24.3.2019 | Svátek má Gabriel


POVÍDKA: Samostatný úlovek

15.2.2019

Kníže Oldřich byl vášnivý lovec a během lovu se mu přihodilo ledacos. Poznal při něm svou ženu Boženu i poustevníka Prokopa, přebývajícího na břehu řeky Sázavy. Zbožného muže si velmi oblíbil, vážil si jeho moudrosti, pevné vůle a pravdomluvnosti. Postupně v něm uzrálo rozhodnutí, že jeho poustevnu přemění v klášter.

Z duchovních osob se rád stýkal i s mladým a tlustým kaplanem Šebířem, toho si však nevážil. Držel si ho při sobě spíše pro zábavu. Bral ho s sebou na své lovy, aby hlídal koně, udržoval oheň, případně nadháněl zvěř. Všichni lovci se bavili Šebířovou nešikovností a během odpočinku u ohniště se ho marně snažili naučit střílet z luku.

„Ty bys neulovil samostatně ani myš,“ zhodnotil kníže Šebířovy chabé pokroky.

Jinak se ale mohl Šebíř přetrhnout ochotou. Když jednou velmi zdařile upekl panovníkovi kančí ocas, dostal od něho slib, že ho jednou ustanoví biskupem. To se pak skutečně stalo. Potom už Šebíř jezdit na lovy nemusel.

S Oldřichem se vypravil na cestu už jen jednou, když v sázavském klášteře vysvěcoval kostel. S rozmrzelostí si pak všiml, že kníže rozmlouvá výhradně s Prokopem a že jeho připomínky nikoho nezajímají. Ani slovanské obřady a písemnosti se Šebířovi nezamlouvaly. Raději si sedl na břeh řeky a házel do proudu klacky.

Jako vládce byl Oldřich úspěšný. Vyhnal z Moravy Poláky, na věčné časy připojil tuto zemi k Čechám a svěřil ji do péče svému synu Břetislavovi. Samostatnost českého knížete však nelibě posuzoval římsko-německý král Konrád. Vylákal ho lstivě do Německa, uvěznil a na knížecí stolec dosadil Oldřichova bratra Jaromíra, kterého naopak z žaláře propustil. Teprve na přímluvu poustevníka Vintíře se dostal Oldřich zase na svobodu.

Propuštěný vězeň se přihnal do Prahy a v návalu vzteku nechal svého bratra oslepit. Když potom vychladl, svého činu litoval. Výčitky svědomí zaháněl přejídáním a nadměrným pitím a uprostřed jedné hostiny náhle zemřel. Šebíř ho pohřbíval s upřímným zármutkem.

Knížetem se stal opět Jaromír, ten si však uvědomil, že v takovém bídném stavu vládnout nedokáže. K velkému kameni na nádvoří Pražského hradu svolal na začátku roku velké shromáždění. Dostavili se předáci, správci hradů, bojovníci i prostý lid z nejbližšího okolí. U kamene stáli i všichni tři opati – břevnovský, ostrovský i sázavský, jejich berle vyčnívaly nad hlavami účastníků. Šebíř si všiml, že Prokop drží svou berlu nesprávně, a napomenul ho.

Konečně po dlouhém čekání vyšli oba muži z Přemyslova rodu z knížecího paláce a uličkou v davu zamířili ke kameni – starobylému stolci. Spíše vedl Břetislav slepého strýce než naopak. Na místě pak Jaromír ukázal na synovce a zvolal:

„Hle, váš kníže!“

Břetislav vystoupal na kámen a dav začal jásat. Když se ztišil, odstupující vládce ještě jednou promluvil. Vyzýval ke svornosti a zároveň nastoleného knížete varoval před proradnými Vršovci, kterým by se měl vyhýbat jako zablácenému kolu.

Břetislav se ujal vlády zcela bez potíží, Němci do českých záležitostí nezasáhli. První rok jeho panování byl zkalen jen hroznou strýcovou smrtí v listopadu – Vršovci ho na záchodě probodli oštěpem.

Pro Šebíře se zpočátku nic nezměnilo, záhy však poznal, že nový vládce má k němu úplně jiný vztah než jeho otec. Zatímco sázavského opata Prokopa si Břetislav stejně jako Oldřich oblíbil, k biskupovi se se choval chladně a stroze. Obracel se na něho jen se stručnými příkazy.

Jednoho dne ho přivolal k sobě a oznámil mu, že brzo pojedou spolu do Polska. Na otázku „proč“, odpověděl, že má k tomu vážné důvody.

„Aha,“ řekl Šebíř. „Hned jsem si to myslel.“

Nato ho kníže seznámil se svým plánem: Je zřejmé, že kvůli vyvraždění celého příbuzenstva a četným hříchům se svatý Vojtěch na Čechy zlobí. Proto je nutno světce odprosit a jeho ostatky přemístit tam, kam patří – do Prahy. Svatý Vojtěch je uctívaný všude za hranicemi. Když bude pohřben vedle hrobu svatého Václava, nebude pak obtížné povýšit pražské biskupství na arcibiskupství a české knížectví na království.

