Po čtvrtstoletí, pouhém i dlouhém, repasuji svůj dobový článek ke vstupu Česka do NATO. Doufám, že i dnešní generace si vezme za své můj tehdejší slib, vyjádřený v poslední větě tohoto článku z konce minulého tisíciletí.

Dnes večer [11. března 1996] bude z liberecké radnice vypálen slavnostní ohňostroj. Dnes odpoledne vstupuje Česká republika prostřednictvím 9. roty chemické ochrany sil okamžité reakce dislokované v místních kasárnách do NATO. Chemici jsou elita naší armády a mají mezinárodní kredit.

Dřív si mohli cvičit svoje umění na smrádku, který se vždy táhl od výrobních hal továrny LIPO, kde se vyráběly báječné cukrovinky. Bylo to cítit... jako když chcípne kočka, říkávala babička Hejtmánková. Jako kluk jsem pod těma kasárnama bydlel, chodili jsme s kamarády sbírat za plot na vojenskou střelnici nábojnice od malorážek, ti vojáčci museli být asi nějací sportovní střelci. Z nábojnic se ještě linula taková příjemná vůnička, úplně jiná, než z oken LIPA, u kterých jsme žebrali o nepodarky z výroby tvrdých, skoro skleněných bonbónů. Později se začaly linout jiné čmoudíky hlavně z německých a polských elektráren, na těch si mohli chemici procvičovat identifikaci celé Mendělejovy tabulky.

Radnice v Liberci, před kterou oslavy vyvrcholí, je vskutku pěkná. V letech 1888-1893 ji postavili podle plánů vídeňského stavitele Neumanna v novorenesančním slohu - a je nemlich taková, jako má Vídeň, nebo skoro taková. [Jen zabírá asi desetkrát menší plochu. Ale dodnes se před ní točí filmové scény z Vídně.] Teprve, když ji dostavěli, teprve potom zbourali tu starou, malou a nedostačující, která na náměstí zacláněla už od roku 1599. A hned bylo místo pro moderní švýcarskou tramvaj. Vznikl pěkný plac, na kterém se pak mohly rozmáchnout naše novodobé dějiny. [Novoměstské náměstí.]

Poprvé se tak dělo 28. října 1918. To se ještě Liberci hojně říkalo Reichenberg a žili tu převážně Němci. Toto v minulém století druhé největší město Českého království mělo ovšem i svou českou menšinu. A česká slečna Emílie Vobořilová si toho dne brala vojáka ještě c.k. armády Otto Kovanice (v Liberci sloužil zrovna v těch kasárnách, kde jsou naši NATOvští chemici). [Dle rodinné historky to bylo 28.X., podle data oddacího listu se tak stalo až 30. října.] Svatbu měli na radnici, pak šli spolu pěšky Pražskou ulicí dolů na Tuchplac [později Soukenné náměstí, pak náměstí Konráda Henleina, pak náměstí Klementa Gottwalda, dnes zase Soukeňák]. Děda měl na rakouské uniformě trikolóru, už se vědělo. Němci, který na něj řval „Was is das?“ hrdě odvětil: „Vy nevíte? Máme republiku!“

Ta republika trvala skoro celých dvacet let. Pak se Liberec zase stal Reichenbergem a nedlouho po záboru ho navštívil soudruh Hitler. [Genosse Adolf se už rozhlížel po svém Adolf Hitler Platz.] Radnice byla slavnostně vyšňořena rudými prápory s hakenkrajci, náměstí přetékalo nadšenými soukmenovci. Naši u toho už nebyli, to víte, že by je rovnou odkráglovali.

V květnu 1945 po náměstí drandily tanky Rudé armády. Z libereckých oken zase visely prápory, tentokrát bílé lajntuchy. Bába s dědou a mým budoucím tátou se vrátili, tetička a oba strejdové se konce války nedožili. Rodiny dědových bratrů na tom byly ještě mnohem hůř. Němci šli pryč, přicházeli noví osídlenci, i mladá má budoucí máti až z Jaroměře. Brzičko se náměstí pod radnicí opět rozčeřilo rudými prápory, tentokrát se srpy a kladivy. Nedlouho poté zmizela ze špičky radniční věže plechová postava rytíře nahrazena pěticípou hvězdou.

Další podstatné zaplnění radničního náměstí si už pamatuji sám. 1.máj 1968 byl úplně jiný, než ty ostatní. Místo průvodu se odehrával jen masový mítink za účasti ministra Císaře. Někdy v tom osmašedesátém se při probíhající rekonstrukci radnice zjistilo, že velká pěticípá hvězda na vršíčku věže byla neodborně umístěna a skoro celých dvacet let pod ní zatejkala dešťovka. Celý krovy byly od ní shnilý! Nějakou chvíli byla věž bez hvězdy. Pak ji renovovali.

