat. Stane se bezednou dírou na peníze. Není nějaká střední cesta, kterou by mnozí rádi nalezli, obnovu nového lesa prostě zvěř nemůže ohrožovat, nemůže být už nadále překážkou pěstování odolného lesa zakládaného semenáči, jinak se nehneme z místa.
Nyní je tato věc postavena kategoricky a celý národ může vidět, zda se les bude obnovovat, nebo porostou - neporostou jen „okousané košťály“, snad nějaké to křoví, smrkové nárosty a sem tam modřín, které zvěř moc nerada. Pokud se nepodaří dosáhnout toho, že listnaté semenáče a jedle budou bez problému odrůstat, pak se už ani nebavme o tom, co dělat dále. Že napříště nemůže být odolný les zakládán jinak než pomocí semenáčů, což znamená, že i stávající vzrostlé porosty musí být pěstovány tak, aby v nich byla přítomna vždy část plodících, dospělých stromů (které budou v hospodářských lesích předmětem postupné těžby) a na zbylé části se bude les obnovovat a dorůstat. V takovém různověkém lese nemůže vzniknout kalamita s holinami, protože všude budou neustále přítomny semenáče v různých fázích vývoje, které by po úhynu matečných stromů okamžitě začaly růst a plochu po těžbě zacelily. Součástí obrany proti dopadům GKZ by tedy, zjednodušeně řečeno, mělo být takové pěstování lesa, které vede k lesu věkově diferencovanému a druhově pestrému.
Takové lesy jsme tady už dávno mohli mít, úsilí a vědomosti, jak si počínat, tady byly. Místo toho se již podobné lesy nacházejí např. v Německu - za cenu, že němečtí myslivci si u nás kupují odstřely trofejové zvěře. Důkladní Němci byli schopni početnost zvěře dost drasticky zredukovat, ale nyní mají rozhodně menší starosti než my.
Emeritní profesor ochrany lesa a myslivosti,
Mendelova universita, Lesnická a dřevařská fakulta, Brno