Nedávno se mi stala zvláštní věc. Podpořil jsem vydání knihy pomocí fundraisingové kampaně. Ne, to ještě není ono, ale pojďme popořadě.

Počkat, řekli si možná někteří z vás – co to má být ten „fundraising“? Je to výraz přejatý z angličtiny (už se nám nedostává národních buditelů, kteří by vymýšleli libozvučné domácí ekvivalenty) a značí shromažďování finančních prostředků na nějaký účel. V českých zemích máme s fundraisingem historické zkušenosti, na Národní divadlo jsme se skládali dokonce dvakrát.

V dnešní moderní době už samozřejmě tuto činnost podporují internetové aplikace. Je to splněný sen svobodomyslného člověka digitálního věku – autor zde představí svůj projekt a začne informace o něm šířit po síti. Cílem je přesvědčit ostatní uživatele, že mají dát své peníze právě jemu. Samozřejmě to není vždycky tak jednoduché, ale technické možnosti, o jakých se ještě před pár lety nikomu ani nesnilo, otvírají šikovným lidem nekonečné obzory.

A tak se stalo, že si jeden mistr pera svými ukázkami získal i mě. Usoudil jsem, že chystanou knihu musím mít a investovat do ní ty tři stovky, které na hromadě s ostatními příspěvky od ostatních donátorů dají dohromady částku potřebnou k realizaci tisku. Už jsem popsal půl stránky a teprve teď přichází to podstatné – zmínil jsem se o tom později v jedné internetové diskusi. Vůbec ne proto, abych se chlubil a chválil, není ostatně za co, prostě to tak přišlo mezi řečí. Do kolen mě ovšem poslala reakce jednoho z diskutérů:

„Vy přispíváte na věc, o jejíž existenci by měl rozhodnout volný trh? Kultura si na sebe nemusí vydělat?“

Tato „vtipná“ poznámka měla být narážkou na mé politické názory a členství v jisté politické straně, která něco takového skutečně říká. Smutné ovšem je, že dotyčný zřejmě opravdu nepochopil, že přesně to, o čem mluví, jsem já udělal. Použil jsem své vlastní peníze na účel, pro který jsem se sám a dobrovolně rozhodl. A autor knihy si na své dílo poctivě vydělal na naprosto volném trhu v konkurenci ostatních, kteří také doufají, že zaujmou potřebný počet dárců.

Bohužel u nás panuje velké zmatení pojmů. „Volný trh“ je pro mnohé lidi nadávka, kterou v 90. letech vymyslel Václav Klaus. Nedovedou si představit, že by cokoliv mohlo samo fungovat, kdyby tu nebyl pečující stát, který pod hrozbou trestu vybere od občanů peníze a pak je moudře přerozdělí tak, aby se dostalo na všechno důležité. A to přesto, že každodenní realita ukazuje opak. Neustále vidíme, co zase stát a jeho představitelé pohnojili, a na druhé straně úžasné příběhy o lidské solidaritě, která nezištně pomáhá i tam, kde se tentýž stát nevzrušeně obrátil zády.

Samozřejmě toto povědomí pomáhají v mediálním prostoru udržovat ponejvíc ti, kteří jsou na čerpání dotací zcela závislí. Kultura bez dotací? Ale jděte! To by to vypadalo! Každé malé dítě přece ví, že umělecká veledíla mohou vzniknout jenom díky podpoře, trh by uživil pouze všelijaký brak a šmejd. Nemocní by umírali na ulici, nikdo by nezajistil dětem vzdělání a vůbec. A lidé moudře přikyvují...

Pokud někdo přeci jen přijde s tím, že by to šlo i jinak, stává se terčem posměchu, přičemž kritika mnohdy nedává žádný smysl, jak můžete vidět na tomto příkladě. Třeba se to časem zlepší. Máme na to.

Autor je koordinátor pobočky Svobodných Praha 4

Převzato ze Svobodni.cz se souhlasem autora