22.7.2018 | Svátek má Magdaléna








POVÍDKA: Blízké setkání čtvrtého druhu

26.2.2009 0:05

Blízká setkání čtvrtého druhu ilustr. foo BonuswebTOPlistPetr Heteša soutěžil s touto povídkou v Ceně Karla Čapka v roce 2004. V kategorii krátká povídka obsadil slušné 23. místo. Níže napsaná scifárna disponuje zajímavým námětem o kontaktu mezihvězdných civilizací, tajemstvím a silnou pointou. Doufáme, že vám bude líbit stejně jako nám... (redakce)

1.

Toho červnového odpoledne Mark Calehall poznal, že jeho životní cesta se naplnila. Nevěděl, jak to poznal a ani to vědět nechtěl. Stačilo, že to prostě věděl. Nepátral po mechanismu té informace ani její konstrukci, jak se dostala do jeho vědomí. Na ten okamžik totiž čekal dlouho. Možná víc, než jeden život může unést. A teď, když konečně ta chvíle přišla, jeho jinak velmi racionální mozek se s tím nedokázal vyrovnat. Na jednu stranu pociťoval neskutečnou radost a na druhé jeho myšlení odmítalo uvěřit, že ten konečný okamžik celého smyslu jeho existence je tady. Bylo čtrnáctého června roku dva tisíce čtyři.

Mark Calehall se posadil za stůl ve své kanceláři a přes okno pozoroval, jak si mladá studentka práv Bridget Toulenová odvádí přes zámecké nádvoří výpravu asi dvaceti jedenáctiletých dětí. Bridget bylo dvacet a průvodcovstvím na Chanenonu si snažila vydělat na prázdninovou cestu do Anglie. Kolik bylo Marku Calehallovi, to už snad nevěděl ani on sám.

Byl unavený. Strašlivě unavený. Správce Chanenonu dělal už asi šest let a možná by se měl už pomalu dívat po něčem jiném. Jeho vzhled zralého čtyřicátníka byl tentýž, jako před těmi šesti lety, když sem nastoupil. Ostatně to mu v posledních letech či desetiletích dělalo největší starosti. Přemístit se včas, než si někdo všimne něčeho neobvyklého. Dřív to nebyl žádný problém. Stačilo přesídlit o dvacet kilometrů dál a byl klid. Ovšem v době, kdy o něm má veškeré údaje nejméně dvacet institucí, kdy musí mít pas, identifikační kartu, řidičák, zdravotní pojištění, kreditní katu, mobil a kdoví co ještě, už to tak jednoduché nebylo. Teď už totiž nešlo o to jen se přemístit, ale zároveň změnit celou svou identitu, která ovšem byla zakódována ve spoustě úředních počítačů propojených do celosvětové sítě. V posledních čtyřiceti letech se Mark Calehall přemísťoval každých deset let.

Pamatoval si Helmutha Kohla a jeho sjednocení Německa stejně jako Adolfa Hitlera s jeho druhou světovou válkou. Pamatoval si i první světovou válku a portréty arcivévody Františka Ferdinanda dˇEste. Pak také palcové titulky v novinách o vynálezu telefonu, ponorky a vzducholodě. Pamatoval si na červen 1815, kdy poslední Napoleonova armáda byla rozprášena u Waterloo. A dvacet pět let před tím, také v červnu (zvláštní měsíc), byl zadržen Ludvík XVI., prchající z revoluční Paříže. Jak to bylo tehdy všechno snadné. Žádné pasy a mnohdy ani jména. A svět byl takový nějaký klidnější, protože nebyla ani televize a tedy ani CNN, žádné mobily a informace z místa vzdálenějšího než sto kilometrů se dostávaly k člověku až po týdnu. O založení Petrohradu se ve Francii dozvěděli až po dvou měsících.

Jeho paměť sahala až k Isaacu Newtonovi, Johannu Keplerovi a Galileo Galilei. V určitém časovém období to byli jeho současníci, i když tady už si nebyl jist přesnými letopočty a rozeznával pouze století. Tihle byli ze sedmnáctého. A fragmenty jeho paměti končily někde u Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské. Šestnácté století. Zažil kardinála Richelieu.

