ŠAMANOVO DOUPĚ: Jaffská zvířena
(Přežít Izrael)
Minule jsem zmínil naléhavý úkol, kvůli kterému mířím po schodech kolem Mořské mešity přímo vzhůru, až mi Janinka sotva stačí. Hodlám totiž navštívit podzemní návštěvnické středisko na náměstíčku před kostelem sv. Petra. Jsou tam prý i vykopávky z římské doby. A taky, jak se pamatuju z dřívější návštěvy, záchod. Nejspíš jsem snědl něco nevhodného, či snad ve zbytečném chvatu, a to se mi teď bouří ve vnitřku. Takže chvátám, a to nikoli zbytečně.
Podle Janinky jsem „zuřivý fotograf“, což odmítám. Jsem fotograf dokumentarista, zachycující sílu okamžiku. Zatímco síla současného okamžiku je téměř zdrcující, přesto i ve chvatu fotím onu Mořskou mešitu, protože vím, že tenhle pohled se mi dnes už asi nenaskytne. (Modlívali se tady rybáři, než se vypravili na moře. Tahle mešita vypadá trochu jako maják – a možná tak kdysi i sloužila.) Naštěstí se mi, když vyběhnu strmé schůdky, naskytne jiný pohled, a to na záchodový domeček přímo proti schůdkům. Návštěvnické centrum bych totiž už asi nestihl. Je tu však několik drobných problémů. Tím největším je, že se záchod právě nachází v úklidu. Druhým je, že na stolku před hajzlhochem stojí kelímek s drobnými mincemi, a já se opravdu nenacházím ve stavu, že bych měl čas hrabat se v peněžence, umně ukryté v útrobách batohu. Naštěstí má řeč těla i obličeje je natolik výrazná, že nemusím ani promluvit a je mi okamžitě uvolněna záchranná kabinka. Třetí drobný problém je, že po dosednutí eviduji po straně mísy koš na použité papíry...
Že bych se dostal na arabský záchod? Nu, Jaffa bývala kdysi vysloveně arabské město, později byla zcela přestavena a v jejím centru se usídlila židovská umělecká komunita. Nicméně Izrael je stále osídlen i Araby. Tedy není to turecký záchod, a ten koš po straně je prý obvyklý i ve zcela evropském Řecku. No, zachoval jsem se evropsky a neřecky... Do koše jsem nakonec odložil papíry zcela poslední fáze. Omlouvám se zde všem útlocitným duším, ale ty neútlocitné, zejména ty, které již navštívily Středomoří, tyto duše vědí, že podobné zážitky patří skutečně k těm nejsilnějším, a bylo by pokrytecké je v tomto duchovním rozjímání vynechat. Ještě poznamenám, že v mém případě zcela jistě nešlo o „faraonovu pomstu“, nejspíš jsem se včera přejedl u Číňanů, šlo o evidentní dietní chybu. Nebo že by to byl boží trest za to, že jsem si v Izraeli dal polévku s těstovinovými knedlíčky – s vepřovou náplní? Fakt je, že dále jsem se stravoval už pouze košer, což značí „vhodně“ a žádné interní problémy jsem již neměl.
Když jsem se po čtvrthodině vynořil ze svého azylu, zaznamenal jsem, že kelímek na stolku není připraven pro vstupné, že se jedná o dobrovolný tip pro obsluhující osobu, který jsem s velkým ulehčením a vděkem za přežití poskytl. Janinka na mne zatím poctivě čekala venku na náměstíčku Kedumim (“Starobylé místo“), kde obhlížela různé cetky, vystavené u prodejních stánků, pastí to na turisty. My pominuli krámy a zkusili navštívit chrám. Konkrétně kostel římskokatolického kláštera sv. Petra z roku 1891 se štíhlou stupňovitou veží, vystavěný ve stylu „latinskoamerického baroka“. Římští katolíci ho postavili na místě dřívější křižácké citadely, a nepochybně zde dříve již něco stávalo. Kdyžtě byla Jaffa založena hnedle po potopě světa jistým Jáfetem, nejmladším to synem Noemovým.