Šebíř se neodvážil záměrům knížete odporovat.

Začátkem léta vyrazilo Břetislavovo vojsko na sever. Překonalo pohraniční hory, a protože v Polsku zrovna trvaly vnitřní rozbroje, dorazilo bez odporu do Hnězdna, kde bylo světcovo tělo uloženo. Jakmile však ozbrojenci vstoupili do chrámu, byli ochromeni posvátnou bázní. Tehdy přišly na řadu velké chvíle pražského biskupa, ještě nikdy se necítil tak důležitý. S knížetem za zády nařídil vojsku třídenní půst. Po uplynutí této doby pak oznámil, že se mu ve snu zjevil svatý Vojtěch a s přenesením do Prahy vyslovil souhlas, pokud Češi zanechají hříšných skutků a starých pohanských zvyků. Nato pak Břetislav i Šebíř z kazatelny vyjmenovávali, co všechno se zakazuje. Teprve pak vzal Šebíř do ruky kladivo a hrob rozbil.

Češi se vrátili do Prahy s velkou slávou. Přinesli nejen tělo svatého Vojtěcha, ale i jeho bratra Radima a celý chrámový poklad, přivedli i velké množství zajatců, které hodlal Břetislav usídlit na neobydlených místech, nebo je zcela nekřesťansky prodat do Uher. Poláci se se ztrátou významného světce nikdy nesmířili a odcizené tělo posléze nahradili jiným.

Loupežným vpádem do Polska rozhněval Břetislav papeže i nového krále Jindřicha. Papeže uchlácholil vzácnými dary, ale německý panovník se rozhodl knížete ztrestat. Vytáhl s vojskem do Čech, v pohraničním lese však narazil na těžko prostupné záseky. Svého soupeře podcenil, nedělal si velké starosti, kde přesně se nepřítel nachází. Tak se stalo, že Němci padli do léčky a mnoho vznešených bojovníků z říše zahynulo.

Slavné vítězství si Břetislav dlouho neužil. Král Jindřich toužil po pomstě a celý rok se chystal na odvetu. S velkou přesilou zaútočil na Čechy třemi směry a tentokrát nic neuspěchal. Trpělivě hledal postranní stezky do nitra země. Když Němci prošli lesem, Břetislav se hbitě vrátil na Pražský hrad. Ještě to stihl. Nepřátelské vojsko zpustošilo vesnice i pole a vtáhlo do Prahy. Hrad byl opevněn pouze dřevěnými palisádami, přesto král s útokem otálel. Břetislav by snad vydržel obležení až do příchodu zimy, kdyby ho však tehdy čeští předáci neopustili. Vrcholem jeho zklamání byl útěk biskupa Šebíře z hradu do cizáckého ležení. Naposledy takhle Šebíř pádil před mnoha lety, když ho v lese pronásledoval kanec.

Co si měl Břetislav počít? Odebral se dolů ke králi a pokořil se před ním. Ponížení si pak ještě zopakoval v Německu v kajícném rouchu a bos před urozeným obecenstvem. Poté mu Jindřich odpustil a Břetislav se stal jeho spojencem. Měl vztek - jeho plány se neuskutečnily a třetina obyvatelstva brzy umře hlady.

Zlost si po návratu do Prahy vybil na Šebíři. Musel sice slíbit, že se nebude předákům mstít, biskupa však za předáka nepovažoval. Okamžitě ho uvrhl do vězení. Kněžna Jitka namítala:

„Nemůžeš ho uvěznit – je to biskup!“

„Jen ať trochu zhubne, ten zrádce!“ odsekl kníže.

Šebíř se tedy ocitl v žaláři, nastaly mu krušné dny o hladu a v šeru. Cítil se bídně a nevěděl, jak dlouho bude tohle trápení trvat. Čas si krátil vzpomínáním, vybavoval si zejména lovecké příhody, které zažil s předchozím vládcem.

Brzy zjistil, že ve své kobce není úplně sám – vždycky navečír se na něho chodila podívat krysa. Nebylo mu jasné, kudy k němu leze. Zprvu se chovala plaše, ale později se nechávala zahnat jen neochotně. V noci cupitala podle zdi, nebo cosi chroustala. Pomyslil si: Nemůže se dočkat, až umřu, aby mě mohla ohryzat. Nenáviděl ji z celého srdce.

Jednou v noci se probudil a zjistil, že se mu krysa prochází po břiše. Zatajil dech, soustředil se a zabořil všechny prsty do kožichu.

„Mám tě, kryso!“ vykřikl biskup.

Zalitoval, že se nemůže Oldřichovi pochlubit, protože toto byl jeho první samostatný úlovek v životě.

Brzy poté byl Šebíř propuštěn a nakonec ve svém úřadě přežil nejen Břetislava, ale i jeho syna Spytihněva.



Diskuse


V. Novák
16:05
27.2.2019

J. Farda
11:18
15.2.2019

J. Farda
11:27
15.2.2019

J. Lepka
9:33
15.2.2019

počet příspěvků: 4, poslední 27.2.2019 04:05









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.