Teď byl unaven. Kdo by nebyl, po čtyři sta letech. Vstal z křesla a vyšel z kanceláře. Prošel dlouhou a vysokou chodbou, na jejíž stěnách byly rozvěšeny obrazy v nádherných zlacených rámech. Dostal se jí až do malé místnosti s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN, odkud po úzkých točitých schodech vystoupal až na úzkou galerii pod stropem rytířského sálu. Opřel se o bohatě vyřezávané dřevěné zábradlí a přelétl pohledem všech šestnáct brnění po stranách sálu. Zahleděl se na složitě vykládané parkety pět metrů pod ním, v jehož středu byl ornament ve tvaru nádherné růžice. Nespěchal. Když už to vydržel tak dlouho, tak teď už nebylo kam spěchat. Skupina Briget Toulenové sem musí dorazit během pěti minut.

2.

Když se tři metry vysoké dveře vykládané slonovinou konečně otevřely a dovnitř vešla skupinka těch dvaceti dětí, Marku Calehallovi projelo celým tělem zvláštní mrazení, jakoby každá jeho céva a každý nerv byl napojen na nějaký zdroj elektrického napětí. Nikdy ten pocit ještě nezažil, a tak ani nevěděl, jak by měl vypadat. V tuto chvíli byl ovšem přesvědčen, že to je právě on. Impuls, který mohl přijít ve dvacátém roce jeho života, stejně jako ve sto dvacátém, možná tisícím a možná taky sto tisícím. Měl by si připadat jako odsouzenec na smrt, kterému konečně bylo sděleno datum jeho popravy, ovšem on si naopak vychutnával pocity výherce milionové loterie. Anebo ještě přesněji, čtyřsetletého vězně, kterému oznámili, že během několika dní či hodin bude propuštěn na svobodu. A jestli to budou dny anebo hodiny, o tom teď už bude rozhodovat jedině on.

Pomalu obcházel galerii táhnoucí se kolem všech čtyř stěn rytířského sálu. Skupinka pod ním se zastavila někde uprostřed. Bridget Toulenovou přitom poslouchala ani ne polovina ze zúčastněných dětí. Ostatní se rozptýlily po celé ploše, osahávaly brnění, nahlížely dovnitř, zda v nich ještě někdo není, zkoumaly rytířské meče nebo se jen tak dívaly z oken.

Byla to holčička s hnědými copánky podél kulaté tváře, ukončenými fialovými mašlemi. Poznal to už když přišla s tou skupinou ostatních dětí na dvůr. Na sobě měla tričko s reklamou na žvýkačky a tmavozelené rifle. Teď podlezla šňůru vymezující prostor pro návštěvníky a posadila se na parapet okna. Žvýkala žvýkačku, nepochybně tu, jejíž nápis měla na tričku. Mark Calehall jí byl fascinován. Nemohl od ní odtrhnout oči a celé jeho tělo se chvělo jakoby ve slabé horečce.

Copatá holčička seděla na parapetu, houpala nohama a nevyzařovala vůbec nic, co by svědčilo o tom, že je stejná jako ostatní děti, ba nic, co by vůbec ukazovalo na to, že je lidskou bytostí. Mark Calehall vůbec nechápal strukturu svého smyslového vnímání, ale jeden z jeho smyslů, o kterém doteďka vlastně ani netušil, že jím disponuje, ho informoval o tom, že má před sebou přesně ten subjekt, kvůli kterému existuje a který teprve teď dává té jeho existenci smysl. A zároveň ji ukončuje.

Milovníci fantasy možná budou zklamáni, ale Mark Calehall nebyl žádný čaroděj, hobit ani nesmrtelný satan. Neměl žádné nadpřirozené schopnosti, neuměl přeměnit vodu ve víno ani olovo ve zlato, nedokázal měnit svou podobu a nedokázal nikoho zaklet, ani se transformovat ve skálu. Nedokázal vlastně vůbec nic, jenom čekat a přizpůsobovat se měnícímu se světu, tak, jak to tento svět vyžadoval.

Opřel se o zábradlí a znova se zadíval na tu copatou hlavu. Myslel, že se mu ta jeho rozskočí.

3.

Večer si otevřel láhev Chateau de Bois a přemýšlel o tom, jak to udělá. Před třemi sty lety by možná použil dýku, nebo vlastní ruce. Možná i pistoli. Anebo provaz? Anebo jed? Možností bylo asi stejně jako dnes, i když doba a technika přece jen pokročila. Může zajet do Narbone a koupit si nejlepší odstřelovací pušku s optickým laserovým zaměřovačem. Může použít i auto a počkat na nejvhodnější chvíli.