Vsuvka o výslovnosti: Kraličtina zná tento přístav jako Joppe, soudobá čeština pak jako „Jaffa“. Vykytují se i varianty Jafá, Jafo, případně Jaffo. To vše je odvozeno od jména biblického zakladatele. Staří Řekové odvozovali název zase od jména Iopeia (Kass-iopeia, matka Andromedy), zatímco Plinius starší od Jopy (dcery boha větru Aola). Jméno „Jaffa“ dle jiného výkladu znamená „krása“ (v hebrejštině „yoffi“). V anglické transkripci se pak píše Yaffo, případně Yafo. Výslovnost jména by tedy měla být zřejmá bez ohledu na jeho původ. Začíná hláskou „J“ s českou výslovností. V žádném případě se název tohoto historického místa nevyslovuje podle anglického „dží“! Pokud snad recepční v našem hotelu říkala „Džafa“, tak zřejmě jen proto, aby jí přitroublí turisté rozumněli...
Železná branka přede dveřmi kostela není zamčena, překvapivě ani kostelní dveře. Ty jsou jen zavřeny. Papírová cedulka u kliky prosí návštěvníky anglicky, aby za sebou zavírali. Vevnitř totiž probíhá bohoslužba pro poutníky, Poláky a tuším že Francouze, zatímco venku zuří hlasitý turistický mumraj. Chvilku posedíme v zadních lavicích a v klidu pokoukáme. Ano, baroko. Pastelově růžové, žluté a modré. Po chvilce spočinutí (a u mne i šetrného fotografování) mizíme z duchovna ven. Vedu Janinku do podzemního návštěvnického střediska, kde se také nachází zdarmé záchodky, jak vím ze dřívějška. Ouha – zavřeno, středisko s vykopávkami, stejně jako záchodky. Ještěže jsem sem lakotně nespěchal!
Vylezeme ven do prudkého slunka, které se odráží od rozměrné kamenné fontány. Psal jsem v roce 2014 o této novince: „Různé podivné postavičky a zvířátka zde chrlí vodu do kašny.“ Už tehdy mne upoutala dvojice delfínů, skakájících z bazénku ven. Až teď vidím, že nejde o delfíny, avšak o ryby. No jasně – dalšími „zvířátky“ jsou třeba býk, lev nebo beran. A „postavičky“ jsou například – Střelec, Blíženci, Panna, rozeznávám i personifikovanou Štírku. Najdu je nakonec všechny, vesele stříkající znamení zvěrokruhu, vyvedené v téměř disneyovském stylu. Ale to není jediná místní zvířena.
Vyprávěl jsem už dříve Janince o plastice velryby v měřítku asi tak 1:10. Je umístěna u severního úpatí Jaffského pahorku na památku toho, že zde nastoupil prorok Jonáš na loď do přístavu Taršíš. Ten se snad nacházel ve dnešním Španělsku, ale obecně bylo toto místo spojováno s blahobytem. Jonáš se chtěl ulejt z povinnosti oznámit asyrskému městu Ninive jeho blízké zničení, což mu uložil sám Hospodin. Ninive mělo býti zničeno za hříchy svých obyvatel. No, nakonec tam stejně Jonáš musel, a cestou se právě svezl ve velrybě. (Ninivští se pak káli, město nebylo zničeno, takže se z „oznámení“ stalo účinné varování.) Velryba se nachází na úrovni přístavu, takže bychom museli jít dolů – a pak zase nahoru, protože určitě musíme navštívit i Bránu víry. Jana souhlasí, a tak se poradím s místní mapou, abychom nešli tupě jen tam a sem. Zamíříme směrem k moři do spleti uliček, ve kterých pak bohužel krom klesání musíme znovu stoupat do schodů. Tady se skutečně musí fotit na výšku, i když mi to někteří fotoexperti nedoporučují.
