K 25. výročí založení Národního parku Šumava byla vydána tisková zpráva NPŠ NP Šumava: Čtvrtstoletí NPŠ – Vývoj horské smrčiny, kde se odpovídá na otázku, “zda se les obnoví sám, nebo zda mu musí člověk pomoci“, a dovozuje se, že “les se dokáže obnovit i bez pomoci člověka“, a tím odvozuje, že tedy tzv. bezzásahový režim uplatňovaný v NPŠ prokázal svou pravdivost a správnost.

Již sama otázka implikuje dojem, že moudří a pokrokoví prosazovatelé tzv. bezzásahového režimu vždy věděli, co ti hlupáčkové jejich oponenti nedokáží pochopit ani dnes. Je problémem u všech lhářů, ignorantů a manipulátorů, že uvádějí nepravdivé nebo specificky pravdivé argumenty (polopravdy, např. speciální, jednotlivé případy vydávají za obecně platné); u každého z nich to ovšem vychází z jiných důvodů, protože každý sleduje jiný cíl, a pochopitelně i z jiného zázemí. Oponenti tzv. bezzásahového režimu totiž nikdy otázku nepoložili tak, jak zní v tiskové zprávě NPŠ, protože les je přírodní útvar a příroda jako taková je nezničitelná. Přírodu totiž nelze zničit! Zničit však lze její konkrétní stav na určitém místě v určitém čase (např. ekosystém dospělého lesa na velké části Šumavy nyní). Je snad ale všeobecně zřejmé, že po zaniklém ekosystému nevznikne prázdnota, ale že zánikem jednoho ekosystému vzniká ekosystém jiný. (Je snad také zřejmé, že ekosystém živého, dospělého a všestranně diferencovaného lesa není shodný s ekosystémem lesa právě vznikajícího, stejně jako dospělý člověk není shodný s dítětem, snad až na případy z mentální oblasti.) Je také jisté, že dříve či později bude tento nový ekosystém opět nahrazen ekosystémem jiným, možná dokonce obdobným tomu původnímu, pokud v mezidobí nedojde k prakticky nezvratným změnám v prostředí, které dosažení původního stavu vyloučí.

Skutečná otázka zněla, zda stávající lesy Šumavy ponechat náhlému velkoplošnému rozpadu kůrovcovou kalamitou (která byla rozpoutána zastánci tzv. bezzásahového režimu poté, kdy se nenaplnily jejich předpoklady, že k velkoplošnému rozpadu i přes absenci ochranných opatření proti kůrovcům nedojde, přestože před tímto lesníci varovali), nebo je opatrně a bezpečně převést na lesy blízké lesům přírodním, které by potom již byly schopny přirozeným samovývojem dospět do stadia pralesů. Šumava totiž v okamžiku vyhlášení NPŠ rozhodně neodpovídala stavu, jak jej následně definoval zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny v §15/1 (ostatně této deklaraci neodpovídá ani nyní), tedy nepředstavovala „Rozsáhlá území ..., jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy“. Šumavské lesy vesměs byly všechno jiné, jenom ne rozsáhlé ekologicky stabilní pralesy, takže hrozba zničení lesů kůrovcovou kalamitou nebyla možností, ale 100% jistotou. Zastánci tzv.bezzásahového režimu si toho byli zřejmě dobře vědomi, protože alternativu postupného převodu lesů ignorovali a mocensky v NPŠ zavedli nekontrolovaný princip bezzásahovosti.

