EKONOMIKA: Soběstačnost se buduje jinak
Kvóty jsou nejhorší možné řešení podpory českých potravin
Spory s Evropskou komisí, finanční sankce i možná odvetná opatření ze strany EU nebo jednotlivých členských zemí. Nejen to hrozí naší zemi, pokud by byl definitivně schválen a v praxi uplatňován návrh, podle něhož by měl být ze zákona prodáván v obchodech s plochou větší než 400 čtverečních metrů povinný minimální podíl českých potravin. Již v příštím roce by přitom měl tento podíl činit 55 procent.
Takový krok samozřejmě nemůže EU akceptovat. Kdyby se totiž v zájmu nějaké skupiny výrobců čehokoli, nejen potravin, přijímaly v zemích Unie zákony omezující možnost zahraniční konkurence, přestal by v rámci EU existovat volný trh, což je jeden z pilířů existence EU, z něhož samozřejmě a nemálo profituje také Česko. Naopak na zavedení kvót by ČR prodělala a výrazné komplikace by to přineslo i těm, kterým má jít závazný podíl českých potravin na ruku, tedy samotným potravinářům. Už v minulosti se také někteří zástupci tuzemských výrobců potravin proti zavedení kvót vymezovali, proti jsou dlouhodobě obchodníci, menší zemědělci i řada politiků.
Kvóty tak zdánlivě vyhovují jen větším zemědělcům, i to je ale sporné. Základní problém totiž je, že i kdyby byly kvóty přijaty, není naše zemědělství ani potravinářství schopno v řadě komodit, a to ještě navíc v horizontu jednoho roku, dostatek surovin k naplnění kvót vyprodukovat. To by samozřejmě pocítili i spotřebitelé, kteří by v průběhu roku na pultech obchodů nenalezli množství výrobků, které běžně nakupují.
Legislativní amatérismus
Snaha zvýšit podíl českých potravin v tuzemských obchodech je obecně legitimní – zvolený způsob je ale nejhorším možným, nedopracovaným, nepřijatelným a legálně v rámci EU neprosaditelným řešením. Už jen samotná skutečnost, že by měly být kvóty na potraviny součástí rámcového zákona bez jakéhokoli odkazu na nějaký podzákonný prováděcí předpis, který by umožnil flexibilní reakci na situaci, kdy nebude možné literu zákona naplnit, je legislativní amatérismus. To, že mnozí podporovatelé kvót sami v přijetí takového řešení nevěří a považují je pouze za jakýsi test postoje EU, pak degraduje legislativní proces jako takový. Načasování návrhu do období, kdy se na půdě EU rozhoduje o nastavení dotací v rámci změn Společné zemědělské politiky EU i pro ČR, je pak mírně řečeno netaktické.
Zavedením kvót by nebyli navíc poškození „jen“ spotřebitelé a image Česka v EU, ale i samotní potravináři, a to i ti velcí, kteří dovážejí potřebné suroviny (i ty, které jsme v ČR schopni vyprodukovat) ze zahraničí. Jednak proto, že mohou být levnější, také ale proto, že v době, kdy příslušnou suroviny k výrobě potravin požadují, není aktuálně v potřebném objemu a kvalitě v ČR k dispozici, i když v jiném období roku k dispozici je. Potravináři by byli také téměř jistě poškozeni i odvetnými opatřeními z EU, neboť ČR z Unie nejen potraviny dováží, ale také sama v nemalém objemu vyváží – a EU přitom představuje přes 90 procent odbytu pro naše potraviny. Ročně se přitom z Česka do Unie vyvezou potraviny v hodnotě blížící se 200 miliardám korun, takže není pravda, že české zboží na pultech obchodů v zahraničí není. Těžko předpokládat, že by je dovozci po nákupu zlikvidovali.
Odvetná opatření
Odvetná opatření se navíc dají reálně očekávat – prvním signálem k tomu je již zformulovaný oficiální protest osmi evropských zemí proti deklarovanému úmyslu ČR kvóty zavést. Budoucí odvetná opatření se kromě toho nemusí týkat jen českých potravin, a vzhledem k tomu, že ČR je exportní zemí a celková bilance obchodu každoročně vylepšuje rozpočtové schodky, přišel by zřejmě pokus s kvótami naší zemi velmi draho. Možná i proto se muselo hlasování o zavedení kvót opakovat – napoprvé totiž návrh neprošel. Předpokládat lze také jeho odmítnutí v Senátu a další průtahy v procesu schvalování, takže je pravděpodobné a hlavně žádoucí, že podpora českých potravin v navrhované podobě a prostřednictvím kvót nakonec nebude přijata vůbec.
Spektrum zemědělských surovin a z nich vyráběných potravin, v nichž by nebylo reálně možné zvyšovat podíl českých potravin na stanovené kvóty v „zahraničních“ obchodech, je bohužel velmi široké. To se mimo jiné týká i vína, v jehož produkci je ČR soběstačná často i jen z 25 procent, a navíc nelze kvůli přebytku vína v EU a s tím spojených regulací výsadby vinic dosáhnout ani vzdáleného přiblížení se vytčeným podílům. Specifickou kapitolou je pak ovoce a zelenina, pro jejíž celoroční produkci nejsou v ČR potřebné klimatické podmínky a čerstvé ovoce a zeleninu, což je jedním ze symbolů zdravé stravy, by tak měli spotřebitelé v obchodech k dispozici jen několik týdnů, maximálně měsíců v roce. Kdysi běžné nakládání těchto produktů situaci nezachrání, spotřebitelé požadují, a je to tak správně, ovoce a zeleninu čerstvou. Příkladů reálné nemožnosti zabezpečit v praxi podíl českých potravin v obchodech je ale samozřejmě celá řada, a právě to je kromě porušení základních zásad fungování EU nejdůležitější. Soběstačnost se buduje dlouhodobě a především ne zákonným nařízením.
Autor je zemědělský analytik
LN, 22.1.2021