A je to tu pěkné, jako ve všech úzkých čistých uličkách. Nad nimi se, jak je v Izraeli zvykem, vznášejí balkónky, lodžie a terasy, aby bylo kde trávit Svátek stánků. Nacházíme nečekaná zátiší s nabídkami uměleckých i neuměleckých předmětů. Ve Lví uličce chrání modrý plůtek vstupu do dřevěných dveří v kamenné bráně. Na kamenném oblouku nade dveřmi se skví špatně čitelný nápis ručně napsaný černou barvou: Dům Šimona koželuha. Informační tabulka poblíž zmiňuje příběh ze Skutků apoštolských. Tady na tomto místě prý bydlel po odchodu z Jeruzaléma svatý Petr, a sem k němu dorazili dva Římané – tedy pohané –, jež vyslal setník Cornelius, spravedlivý muž, který ctí Boha. Odtud se Petr vydal do Corneliova ležení v Cesareji Přímořské, aby tam pohanským Římanům zjevil poselství Ježíšovo:
„Bůh nedělá mezi lidmi rozdílu a je mu milý člověk z kteréhokoliv národa, když ho ctí a jedná správně.“
Tak tady přesně právě v tomhle stavení bydlel u svého jmenovce koželuha onen apoštol Petr, zvaný Šimon, a opaloval se u něj na terase. Oprava: Modlil se na terase, a měl tam vidění. Což můžete také – opalovat se a vidět, zaplatíte-li si pobyt pouhých $80 za noc. Jestiť tu totiž hotelová vila s úklidem a klimatizací, děti povoleny...
Další nečekaný objev jsme mohli obdivovat u dalších nečekaných schodů, které nás zavedly skoro až zpátky na Kikar (náměstí) Kedumim, a totiž fikus, spíše strom než pokojovou květinu, který se pnul až do výše druhého patra.
Nakonec jsme tedy sešli k velrybí fontáně po hlavní přístupové cestě na jaffský vršek, tedy v turistickém protisměru. Velryba je to pěkná, bronzová, usměvavá, a je to vskutku velryba, jak ukazuje její ocas naplocho. Avšak nestříká! Zrovna ji vypnuli, protože nastala epocha její očisty. Tělo má celé zrezivělé, nejspíše od kolotající vody, která podobně znečišťovala skleněnou fontánu u stanice metra Národní, než byla jako relikt nečištěného umění zbourána. Zdejší velrybu nikdo nebourá, motá se kolem ní upracovaný dělník v holínkách a s rejžákem. Má dost práce, protože ono zvíře je snad čtyři metry dlouhé.
Vsuvka ichtyologická: Francouzský oceánograf a vynálezce aqualungu Jacques-Yves Cousteau předpokládal, že Jonáše nespolkla žádná z velryb, neb ty mají úzký jícen, avšak žralok velrybí, tedy skutečně velká ryba...
Z náměstíčka u velryby je dobře vidět na dům, ve kterém je muzeum Ilany Goor, autorky minule zmiňované andělské ženy ve větru. Bývala zde ubytovna pro židovské poutníky, později se tady vyráběla mýdla a voňavky. Dnes tu má Ilana Goor byt, ateliér, galerii i vyhlídkovou terasu, což vše je přístupné za pouhých 30 šekelíků, jak mi napovídá bedekr lonely planet. Aha, tak proto jsou terasy a lodžie domu zaplněny různými kovovými sochami a velkými amforovitými květináči, které jsem obdivoval už minule! Dovnitř se podíváme až příště.
Teď vedu popaměti Janinku k pomerančovníku, jenž se v jednom ze zákoutí houpá od roku 1993 zavěšen na třech ocelových lanech v obrovitém džbánu z umělého kamene, což jest uměleckou zvětšeninou pomerančového semínka. Umístil ho sem izraelský umělec Ran Morin, ale on, ani já, jsme neočekávali, jaký bude mít tato novodobá památka, kterou si každý může pohoupat, osud. Když dorazíme na místo (našel!), jsem poněkud smutný z pohledu, který se mi naskýtá. Jedna větev pomerančovníku je spálená pravděpodobně bleskem. Horší však je jeho pozadí: místo patrové okrové zdi, prolomené okny, která oddělovala staré město od novodobého ruchu, zde ční nová obytná obluda, která bude mít po dokončení pět podlaží. Celé luxusní kondominium bude mít nakonec asi půl hektaru, a ze západních oken bude krásmě vidět na starobylou Jaffu. Fantastický pohled – který je ukradený dřívějším sousedům starého města. Když jsem dříve psal o Jaffě, tak jsem konstatoval, jak se stále mění, jak noví stavitelé přestavují a dostavují město bez ohledu na původní biblický rozměr. No, ale přímo na úpatí telu Jaffy, který v sobě skrývá nejméně sedm archeologických vrstev po faraónech, Féničanech, Kypřanech a dalších známých firmách, tady to snad mělo v jednadvacátém století už někde skončit! Z horních pater se budou nájemníci koukat na kostel sv. Petra snad odshora, z přízemí pak rovnou na plácek se zavěšeným pomerančovníkem. A turisté se zase budou koukat na tuhle příšeru.
