Jak jsme si řekli na konci minulého dílu (viz zde), neoblíbená stalinská architektura, zvaná sorela, končí na sklonku padesátých let. Světová výstava v Bruselu v roce 1958 byla pro naše umělce, samozřejmě nejen architekty, ale také výtvarníky, designéry, hudební skladatele, divadelníky i filmaře skvělou příležitostí poměřit po dvou desetiletích své síly s kolegy ve svobodném světě.