Nějak tomu nemohu uvěřit, ale jsem opět v Izraeli! Po nočním, částečně proklimbaném letu jsme na letišti Ben Guriona nastoupili do svého šedého autobusu. No, našeho - patří arabskému řidiči Kamalovi. Arabskému, abychom mohli cestovat i o šabatu. A protože jsme většinově sionisticky křesťanská grupa, pak máme i křesťanského řidiče. Jede klidně podle pravidel, ale už za půl hodinu nás vyloží ve stále ještě temné Jaffě, našem prvním postupovém cíli dne.

Je tři čtvrtě na sedm izraelského letního času, Slunce ještě číhá pod obzorem, ale východní obzor už zešedal. Ještě svítí veřejné osvětlení, jež ozařuje asi desetimetrovou bronzovou velrybu společně se zapadajícím úplňkem. Ano, ano, stará Jaffa je prastará, údajně úplně nejstarší, co se týká přístavů. I měst nakonec, protože byla založena 40 let po potopě světa Jáfetem, nejmladším synem Noemovým. Archeologové našli důkazy z doby bronzové, řeknu málo: přibližně 1880 let před občanským letopočtem. Zde Jonáš dle Bible vystoupil po svém nezdařeném útěku před Hospodinovým úkolem z velryby. Proto tu taky je její socha, dnes chrlí i malou fontánku.

Vydáváme se mírným stoupáním do malebných uliček novodobě zrestaurovaného starého města, které je dnes obydleno hlavně umělci a jejich ateliéry. Uličky jsou pojmenovány podle zvířetníkových znamení, my kráčíme ulicí Blíženců až k zavěšenému pomerančovníku. Psal jsem o něm v roce 2014: „Je to skutečně pomerančovník, a je skutečně zavěšen na ocelových lanech v jakémsi džbánu z umělého kamene, který by mohl být uměleckou zvětšeninou pomerančového semínka. A můžete si s ním pohoupat, jak to zřejmě měl izraelský umělec Ran Morin, který ho tady roku 1993 zavěsil, v úmyslu. A také měl v úmyslu připomenout fakt, že „Jaffa“ byla ještě poměrně nedávno známá značka pomerančů, jejichž plantáže se tady rozkládaly.“ Avšak už nerozkládají, místo nich rostou na okolních pozemcích další a další sídliště. Jaffa už není samostatným městem, ale součástí už oficiálního dvojměstí Tel Aviv-Jaffa. Jde o asi půlmilionové město, které je ale centrem distriktu s asi pěti miliony obyvatel.

Pokračujeme k egyptské bráně, která na úpatí dnešního Zahrady setkání (Gan ha-Pisgá, Summit Garden). Posledně se tu tyčila nad vykopávkami, zalitými vodou zdejších pramenů. Vykopávky jsou dnes skryty pod novými dlaždicemi, místo egyptské brány se nad nimi tyčí její rekonstrukce. A je to vskutku brána egyptoidní, protože mezi mnohými dobyvateli byl i generála Džehuta, jenž vedl vojsko faraona Thutmose III. Svědčí o tom papyrus z roku 1470 př. o. l. Egypťanům to tu patřilo až do roku minus 800!

Vystoupali jsme po schodech za branou na travnatý pahorek Gan ha-Pisgá těsně před tím, než vyšlo Slunce. Nádherná příležitost sejmout nádherné snímky. Jediným problémem je, nesejmout při tom jiné účastníky zájezdu. Slunce rychle stoupalo a nejlepší světlo rychle mizelo, ale půlhodinku bylo ještě světlo dobré. Od průvodce Radka jsem si opět vyslechl něco o vzniku a významu místní Brány víry. Z bílého kamene ji vytesal proslulý izraelský sochař Daniel Kafri v letech 1974–1977. Rodák z Československa, který se narodil 11. května.1945. Jeho židovské rodiče schoval na začátku roku 1945 slovenský sedlák v díře pod prkennou podlahou. Kafricovci měli tolik rozumu, že v roce 1949 utekli z komunisticky antisemitského Československa do bezpečnějšího Izraele. Postavení Brány víry si objednal a zaplatil v roce 1974, rok po Jomkipurské válce majitel Věže míru, Mordechai Meir. A to na památku svého syna, který v oné válce padl. Věž míru (Shalom Tower, Migdal Šalom) je tel–avivský mrakodrap, postavený v roce 1965. Tehdy byl se svými 34 podlažími a 142 metry nejvyšší budovou v Izraeli. Od té doby vyrostly v Tel Avivu mnohé další mrakodrapy, některé i vyšší, povětšinou obytné. Ale ten mírový je vidět uvnitř brány stále.