Možná, že pomerančovník začal už preventivně schnout. Developeři nesou horší zkázu než blesky. Mohl bych být nejen smutný, ale dokonce hodně smutný, až zoufalý, jak se zase jeden krásný kout zmršil. Ale mám už trénink ze zlikvidované (“přesunuté“) sudové fontány na Dizengoffově náměstí, a tak jsem přežil i tenhle šok.
Co ještě je třeba Janince ukázat? Spoustu! Uličku Mazal Dagim, kde šikovní malíři věší své výtvory na zdi. A nejsou to mazalové! „Dag“ je ryba a „Mazal“ značí uličku – takže jde o Rybí uličku. Psal jsem už ve své knize Mír v Izraeli. Letos tedy umělcové moc věcí na zdi nevěší, a co pověsí, to jsou spíše – mazanice. Anebo, což je ještě horší, fotografie upravené počítačově do superrealistického obrazu. (Kdyby to bylo vskutku ručně namalováno, bylo by to ještě horší!)
Nesmíme minout vykopávky na úpatí vršku. Archeologičtí badatelé zde vztyčili bránu. Tvoří ji dva ploché sloupy a překlad. Prý tak nějak vypadala Ramsesova brána, kterou do Jaffy vjížděli Egypťané. Za Pelištejců zde stávala citadela z cihel z pálené hlíny a chrám, jehož střechu podepíraly dva sloupy. Na podlaze chrámu o rozměrech 4,4 krát 5,8 m se našly lví lebky a jejich zuby a v jejich blízkosti skarabeové. Dnes se tedy tomuto místu říká „Lví chrám“ a přilehlé bráně „Lví brána“. Zopakuji zde známou historku o tom, jak se touto branou do města dostali roku 1470 před naším letopočtem vojáci Ramsese III:
Ramsesův generál Djehuty přijel před tuto bránu a jal se velebit kanaánského vládce města. Faraon si ho prý velice váží a posílá mu dary, aby si získal jeho přízeň. Lichotky zabraly. Dary pak byly do města vneseny ve velkých koších. Ze kterých posléze vyskákali Egypťané, kteří pak pobili překvapené obránce. S ohledem na to, že trojská válka proběhla až někdy kolem roku 1200 před začátkem občanského letopočtu, by se místo pojmu „Trojský kůň” mělo říkat spíše „Jaffské koše”. Jenže Homér byl zřejmě úspěšnější se svým plagiátem...
Hlavní bod, ke kterému směřuji naši vycházku po Jaffě, je vršek travnatého pahorku, neboli zahrady (Gan) ha-Pisgá. Ještě než tam dojdeme, naskytne se nám nečekaný zážitek: Už nějakou chvíli slyším několik benzinových leteckých motorů. Nad stromy se míhá čtveřice malých cvičných letadel, zjevně leští své vystoupení před nadcházejícím Dnem nezávislosti. Jen se mihnou, a schovají se mezi palmami. Pokouším se je vyfotit, ale jsou rychlejší než clona digitálu. Nakonec fotím naslepo ve směru jejich letu, a podaří se mi ulovit alespoň jeden atmosférický snímek. Než vylezeme nahoru, už svoje představení bohužel skončí.