Dopil a nalil si další skleničku toho skvělého ročníku. Otevřel znova knihu návštěv, kterou měl na stole, na poslední popsané stránce. Dneska už asi podesáté. GRAHAMŮV DĚTSKÝ ÚTULEK – MINERVOIS. Bylo to nějakých třicet kilometrů. To ani nebude muset moc cestovat. I když vzdálenost tady nehrála žádnou roli. Jel by klidně i na jiný kontinent.

U třetí skleničky mu došlo, že nemůže použít ani auto, ani pušku se zaměřovačem. Nedokázal si ani pořádně zdůvodnit proč, ale tak nějak cítil, že by to nebylo… důstojné asi není tu správné slovo, ale že by to asi neodpovídalo tomu opravdovému a skutečnému konci. Prostě by to bylo příliš jednoduché a triviální a mu bylo proti mysli ukončit to celé takto primitivně. Nemělo to tu hodnotu, které by odpovídalo těch čtyři sta let jeho života. Nebylo by to vyvážené. Představoval si ten konec vždycky nějak honosněji, vznešeněji…, jako nějaký hollywoodský spektákl za zvuků mohutné symfonické hudby. Smyčce a tympány. Nemůže to odbýt jediným výstřelem.

Navíc by mu chyběl ten osobní kontakt. Musí se přece na vlastní oči a ruce přesvědčit, že to udělal dobře, neodvolatelně a nevratně. Musí mít jistotu, že je opravdu konec. Nemohl riskovat, že by na tomto světě mohl strávit nedejbože ještě dalších čtyři sta let. Byl už opravdu unavený.

4.

Zaparkoval pod starým platanem, stejně jako včera, předevčírem a stejně jako pět dní zpět. Asi padesát metrů před sebou měl bránu Grahamova sirotčince. Někteří místní obyvatelé už si na něj dokonce zvykli a zdravili ho. Fotil tu obrázky do připravovaného kalendáře a čekal na vhodné světelné podmínky. Měl už Minervois nafocen za přímého slunce, za deště, při zatažené obloze, při západu slunce. Dneska to vypadalo opět na zataženo.

Znal už v městečku skoro každou uličku, stejně jako přesný minutový řád Grahamova dětského útulku. Věděl, kdy snídají, kdy mají osobní volno, kdy večeří, kdy mají povoleny vycházky a kdy večerku. Mohl by tam zítra nastoupit jako správce a nedělalo by mu to žádné problémy. Dokonce už věděl, jak se ta hnědovlasá copatá holčička jmenuje. Abygail. Nabídl jí žvýkačku, když si vyšli s kamarádkami na náměstí do cukrárny. Vzala si, stejně jako její přítelkyně. Seděl dva stolky od nich, když se cpaly zmrzlinovými poháry. Celým tělem mu projíždělo to neidentifikovatelné chvění jako by byl pod proudem. Ionizovaný vzduch kolem ní lámal světlo a její okolí se Marku Calehallovi proto zdálo zvláštně rozmazané, jakoby v pohybu. Abygail vyzařovala úplně něco jiného, než ostatní děti.

Udělá to za dva dny. Rozhodl se nad tím šálkem kávy, aniž věděl, co ho k tomu rozhodnutí vedlo. Nepřemýšlel o tom. Nepřemýšlel ani o skutečnosti, že by se mohl třeba mýlit. Nikdy se s takovým pocitem nesetkal, a tak ani nemohl tušit, jaký bude, až jednou přijde. Ale když teď přišel, tak si byl jist, že to je přesně ono. Naplnění smyslu jeho existence. Konečně má konečný subjekt. A cíl. Jakýkoliv omyl byl vyloučený. Udělá to za dva dny a použije dýku a možná ještě vlastní ruce. Neuvažoval už o ničem jiném. Potřeboval při tom bezprostřední kontakt s obětí, aby se vykoupil.

5.

Nakonec to trvalo dny čtyři. Mark Calehall se proklínal za svou nerozhodnost, kterou si sám pro sebe omlouval skutečností, že to nesmí pokazit, aby nebyl odsouzen k dalším stoletím života. Ten čtvrtý den byla sobota a už to skoro vzdával, když si Abygail vyšla ještě se třemi kamarádkami do kina. Bylo to v sedm večer a on doufal, že až film skončí, bude už tma. I když mu to koneckonců bylo jedno, protože teď už byl rozhodnut jednat i třeba za bílého dne.