A proč že je to Brána víry? Zobrazuje totiž tři základní příběhy z Tóry, zvěčnělé na třech hranolech - dvou sloupech a na překladu. Každá ze tří částí této skládanky je dlouhá tři metry a váží devět tun. Vypadají obvykle jak vyřezané z bělostné slonoviny – pokud by existovali tak mohutní sloni. Teď však zezlátla světlem vycházejícího Slunce.

Pravý sloup brány je uměleckým zpracováním příběhu obětování Izáka, který se kamennému Abrahámovi v rukou změnil v berana. Levý sloup znázorňuje Jákobův sen. Jeden anděl šplhá po sloupu nahoru, druhý dolů. Peroutky jejich křídel tvoří stupně rozježeného žebříku. Výjev na překladu je zdánlivě nejsrozumitelnější – zobrazuje nosiče Schránky úmluvy, kteří obíhají Jericho. Na záslunné jsou pak dující trubači. Víme, že zdi Jericha padly pro ono děsné troubení. Ale kdyby předtím nebylo město sedm dní obcházeno s Truhlou, nejspíš by zdi vydržely. Během těch osmi dní musel proběhnout nejméně jeden šabat. Z podstaty onoho posvátného dne, kdy se nesmí pracovat (ale ochránit život ano) se domnívám, že proběhly dva šabaty - první na začátku a druhý právě na konci. (Na osud Jericha by měl myslet ten, kdo se chystá napadnout Izrael právě o šabatu!)

Obvykle se tu fotí svatebčané, teď je na ně ale brzo. Radek vede výpravu k záchodu a k „Napoleonovým“ kanónům, já se ho poprosím o uvolnění - máme bod sčuchu a pro nejhorší případ ztracení své mobily. Chci si přejít Lávku (“Most“) přání a vzpomenout si, jak má fungovat. Nad kovovým zábradlím se vznáší dřevěné madlo, nesené dvanácti bronzovými držáky. Na každém tom držáku, jakési sponě, je vyobrazen znak jednoho zvířetníkového znamení. Teprve teď mi to dochází! Žádná Lví, Býčí nebo Rybí ulička! Ulice Lva, ulice Býka, ulice Ryb! Celá nově rekonstruovaná stará Jaffa je koncipována podle zvířetníkových znamení. A vzpomenu si:

Najdete si na madlu sponu s vyobrazením znamení, ve kterém jste se narodili. Dáte si na ni ruku a něco si mlčky přejete. Nesmíte své přání vyslovit nahlas – a pak se vám splní. Byl jsem tu se svou Janinkou před šesti lety. Narodili jsme se v jednom znamení. Nevěřili jsme na tyhle nově vytvořené pohanské pověry. Přesto jsme oba svorně na kovového Býka své ruce vložili. A oba jsme měli určitě stejné přání. Ale Jana se neuzdravila a v březnu příštího roku ji její rakovina kostí přemohla.