21. srpna 1968 se Náměstím Bojovníků za mír valily opět sovětské tanky, tentokrát však neměly na věžích namalovány rudé hvězdy, jenom bílé invazní pruhy ve tvaru kříže. Radnice byla obklopena lešením, ze kterého v ranních hodinách neuvážliví mladíci házeli dřevěné podlážky na okupační tanky. Než je Rusové postříleli.

Všude vlály československé prapory. Dav na náměstí hrozil na projíždějící obrněné vetřelce pěstmi. Pak jeden stroj dostal na tramvajové výhybce smyk (asi) a vletěl do podloubí, které se na něj i na lidi, kteří tam byli, zřítilo. Při couvání tank zle pošramotil sanitky, které nakládaly raněné a umírající. Když vylezl z věže ruský důstojník, byl přivítán pískotem a kusy cihel. Začal střílet z pistole. Scénku později popsal v Dálkovém výslechu dramatik a spisovatel Václav Havel, který na ni shlížel z baráku, co tenkrát patřil čs. straně socialistické, takhle vlevo od radnice. Tehdy ještě nebyl prezidentem, milé děti. Moje žena Ivana, která bydlela v sousedním domě v podkrovním podnájmu to neviděla, byla tou dobou v práci. Tehdy ještě nebyla mou ženou, bylo mi sedmnáct!

Na radniční věži se objevil dlouhatánský černý pruh, který vlál nad městem ještě dlouho a dlouho. Museli ho tam upevnit horolezci, lešení na věži už nebylo. 65 metrů, praví o štíhlé věži radnice průvodce Libercem. Celé měsíce se nenašel žádný jiný liberecký horolezec, který by onu smuteční stuhu snesl. Byla vidět odevšad, i z podhůří Jizerských hor, i z vrcholku Ještěda.

V srpnu 1968 bylo zle, ale stále existovala naděje. V lednu 1969 po Palachově pohřbu zbyla už pouze beznaděj. A přece již po několika měsících zažilo radniční náměstí opět radost, vyjádřenou hesly: „2:0“ a „4:3“. Porazili jsme Rusáky v hokeji. A Rusáci vyměnili předsednictvo ÚV KSČ, vládu a pak to šlo od shora až dolů. Nakonec odvolali i legálního libereckého starostu Moulise. Zmizela i černá vlajka. Demonstraci 21. srpna 1969 už rozháněli naši esenbáci.

A pak přišel listopad 1989 a náměstí bylo opět plné vlajek a lidí.

Náměstí před libereckou radnicí se dnes jmenuje Benešovo [přesněji „Náměstí Dr. E. Beneše“]. Už po něm nejezdí tramvaje, po skoro sto letech se odstěhovaly jejich koleje do sousedních ulic. Náměstí se v létě stává obrovskou předzahrádkou místních restaurací. Nikdo by neřekl, že tu kdysi kdosi bojoval za mír či válku.

Ale dnes odpoledne se na něj historie na chvíli vrátí. Ve tři hodiny převezmou naši chemici čestný prapor města Liberce. (Možná jim ke vstupu do NATO pomohla vynikající vojenská kuchyně, snad nejlepší v české armádě.) Slavnost bude pokračovat od šesté hodiny večerní v divadle F.X. Šaldy. O osmé hodině vytryskne z radniční věže slavnostní ohňostroj. Přítomni budou vybraní hosté. Noví spojenci z Ameriky, Francie, Belgie, Polska... I z Německa. Václav Havel, prezident, kterého nám závidí půlka světa (a druhá půlka nenávidí) bude tentokrát nejspíš chybět.

Tentokrát tam nebudeme ani my. Se ženou Ivanou si v našem pražském sídlištním bytě otevřeme lahvinku červeného Svatovavřineckého a budeme tu slávu sledovat v různých televizích. O ohňostroj nepřijdeme, u rybníčku pod stanicí metra Lužiny ho budeme mít taky. Už od půl sedmé večer. Starosta Prahy 13 Petr Bratský nás velmi potěšil.

A přece budeme trochu zastoupeni i v tom Liberci. Patnáctiletá neteřinka Pavlína spolu se zbytkem Severáčku zazpívá po slavnostním předání praporu našim vojákům z balkónu liberecké radnice, ve které 28. [30.?] října 1918 měl její pradědeček s její prababičkou svatbu, českou hymnu.

A ještě někdo tam bude přítomen i v nepřítomnosti. Na pravé straně radničního průčelí, tam kde se před více než třiceti lety černala na chodníku kaluž krve, tam je teď umístěna deska s osmi jmény obětí bezmocného protestu proti ozbrojené a nepřekonatelné přesile. A pod

Příště už budeme střílet.

Psáno v Praze na Lužinách 11. března 1996. [Drobně doplněno 11. března 2024]

(Tehdy byly příspěvky vedeny jako přílohy. A v záhlaví uvedeny textem:
Toto je příloha webového deníku Neviditelný pes. Další použití podléhá autorskému zákonu, včetně uvedení zdroje! Autor ručí za původnost materiálu.)