Ty dvě hodiny, co strávily v kině, pro něj byly utrpením. Snažil se je sice maximálně vychutnat, protože jestli všechno dopadne dle jeho představ, bude za dvě hodiny vysvobozen ze svého prokletí. Ale veškerý ten požitek mu kazila narůstající nervozita. Slunce začalo pomalu zapadat a on znova zkontroloval svoji dýku CARMYSH STEEL s osmnácticentimetrovou čepelí. Po deváté hodně večerní se pořád ještě hrálo a on se začal potit. Přemýšlel o tom, jaký nejdelší film kdy viděl - pokud si dobře pamatoval, tak nejdelší byl čtyřhodinový.

O půl desáté se začali z hlavních vstupních dveří kina v Rouselliho ulici loudat první diváci, vyprávějící si čerstvé zážitky z filmu. Abygail se třemi kamarádkami vyšla až mezi posledními a on už měl strach, jestli neopustila kino jiným východem. Vydal se za nimi. Prošly celou ulicí a odbočily na Hentai Avenue. Všude byla pořád spousta lidí, ale to Marku Calehallovi ani tak nevadilo. Nezajímalo ho to. Zajímala ho jedině Abygail pár kroků před ním. Byl rozhodnut uskutečnit svůj záměr třeba v tom nejšílenějším davu na náměstí. Teď už ho nemohlo zastavit vůbec nic. Byl na konci. Byl na absolutním konci všech konců. Stejně jako Abygail.

6.

Ulice Monterei pak byla skoro poloprázdná, nebylo zde ani moc obchodů s rozsvícenými výlohami, jen sem tam nějaký ten krámek v přízemí činžovního domu. Byl pět kroků za tou skupinkou dvanáctiletých holek, které se bavily o všem možném a smály se u toho. Mark Calehall zrychlil krok a dostal se těsně za ně. Chvějící se ionizovaný vzduch kolem Abygail ho skoro pohltil, když vytáhl zpod košile dýku. Měl strach. Strach, aby v tom rozhodujícím okamžiku nezklamal. Vyhlédl si tmavý výklenek dveří do domu. Ještě asi pět kroků.

Přiblížil se těsně za ni a chytil ji zezadu pod krkem. Jedním škubnutím ji odhodil přes chodník do výklenku. Spatřil jen zvláštní odlesk v jejích vytřeštěných očích a přitiskl ji svým mohutným tělem na oprýskané dveře. Čepel dýky jí zabodl až po rukojeť do břicha. Překvapilo ho, že ani nehlesla. Vytáhl nůž a bodl podruhé, tentokrát výš, někam, kde tušil srdce. Malé dívčí tělíčko se vzepřelo. Nechal dýku v jejím těle a sevřel jí oběma rukama krk. Jakoby se dotkl nějakého doběla rozžhaveného železa. Stisknul palce a jakoby je bořil do rozpálené lávy. Tělem mu probíhal elektrický proud snad o síle tisíců voltů a žaludek mu rozleptávala nejagresivnější kyselina. Elektrizovaný vzduch mu naježil vlasy a rozkmital oční duhovky. Do zad se mu zarývaly miliony ostrých střepů, procházely pokožkou až do vnitřností, kde explodovaly v ohňostrojovém šílenství.

Mark Calehall byl šťastný. Věděl, že tohle všechno k tomu patří. Nečekal, že to vykoupení bude nějaká procházka růžovým sadem, a nečekal, že to bude bezbolestné. Horká krev Abygail mu stékala po nohou a rozežírala mu kůži i maso jako jedovaté hadí zuby až na kost. Jeho vlastní zuby se rozkmitaly nesnesitelnými vibracemi. Slyšel za sebou šílený jekot dalších holek, ale přicházel jakoby z velké dálky. Dvanáctileté dívčí tělíčko sebou naposled škublo a sesulo se na studenou kamennou dlažbu. Mark Calehall se na něj zhroutil stejně bezvládně.

7.

Jakoby ztratil vědomí, ale přitom ne úplně. Ztratil ho pouze pro tento svět a jeho vnímání. Jeho zbytky však, jakoby rozfragmentované a digitalizované, dál vyzařovaly do vesmíru a shlukovaly se do úplně jiných struktur v jiných proporcích a dimenzích.

8.