Přes lávku jsem přešel na náměstíčko Kikar Kedumim. Na severu ho ohraničuje františkánský kostel sv. Petra, vyvedený ve stylu „latinskoamerického baroka“. Původní kostel byl vystavěn roku 1654, rekonstruován 1891, dříve tu stávala křižácká citadela a předtím nepochybně něco staršího, nejméně staroegyptského, izraelitského až kanaánského. Někde tady (nebo kousek vedle) pobýval svého času Petr, když ještě nebyl svatý. Náměstíčko má v jedné své části zvýšený obdélník velikosti asi volejbalového hřiště. Pod ním se ukrývají vykopávky z římské doby. Je brzo, ještě jsou zamčené. Co je odemčené je v jednom rohu podivuhodná fontána s mnoha postavičkami, jako by je vytesal sám Disney. Když jsem tu byl poprvé, nepochopil jsem jejich význam. Až název na mapách Zodiac Fountain mne usměrnil. Ti delfínci jsou ve skutečnosti ryby, příšerka, sedící na obrubni bazénku je nejspíše Vodnář(ka) a velikánské zvíře v pravém rohu, rochnící se ve vodě nebude hroch, avšak Býk. Je to tak, celá staronová Jaffa se nachází v područí novodobého hvězdného znakopravectví...

Snažím se sejít po úzkých schodech k nábřeží, ale do cesty se mi staví vrstevnicová ulička ha Mazalot (Rybičková). Až o kus dál, u Mořské mešity, mohu po dalších schodech sestoupit k pobřežní dopravní tepně. Dívám se, jak se věčné vlny rozbíjejí o sotva nad vodu vystupující skalky, které vždy chránily vjezd do zdejšího přístavu; dnes na jedné z nich vlaje izraelská vlajka. Jsme vlastně na západních hranicích Izraele. Od tel-avivských mrakodrapů září světlo nového dne, po širokém chodníku přibíhají ranní běžci. Vím, že tel-avivská pláž je rájem sportovců různého druhu, netušil jsem, že si běh prodlužují z příjemného pískoviště až do kamenné Jaffy!

Nechci se příliš vzdálit od své grupy a tak na dalších schodech zase pilně šplhám k Napoleonovým dělům. Na jednom rozlehlém kamenném odpočivadle krmí snad místní důchodce nikoli holuby, avšak odrostlá kuřata. Ozývá se kokrhání - blízkému Svatému Petru jistě k nechtěné vzpomínce.

U kanonů, které tu roku 1799 zanechal Napoleon, když poražený sultánem Džazzárem prchal od Akka, je už prázdno. Pospíchám k hodinové věži (jedné ze sedmi, které byly na území Izraele postaveny v osmánském období, šest jich ještě stojí). Míjím Arabsko-židovské divadlo (hraje i teď, v pondělí 23.10. mají na programu Čekání na Godota). Až ke věži nedorazím, k místu sčuchu si nadbíhám uličkou takhle vpravo. Proti mně běží nečekaná joggerka, bosá, v plavkách, asi se chce vykoupat v moři. Nastartuji foťák na poslední chvíli a střílím od boku. Cenný streetový obrázek!

Když jdete od jaffské hodinové věže k jihu, tak hned za první křižovatkou takhle vlevo narazíte na pekárnu a kavárnu Said El Abu Lafia (a Synové). Narazil jsem tam i na naši výpravu, jak se sytí kousky pečiva, prodávaného na váhu za jednotnou cenu. Koupil jsem si jen téměř dietní pizzu, o které jsem věděl, že nebude sladká, až přeslazená. A čaj s mlékem. Platil jsem kartou. Ale kdybych si nakoupil více kousků, tak bych třeba dostal zadarmo i kávu, jako jiný účastník zájezdu. Leč kávu jsem neriskoval, obvykle ji nepiju, působí močopudně a šedý Kamalův busík nemá záchodu.

Po této věru již potřebné snídani jsme se rozběhli po zdejším bleším trhu. Oproti roku 2014 (viz okdaz dole) je tu ta změna, že je šabat, takže žádní trhovci tu nenabízejí své roztodivné zboží. Ale místní architektura arabského 19. století, občas protkávaná středověkými zdmi a zatažené rolety ozdobené pouličním uměním, dodávají místu stejně neopakovatelnou atmosféru. V místním propletenci uliček omšelých patrových i přízemních domečků s přístavbami na střechách, s klimatizací, zavěšenou na stěnách letmo zkontroluji vyčnívající, už před těmi devíti lety zchátrale působící hranolovitý třípatrový dům na křižovatce, o kterém jsem tehdy napsal, že „by snad stačilo jenom opravit padající balkony“. Tak balkony stále ještě jenom padají. Dosud nespadly, ale ten nepořádek na nich je pravděpodobně stejný, jako byl při mé poslední výpravě.

