Léto trávíme s Ljubou v Česku. Jezdíme po výletech a znovu a znovu se přesvědčujeme, jak je tu hezky a jak dobře si žijeme. Ano, vím, jsou i zanedbané kraje a tam se žije těžko. Ale obecně vzato, celkový dojem je příznivý. Všímám si jedné zdánlivé, opravdu zdánlivé podrobnosti: lidé na venkově upravují a krášlí nejen takříkajíc „to svoje‟. To je samozřejmé. Starají se i o ten kousek obecního, co mají před „tím svým‟. Tak třeba vysadí proužek netřesků do mezery mezi podezdívkou plotu, toho svého plotu, a chodníku. Obecního chodníku. Netřesk si tam roste a nikdo ho nezničí. I to je další dobré znamení. Tam, kde obecní rybník byl žabincová louže, tam dnes mají čistou vodu a v rybníku ostrůvek pro kachny, aby kočky nechodily lovit kachňátka.

Při potulkách rodnou zemí mě bije do očí jeden zásadní rozpor. Na úrovni obcí to u nás očividně funguje. Když si ale chci zvýšit hladinu adrenalinu, zajedu si do Prahy, do města ve kterém jsem se narodil. Kdyby Praha fungovala jako kdejaká Zlámaná Lhota, kypěla by životem, jak by se slušelo na evropskou metropoli v závěru první čtvrti jednadvacátého století. Místo toho se z ní stal zasmušilý skanzen. Žije výsledkem práce dávných generací. Pradávnými ulicemi se zástupy uřícených turistů vlečou od jedné pasti k druhé, kde budou postupně odrbávány o peníze. Brrr… Hrozná podívaná. Rychle zpátky, třeba do Zlámané Lhoty.

Nebo do Nového Knína, tam jsme s Ljubou byli v sobotu. Úhledné, kdysi hornické, dokonce stříbro a zlatokopecké městečko. Vyrůstal jsem v nedalekých Slapech a vzpomínám na jednu návštěvu v padesátých létech. Tatínek o Silvestra odléval olovo, to je takové to lidové věštění. Vyšla mu gondola. Tenkrát se věřilo, že režim nevydrží do jara a opravdu se rodina těšila, že pojede už brzy do italských Benátek na výlet. Režim nepadl, z výletu do Benátek byla cesta autobusem do Knína. Tam pusto, nikde nic. Jediná atrakce byla cukrárna na náměstí. Měla zavřeno. To byl druhotný efekt skutečnosti, že režim je pevný. Do Benátek se nesmělo a doma všechno šedé a mrtvé.

Tak tedy tentokrát měla cukrárna otevřeno. Skvělá domácí zmrzlina a kafe dovážené z pražírny na Sicílii. Cukrárna je tam od šestnáctého století. V těch padesátých létech měla holt slabou chvilku. Teď žije, jako žije Nový Knín a spolu s ním tisíce našich vsí, městeček a měst. Kromě Prahy, ale ta snad taky jednou ožije. I když nevím jak, když se to nedaří… od těch padesátých let dodnes.

Psáno pro ČRo Plus