Agent Kato podepisuje za dohledu Madlenky

Minule jsem zde zveřejnil svoje dobové nadšení, kterému jsem podlehl v předvečer našeho vstupu do NATO. (A byl to text z 11. března 1999, ne 1996, pardon.) Jenže hned ten večer mě zarazilo, že Česká republika vlastně tento historický okamžik téměř neoslavila! Pražské renomé tak aspoň částečně zachránil tehdejší starosta Prahy 13 Petr Bratský. Tehdy jsme celorepublikově neslavili. Určitě ne tak, jako slavíme dnes, kdy už konečně vidíme, že bychom tuto nejsilnější vojenskou alianci světa mohli v dohledné době skutečně potřebovat. I proto jsem se rozhodl rovněž repasovat tento 25 let starý příspěvek, který je v archivu Psa už neviditelný:

xxxxxxxxxxxxxxx

Posledně jsem tu psal, jak budeme se ženou Ivanou sledovat slávu našeho přístupu do NATO v různých televizích. Jaksi nebylo kde. Přímý přenos z Independence jsme v pátek nakonec zmeškali, neboť jsme se vydali na naši stodůleckou oslavu. A udělali jsme dobře.

V parku kousek pod stanicí metra Lužiny byl o půl sedmé večer několikasethlavý houf. Dvojice středního věku, rodinky, spousta dětí a mladých lidí. Počínající tmu osvětloval pouze reflektor kamery ČT1. Na metromostu nad rybníčkem se míhala světla projíždějících souprav. Na západě svítila věž kostelíka, nad ní v modravé tmě jasně plála Večernice. Davem se proplétali mladíci, kteří rozdávali upomínku na dnešní den: přívěšek ke klíčům, na jedné straně s naším barevným státním znakem a na druhé straně s kompasovou růžicí NATO a nápisem 12.3.1999.

Konečně se na ochoze montované budovy, v jejímž přízemí mají školáci různé kroužky a v patře jsou učitelské byty, objevila slavnostní delegace. Krátce promluvili radové polského a maďarského velvyslanectví a nakonec náš starosta Petr Bratský. Na ochozu se ještě tísnily různé uniformy, mihl se i hábit faráře ze stodůleckého kostela, ale žádné další proslovy se nekonaly. Nálada lidí byla uvolněná a skvělá. Bylo to hodně neformální a hodně občanské. Na závěr nás starosta vyzval ke zpěvu české hymny a sám se rozepěl. Lidi zpívali, ale já jsem zpočátku pro sevřené hrdlo nemohl. Byl jsem dojatej, ba i slzel jsem. Pak jsem se přidal, ale v závěru jsem už zase nemohl.

Slavnost byla zakončena pěkným ohňostrojem. Tryskal už k temnému nebi a jasným hvězdám ve výši. Osvětloval líbající se dvojice. Zatleskali jsme závěrečnému zlatému dešti a rozešli se do svých domovů. Tedy většina. My s Ivanou jsme zamířili ke kruhové tržnici s různými užitečnými zařízeními. V Pizza bar restaurantu Esperanza jsme si dali tuňákový salát a tortellini, domů jsme odnesli poslední lasagne pro synka Honzu, který ještě krutě brigádničil v jisté Internet kavárně. (Dcerka Terka tento víkend někde běhá v maskáčích se svými kamarády survivalisty, děti si hrajou...)

Domů jsme přišli po večerních zprávách, pustili jsme si až Jednadvacítku a hned nás dobrá nálada přešla. Že liberečtí komunisté chodí ve smutku, mne nepřekvapilo. Překvapilo mne spíš, že jim žádný Liberečák neukázal na ty rekonstruované domy na náměstí, které před jednatřiceti lety rozmlátily komunistické tanky. Éto váše dělo, komunisti, máte teď být proč smutní! Ale vůbec jsem nechápal komentátora, kerej furt šťoural. Dokonce i náš bruselský delegát Kovanda ho musel seřvat, když zase začal o jaderných zbraních na našem území. Atomovky přece stáhli Amerikáni z Německa chvíli po revolučním roce 1989. Jediné jaderné zbraně v Evropě jsou teď vlastní francouzské a britské! A pak až v Rusku. A k nám je nikdo cpát nechce, není proč. Kdyby měla být atomová válka, tak je to snad něco jinýho a jistě může někdy nastat dnes pouze hypotetická situace, kdy o ně sami požádáme. Tenhle bolševický blábol ve veřejnoprávní televizi mne skutečně znechutil. (Čtenář Slunéčko promine: Nasral!)

Pan redaktor to ještě vylepšil při rozhovoru s vicepremiérem Lánským, když se ho ptal hned dalším komunistickým argumentem. Prej, co nás to bude stát?? Egon mu opět vysvětloval, jak na tom vyděláme. Krucinálfagot, proč musí v zemi, která je dnes už členem NATO, vysvětlovat politici publicistům to, co by měli publicisti vysvětlovat národu už alespoň deset let??? Tohle je věc, která by měla být zřejmá každému našemu občanu bez ohledu na politickou orientaci. Tedy pokud podporuje současný režim!