Rychle doběhnu zbytek výpravy, která se vydává na vysoké nábřeží. Stojí na ní suka ve tvaru klasické krabice, ale pojednaná přímo výtvarně. Stěny má naznačeny jen symbolicky, a to napnutými barevnými umělohmotnými provázky. Střecha je tradiční, zhotovená z palmových listů. V podobných tábornických krátkodobě obývaných stavbách přebývali Izraelité na své pouti pouští. O celotýdenním svátku sukot vzpomínají na tento příběh stavěním podobných přístřešků a pobýváním v nich. Střecha musí být místy průhledná, aby bylo skrz ni patřit na hvězdy. Stejné, jako tehdy na poušti. Suky se stavějí na plochých střechách, v několikapatrových stavbách pak na balkónech. Tady ji nechalo město postavit na nábřeží, aby se v nich na chvíli mohli zastavit procházející návštěvníci.

Z nábřežní zdi si pak prohlédneme místní Jaffskou pláž. Do jejího písku jsou zaraženy tyče s vlajícími černými prapory: Zákaz koupání! Ten zákaz je tu umístěn trvale, protože na tuto pláž narážejí náramné vlny trvale. Je to dáno tvarem dna poblíž břehu. Dokonce tu není ani plavčická budka. Přesto se několik odvážlivců chystá vstoupit do moře. Koukáme na jednu takovou odvážnou paní, opřeni zábradlí, vrhajíce na ni dlouhé výstražné stíny.

Vtom nám dá Radek rozchod na čtvrt hodiny - můžeme po blízkých schodech seběhnout na pláž a pocachtat své středoevropské nožičky ve vodách moře! Běžíme dolů, sundáváme si botky a ponožky, a chodíme a koukáme a shýbáme se pro barevné mušličky, ležící na písku. Nabírám si jich dostatek, jako dárek pro své potomky. A fotím. Náhle je skoro pozdě, utírám se do minimalistického ručníku, který jsem měl chytře v příručním zavazadle, soukám se do ponožek stejně s pískem. Ještě nazouvám sandály, staré, ošlapané, však si dneska ještě koupím nové, izraelské! Ale nejdříve nás čeká skutečné koupání u antického akvaduktu v Caesareji Maritimě.

Ale o tom až příště.

Prožito v Jaffě v sobotu 30. září 2023, zapsáno v Praze v pátek 19. října 2023,

zatímco Izrael, americké tajné služby a záběry televize Al Jazeera potvrzují, že za úterní mrtvé v „areálu“ palestinské nemocnice v Gaze (už ne v samotné budově) je zodpovědná další teroristická palestinská organizace, které selhala jedna z raket, letících zabít Židy. Ale stejně za to prý mohou Židi, jako vždycky. Většina médií v informování o tomto incidentu zprvu selhala. Ještě dnes jsem slyšel v jinak skvěle informující ČT frázi, že prý „oblast Gazy čelí pravidelnému izraelskému bombardování“. Proč asi, vy volové? Čemu by „čelila“ Kuba, kdyby pravidelně vypouštěla rakety na Houston a Washington???

Selhává i OSN a EU, které se v rámci „rovnováhy“ snaží srovnávat Hamás a Izrael. V britském parlamentu kvůli tomuto „válečnému zločinu“ Izraele rozpoutala ještě ve středu ohnivou debatu labouristická (čti staromarxistická a antisemitská) opozice. Nicméně i britské válečné lodě míří do východních vod Středozemního moře. Následujíce svého premiéra, německého kancléře (do toho se Palestinci raketami netrefili) a amerického prezidenta a jeho letadlové lodě..

Čtyři předcházející články z Izraele jsou zaparkovány v rubrice Šamanovo doupě

Viz i starší články o Jaffě, kde jsou i další snímky:
Mír Jafy (2008)
Mír pomerančovníku (2014)
Mír blešáku (2014)
Jaffská zvířena (2017)