Asi jsem nedovtipný, ale pořád ne a ne pochopit, proč má být takový řvoucí a hajlující nácek pravicovým extremistou, a proč, na rozdíl od něj, člen nějakých Rudých brigád extremistou levicovým. Levicost s pravicovostí jsou jevy snadno určitelné: podobají se měrné lati, na níž je seřazen… ani ne politický názor, jako postoj k životu. Na pravém konci se nalézá zásada zodpovědnosti za vlastní zdar i nezdar, levý pak nese nápis – dobrotivý státe, postarej se. Co ostatního, je buď dlouhá řada přechodů mezi těmito oběma body, nebo odvozené deriváty. Hajlující nácek ani rudý brigadista na měrné lati místo nemá, jsa nejvýš tak extrémním troubou, třebaže občas nebezpečným.

Ale proč to píši: proběhla ondyno tiskem varovná zvěst – běda, Slováci si zvolili za krajského hejtmana (ale oni takovým říkají "župan") nějakého Kotlebu! Pravicového extremistu, ne-li rovnou nacistu! A to zrovna v Banské Bystrici, městě pokrokových tradic a národního povstání! Chodí ten Kotleba v uniformě Hlinkovy gardy, zdraví své přívržence slovy "Na stráž" a vyhlašuje, jak teď, jsa tím županem, zatočí s jistým nepřizpůsobivým etnikem, jehož jméno jest nekorektní vyslovovat. I spustila veškerá media lamentace, kamže to takhle má jít dál, a jestli i Království české, v němž svrchu zmíněné etnikum rovněž nepožívá valné obliby, se jednou nedočká svého Kotleby. A jen já tu stojím a divím se, čemu se všichni diví. Co jste čekali, páni novináři, páni filosofové a jiní myslitelé? Není výskyt Kotlebů z podstatné části vaším dílem? Nebyli jste to náhodou vy, kdo vytvořil soubor témat, o nichž je neslušno, ba zapovězeno otevřeně hovořit a psát? Jsou problémy naléhavé a každému zjevné, jež však odmítáte podrobit kritice, leda narůžovo natírat, eticky šveholit, dělat, jako by nebyly, a když to už ne a nejde, vinu na vlastní hřbet naložit. A vy, páni politici, místo abyste zmíněné problémy pojmenovali a pokusili se je aspoň řešit, když už ne vyřešit, pořád jen o rozpočtech, deficitech, jak zamezit dalšímu zadlužování a přitom zase moc nešetřit jako ten nezbeda Kalousek, aby se nenaštval milovaný lid, a ovšem křesílka, postíky, vy nám ministerstvo zemědělství, my vám ministerstvo financí… už je to pomalu otravné. Nepovšimnuty zůstávají patálie nikým neřešené, zamlouvané a omlouvané, i jaký pak div, že se do takto vytvořeného vakua nacpe takový Kotleba a… no, taky nic nevyřeší. Jen hubou mele, jak teď, pane, zatočí s tím etnikem, když ho tím ovšem pověří ctěné voličstvo. A ctěné voličstvo pověřilo, protože není široko daleko jiného, kdo by se neřešeného problému nezdráhal chopit. Snad bychom mohli vyslovit pravidlo: čeho se stydí ujmout jakž takž zodpovědná politika, toho se ochotně ujímá nezodpovědný tlučhuba. Leda by… ale o tom si promluvíme dál.

Patálie s - budu nadále hovořit o Etniku, abych přímou řečí neporanil citlivé povahy - jsou už postaršího data. Neubývá jich, nýbrž podporovány ušlechtilým švitořením spravedlivých duchů bytní a rozrůstají se, úměrně k tomu i rozladění v řadách Neetnika, majícího projevů etnického svérázu tak akorát. Návrhy řešení… no, ne že by vůbec žádných nebylo Potíž tkví v tom, že pocházejí od osob se sklonem k tlučhubovství, hlučné, ale nepoužitelné. Doktor Sládek neslavné paměti například navrhoval Etnikum jednoduše odsunout. Kam že… no, třeba do Indie. Nebo do Španělska. Jaksi opomněl zeptat se Indů a Španělů, jestli by o přisunuté Etnikum také stáli; nepíše se již rok 1945, kdy se odsouvalo jen to svištělo a poražené, pod kontrolou vítězných mocností stojící Německo do toho nemělo co mluvit. A bez svolení – nelze předpokládat, že by je takoví Španělové dali, aby udělali tlučhubům radost – zbývá z odsouvacích nápadů něco horšího než hloupý, bezobsažný žvást: buzení duchů roku pětačtyřicátého, nezjednavších státu a lidu českému zrovna nejskvělejší pověst za hraničními horami. I byl bych opatrný s řečmi o odsunech, což se ostatně týká i onačejších pánů.