"Máme problém…," řekl Scylla a odpojil se od celulární sítě. Z pozemského pohledu měl Scylla šest set dvacet let a podobu mechu na skalní stěně. Z pozemského pohledu byl absolutně nedefinovatelný. Z pohledu planety Queribus pak byl ovšem jedním z nejschopnějších vědeckých pracovníků sekce VESMÍRNÝ MONITORING. Jeho informace byla určena Trantynovi, náměstku FIANANCOVÁNÍ VÝZKUMU, jinak dalšímu mechu na další skalní stěně.
"Poslouchám…," řekl Trantyn pomocí změny molekulárního napětí v nejbližší atmosféře.
"Přišli jsme o sondu…," pokračoval Scylla.
"Pokud to říkáš mně ještě dřív než Wyrturovy, tuším, že to musela být jedna z těch nejdražších."
"Tušíš správně. Na planetě G3 v souhvězdí Morfeus."
"Kdo ji měl na starost?"
"Claque."
"V tom případě tam nemohla být chyba. U Doktora Claque je to téměř nemožné."
"Myslím si totéž. Dělal na ní asi deset let. Všechny ověřovací testy bezchybné. Asi tam ani chyba nebyla."
"V čem je teda problém?"
"Fungovala dva roky, ale teď prostě skončila. Byla zničena."
"Špatný odhad vývoje místní civilizace?"
"Nemyslím. G3 je stupeň pokročilé elektronizace a digitalizace. Umístili jsme ji tam ve formě desetiletého mláděte nejvyspělejšího živočišného druhu. Chtěli jsme získat určitý čas, aby se stačila adaptovat. Aby nebyla nápadná a aby se v té civilizaci naučila žít. A adaptovala se skvěle. Jmenovala se Abygail."
"Abygail stála osm set tisíc steyrů."
"Já vím."
"V tom případě určitě bude jmenována vyšetřovací komise, protože tohle si někdo odskáče. Budu muset informovat Tesyra. A chci veškeré podklady do dvou hodin včetně všech technických parametrů."
"Jasně…, to je to nejmenší."
"Máte aspoň nějaký náznak, k čemu tam mohlo dojít? Odhalili ji? Přišli na to? Nebo nehoda?"
"To nejhorší nakonec, Trantyne."
"Poslouchám…"
"Byla záměrně a cíleně zničena."
"Takže na ni přišli. Takže se Claque přece jenom sekl v odhadu tamější civilizace a jejího…"
"Nesekl. Nebyla zničena žádným živočišným druhem z G3. Těsně před svým zánikem stačila provést hrubou analýzu a stihla poslat zprávu."
"Takže co?"
"Takže tam měl sondu ještě někdo jiný."
"To je nesmysl, Scyllo."
"To není nesmysl. To pouze znamená, že asi nejsme nejvyspělejší organismus ve vesmíru."

9.

"Budete chtít povést pitvu, pane kapitáne?…," zeptal se doktor Fairbach kapitána Malconyho. Ten jenom zvedl unavené oči od prvního strohého protokolu o celé té hrůzné události v Minervois a řekl:
"Proč? Ta holčička byla brutálně zavražděna. To, že ta druhá rána byla přímo na srdce a smrtelná, na to nepotřebuji patologa. Navíc ji ten šílený úchyl pak ještě škrtil."
"Rozbor DNA?"
"Na co? Normálně zkolaboval. A měl u sebe papíry. Nějaký Mark Calehall, správce zámku Chanenon. Neměl žádné příbuzné. "
"Dobrá."
"Víte, co je zvláštní?", řekl po chvilce Malcony: "Že ta holička taky neměla žádné příbuzné."
"Rodiče snad ano, ne?", řekl překvapeně doktor Fairbach.
"Možná jo…, ale nikdo o nich neví. Našli ji opuštěnou asi před dvěma lety na předměstí Narbone a nepamatovala si vůbec nic. Jediné, co věděla, bylo její jméno: Agybail. Navíc ji v celé Evropě nikdo nepostrádal. Europol nechal projet všechny záznamy o pohřešovaných dětech."
"Opravdu zvláštní…," poznamenal Fairbach.

Languedoc (F), říjen 2003

(ilustrační foto, zdroj: Bonusweb)

Petr Heteša


Diskuse


nene
12:30
26.2.2009

Sirius
14:16
26.2.2009

Sirius
14:16
26.2.2009

počet příspěvků: 3, poslední 26.2.2009 02:16
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...