Tisková zpráva NPŠ argumentuje, že „Odborníci se tehdy domnívali, že obnova proběhne podle velkého vývojového cyklu lesa“; už ovšem neuvádí, jací že to byli odborníci: chemik, limnolog, teatrolog, veterinář, entomolog‐lepidopterik a další zastánci tzv. bezzásahového režimu, vesměs podobného zaměření. Tento blud, vedle dalších, je koneckonců popisován i v publikaci Co vyprávějí šumavské smrčiny. Velký vývojový cyklus v našich podmínkách není přirozený, tím je malý vývojový cyklus, VVC však může být za určitých podmínek vyvolán uměle, což se v NPŠ stalo. Takže výsledkem je fakt, že vznik pralesů na Šumavě byl odsunut o stovky roků, pokud vývoj bude probíhat předpokládaným procesem, což není zaručeno, a místo stopadesátiletých porostů se stromy starými i stovky roků tak máme nyní na Šumavě lesy jako na konci 19. století, kdy se Šumava vzpamatovávala po přestálých kalamitách. Vývoj byl zastaven a historie vržena zpět. Jako už tolikrát.

„Vědci“ dle tiskové zprávy NPŠ vyzkoumali, že „struktura ‚nového‘ lesa prakticky kopíruje strukturu toho původního“. Právě tohle byl jeden z argumentů proti zavedení tzv. bezzásahového režimu. (Snad lze považovat za logický fakt, že čistá smrčina se zmladí pravděpodobně opět na čistou smrčinu.) Takže aby „vědci“ vyzkoumali již známé (to, že něco neznají neznamená, že to neexistuje, a že něčemu nerozumí neznamená, že je to špatné), musel náhle zahynout les na rozsáhlých souvislých plochách Šumavy? Nebylo snazší a vědečtější si to přečíst nebo se zeptat?

Tisková zpráva (TZ) dále argumentuje tím, jak pěkně se les zmlazuje, a uvádí konkrétní čísla (detaily viz TZ): „...přežilo na Modravských slatích 22 smrků na hektar starších 100 let a cca 1 smrk starší 200 let na 10 hektarů, ve zmlazení je pak cca 245 smrků na hektar ve stáří 40-60 let a přes 3000 smrků na hektar ve věku do 40 let“. Velmi jednoduchou matematickou operací, totiž srovnáním uváděných věků stromů s věkem NPŠ (pro připomenutí: 25 roků), lze dospět ke zjištění, že všechny uváděné stromy vyrostly ještě za života mateřského porostu, a nikoli až po jeho rozpadu, jak se zpráva snaží podsunout. A konkrétně v prostoru Modravských slatí bylo na konci 90. let, po zániku dospělého lesa, vysázeno na jeden milion sazenic.

Další důležitý fakt, který TZ neuvádí, je skutečnost, že přirozené zmlazení není na celém území rozvráceného lesa, ale vyskytuje se jen místně, někde dokonce po zániku dospělého lesa nedostatečně vyvinuté zmlazení odumřelo. Samozřejmě se někde přirozené zmlazení objevilo i po rozpadu dospělého lesa, ale opět to neplatí obecně, nýbrž jen speciálně, tedy pouze na některých místech. Takže zmlazení se na místě rozpadlých porostů vyskytuje, ale nikoli na celém postiženém území, a většinou nevzniklo až po rozpadu lesa, ale ještě pod živým mateřským porostem. Naopak, kde zůstalo jen torzo suchého lesa, tam dochází působením tepla a slunce k likvidaci podrostu, např. borůvčí, ale dokonce i mladých semenáčků smrků, které např. při loňských vedrech ničím nechráněné většinou nepřežily.

Problematika lesa, jeho ekologie a jeho funkcí není tak jednoduchá, jak si většina veřejnosti myslí (už vůbec ji nelze úplně vysvětlit na tomto malém prostoru). Přesto se snad kdekdo cítí být povolán se k lesům v NPŠ vyjadřovat. Pohříchu obvykle pouze mechanickým opakováním argumentů uvedených v TZ; někteří dokonce zvládnou pouze „developery“, „dřevožrouty“, „hospodářský les“ a „budeme pozorovat“. Proč se nevyjadřují kupříkladu ke gravitačním vlnám nebo neurochirurgii? Jestli to není tím, že snad každý má se stromy zkušenost o vánocích a byl alespoň jednou na houbách, nebo tím, že kritické myšlení a ověřování faktů je v naší moderní pokrokové rozvinuté demokratické společnosti nedostatkovým zbožím. Nebo obojím?

Šumava 21