Jsme ve výšce 40 metrů nad mořem a na klasickém focebním místě. Jednak jsou odtud vidět jak vykopávky, tak kostel sv. Petra, pak se tu také otevírá nádherný pohled k severu na Tel Aviv a jeho pláže. No a taky se tu fotí spousta lidí před mohutnou bělostnou bránou. Ta je také tvořena dvěma plochými sloupy, které podpírají překlad. Každá ze tří částí této skládanky je dlouhá tři metry a váží devět tun.Vypadá jak vyřezaná ze slonoviny – pokud by existovali tak mohutní sloni. Levý sloup brány je uměleckým zpracováním příběhu obětování Izáka, který se kamennému Abrahámovi v rukou změnil v berana. Pravý sloup znázorňuje Jákobův sen. Jeden anděl šplhá po sloupu nahoru, druhý dolů. Peroutky jejich křídel tvoří stupně rozježeného žebříku. Výjev na překladu je zdánlivě nejsrozumitelnější – zobrazuje trubače před Jerichem. Na jedné jeho straně jsou vidět dující trubači, na druhé ještě navíc nosiči Schránky úmluvy. Všichni víme, že zdi Jericha padly pro ono děsné troubení. Ale kdyby předtím nebylo město sedm dní obcházeno s Truhlou, nejspíš by zdi vydržely. A ještě něco muselo uvnitř Skříně smlouvy vězet. Něco, čemu staří Izraelité věřili. Však se taky toto dílo jmenuje Brána víry.
Z bílého kamene ji vytesal proslulý izraelský sochař Daniel Kafri v letech 1974–1977. Rodák z Československa, který se narodil těsně po válce. A to 11.5.1945. Skutečně těsně! Jeho židovské rodiče schoval na začátku roku 1945 slovenský sedlák v díře pod prkennou podlahou. Kafricovci měli tolik rozumu, že s ním v roce 1949 utekli z komunistického Československa do bezpečnějšího Izraele. (Už se jim asi nechtělo do díry.) Postavení Brány víry si objednal a zaplatil rok po Jomkipurské válce majitel Věže míru, Mordechai Meir. Věž míru (Shalom Tower, Migdal Šalom) je tel–avivský mrakodrap, postavený v roce 1965. Tehdy byl se svými 34 podlažími a 142 metry nejvyšší budovou v Izraeli. Brána měla stát poblíž onoho mrakodrapu, nakonec je umístěna tak, aby skrze ní byla ona věž alespoň vidět. Taky se tam chci dnes zastavit, když bude příležitost.
Mordechai Meir si u Kafriho objednal Bránu víry, aby tím uctil památku svého syna, padlého ve válce Jom kipur. Obvykle se tu fotí svatebčané, ale dnes snad nějaký kalendář s modelkami. Flákajícími se modelkami, protože žádnou nevidím. Foťák na stativu možná čeká na nějakého turistu, který se bude chtít profesionálně vyfotit.
Odcházíme z vršku zase směrem ke sv. Petru na další plánovaný bod, Most přání. Ona je to vlastně lávka, která přivádí návštěvníky zahrady zpátky na náměstí Kedumim. Nad kovovým zábradlím se vznáší dřevěné madlo, nesené dvanácti bronzovými držáky. Na každém tom držáku, jakési sponě, je vyobrazen znak jednoho zvířetníkového znamení. Teprve teď mi to dochází! Žádná Lví, Býčí nebo Rybí ulička! Ulice Lva, ulice Býka, ulice Ryb! Celá nově rekonstruovaná stará Jaffa je koncipována podle zvířetníkových znamení. Nejen ona disneyovská fontána, ale i rozvržení zdejších uliček...
I tato lávka či most Přání. To je tak: Najdete si na madlu sponu s vyobrazením znamení, ve kterém jste se narodili. Dáte si na ni ruku a něco si mlčky přejete. Nesmíte své přání vyslovit nahlas – a pak se vám splní. Narodili jsme se s Janou v jednom znamení, oba jsme Býci. A oba na tyhle nově vytvořené tradice, které využívají staré pohanské pověry, nevěříme. Přesto jsme oba svorně na kovového Býka své ruce vložili. A oba jsme měli určitě stejné přání.
Ale to se neříká.
Prožito a přežito v Tel Avivu - Jaffě ve středu 26. dubna 2017, psáno na Lužinách v úterý 11. července 2017.
***
Foto © Jan Kovanic, Janinka ráno nefotila
Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.