A tak já, zarytý pravičák, dnes můžu jen poděkovat naší levicové vládě, že převzala štafetu předchozích vlád a proceduru se vstupem do NATO dotáhla do zdárného konce, ani Kavan neztratil onu důležitou listinu při přestupování z letadla na letadlo. Mrzelo mne, že v pátek nikde nevystoupil prezident Havel. Takže ještě jednou děkuju Lánskému, který pravil že „v Liberci byla skvělá nálada, taková, jakou si zaslouží občané naší země“.

Na Lužinách byla nálada nakonec taky skvělá, slibovaná sklenka svatovavřineckého plně splnila svůj účel.

Na závěr bych vás chtěl ještě pozvat na setkání u pomníku Zpravodajské brigády v horní části parku Na Jezerce v Praze 4, které se koná v den 60. výročí nacistické okupace v pondělí 15. března 1999 ve 14:30. [Už proběhlo. Teď se tam chodí spíše na výročí Pražského a Českého povstání.] Ministerstvo národní obrany a zástupci mnohých odbojářských společností tu v den 60. výročí nacistické okupace uctí památku hrdinů. My jsme totiž měli taky hrdiny, nejsme jen národ Švejků, páni redaktoři!

Psáno v Praze na Lužinách 14. března 1999. [Drobně doplněno 14. března 2024.]
xxxxxxxxxxxxxxxxxx

Poznámka k tehdejším „oslavám“: Zklamalo mě, že se prezident Havel nepřipojil k libereckým akcím. Byl by to nádherný dramatický oblouk od 21. srpna, kdy společně s Janem Třískou sledovali dění na Náměstí Bojovníků za mír před libereckou radnicí. A pak oba reportovali ruskou okupaci z libereckého rozhlasu. Byl jsem zklamán, že vlastně neexistovaly žádné centrální oslavy! Jen ta v Liberci a pak výše popisovaná sláva v Centrálním parku Jihozápadního města. Jako největší česká akce proběhla na Praze 13 i oslava 3. výročí vstupu před rozestavěnou radnicí v Nových Butovicích.

Poznámka k prezidentu Václavu Havlovi: Ještě jako disident prosazoval vzájemné zrušení jak Varšavské smlouvy, tak i NATO. Totéž navrhl i jako čerstvý prezident v americkému Kongresu v únoru 1990. Ale v srpnu 1991, už po rozpadu VS, ho o další potřebnosti NATO přesvědčili generálští pučisté z armády Sovětského svazu. A tak se z holubice stal jestřábem.

Poznámka k tehdejšímu ministru zahraničí, jímž byl tehdy zlopověstný Jan „Kato“ Kavan, který byl za normalizace nevědomým(?) spolupracovníkem StB. Ještě jako senátor se v rámci přijímacích rozhovorů trapně vyptával amerických hodnostářů - jak můžeme z NATO vystoupit. Dříve než jsme do něj vstoupili! (Jde to, lodyho, ale až deset let po vstupu. Měl by tuto informaci mít, pokud se o ni zajímal; jeho výron považuji za promyšlenou provokaci.) Tehdejší náčelník generálního štábu armády Jiří Šedivý označuje dnes jeho podpis na přijímacích dokumentech pro Kavana za „spravedlivý trest“.

K aktuálnímu 85. výročí začátku německé okupace viz odkaz na článek Ohrožování míru konečně odstraněno z 12.3.2022, kdy jsem aktualizoval stejnojmenný článek ze 14. března 2002, který je už v archivu NP nedohledatelný. Citoval jsem v něm Hitlerův fake, který předestřel německému obyvatelstvu. Tehdy si stěžoval na české „pusté výtržnosti, jimž znovu padly za oběť četní Němci“.
Bědoval: „Každou hodinu se množí volání o pomoc pronásledovaných a postižených...“
A situaci vyřešil: „Další trvání tohoto stavu muselo by vést k porušení všeho pořádku na území, kde má Německo své životní zájmy, na území, které dokonce po tisíc let patřilo k německé říši. Abych konečně odstranil toto ohrožování míru a vytvořil předpoklady pro nutný nový řád v tomto životním prostoru, rozhodl jsem se poslat počínaje dneškem do Čech a na Moravu německé vojsko. Odzbrojí teroristické tlupy i české branné oddíly, které je kryjí, vezmou v ochranu život všech ohrožených a zajistí tím základ nového podstatného řešení, které bude odpovídat smyslu tisícileté historie i praktickým nezbytnostem německého a českého národa.“
(Tento projev nesměl vyjít v českém tisku.)

Alespoň vidíte, kde čerpá Putin inspiraci ke svým projevům...