Pan Okamura času dnešního, muž bezesporu bystrý a nápaditý, jemuž však ústa občas jedou rychleji, než mysl může zpracovat, přikvačil s jiným velkolepým návrhem: nechť je pro Etnikum zřízen samostatný stát. Výborně! Samostatnost, suverenita… hodnota nevvyšší, kdo jí dosáhl, jako by se už jednou nohou v království nebeském ocitl, nebo tak je tomu aspoň rádo věřeno v zemích českých. Jenže, vzácný pane Okamuro… kde se má takový stát prostírat? Hodláte požádat vládu některé z okolních zemí, aby ukrojila ze svého teritoria kousek a poskytla našemu (ne)milovanému Etniku k usídlení? Nebo, kdyby okolní mocnářstva o tu čest nestála, vykrojit týž kousek z krajů českých, ať si tam Etničané zřídí republiku a žijí v ní svobodně a suverénně, dle svých tradic a obyčejů? Nu což, neužitečných vojenských prostorů či zase zchátralých koutů někdejších Sudet by se v království českém našlo dost, tam by… Jenže, obávám se znovu, buď by zakrátko nezůstala v takové republice ani noha, nebo by ji bylo nutno obehnat ostnatým drátem a hlídat regimentem četnictva.Takovému utvaru se však neříká stát, nýbrž koncentrák. Ale dost už, příčí se mi psát o takových, ať nedím, pitomostech. Ale co tedy? Problém tady je. Natírat narůžovo nepomáhá, spíš jej přiostřuje. Radikální řešení, jimž chybí použitelnost, pak jsou pro kočku – přinejlepším. Zbývá ještě něco třetího?

Třeba by zbývalo, ovšem pomalu a po úlomcích; nesmíme se domnívat, že co po staletí a snad po tisíciletí rostlo a geneticky se upevňovalo, lze změnit na počkání. Ideologie politické korektnosti vychází z předpokladu, že všechno lidstvo si je nejen rovno před Bohem a zákonem – s tím se dá souhlasit – ale že si je vzájemně stejno; že není rozdílů, leda v barvě pokožky a tvaru uší, ne však ve zděděných vzorcích myšlení a chování; a kde by se něco takového vyskytlo, že je možno nepříznivé vlastnosti změnit k lepšímu správnou výchovou, ovšemže tou naší. Toho nechme, pokusů o výchovu nových, lepších člověků bylo ode dnů Rousseauových habaděj a všechny skončily průšvihem, čemuž nemůže být jinak ani v tomto specielním případě. Musíme vycházet z toho co je, a netěšme se, v nejbližším nejméně století jiné nebude. Má někdo útěšnější vizi? Jestli ne, můžeme postoupit dál.

Byl by zde například takovýto úlomek řešení: došlo sluchu mého, že tamhle na Slovensku omezili či snad dokonce ukončili provoz výkupen barevných i nebarevných kovů. Spočítali si prý, že škoda způsobená krádežemi čtyřikrát převyšuje hodnotu vykoupeného kovu. Táži se, proč, k čertu, na týž nápad nepřišel žádný z politiků českých. Proč musí i nadále mizet litinové mříže z kanálů a měděné kabely z kolejí, proč musí usoužené občanstvo sypat zpopelněné dědečky do nedůstojných plastikových uren místo do mosazných, proč musí užívat plastikových a ne měděných okapů, jelikož by je okamžitě někdo ukradl. Netvrdím, že tím někdo musí být bezvýhradně Etnikum, z nemalé části však jistě. A proč, což je nejpodstatnější a Etnika se tak dalece netýká, nelze pohnat k zodpovědnosti provozovatele výkupen, kteří velmi dobře vědí, co a od koho vykupují, neboť kde není překupníků, není ani zlodějů. Totéž o zastavárnách a bazárech, jich jen v samotné Praze – nepočítal jsem je – má být přes tisíc.

Slyšel jsem rovněž – nevím přesně, zda návrh již ve skutek uvedený nebo teprve projednávaný - že v jisté podobným osudem stižené zemi došlo k omezení dávek a dětských přídavků na dva, nejvýš tři potomky; kdo jich chce mít devět, nechť si je živí ze svého. Ať skutečnost nebo pouhá chýra, má něco do sebe. Neboť není nic destruktivnějšího pro duši lidskou - obzvláště některou – než je-li zahrnována nezaslouženými penězi. Ono, zaprvé, není nikterak jisto, zda se zmíněné dávky a přídavky k etnickým dětičkám vůbec dostanou; jestli je neprochlastá v rumu a neprohraje v automatech šťastný tatíček. Zadruhé a především však pomáhají vytvářet – ať to povím naplno – příživnickou mentalitu. Protože kdo by se strhal prací, když souhrn dávek na každého člena početné rodiny převyšuje výdělek, dosažitelný v méně kvalifikovaném zaměstnání, není-liž pravda. Co místo toho…

Inu co. Dostalo se mi příležitosti poznat zblízka ono problematické etnikum, dokud ještě nedošlo k dnešnímu vyhrocení, a rád potvrdím, že mezi ním byl dostatek přirozené inteligence, tvůrčího nadání i jiných podivuhodných schopností. Bývali - to se ještě nazývali cikány, je zarážející, jak rychle vzaly zmíněné schopnosti za své, když se z nich stali Romové – Bohem nadaní muzikanti. Rozuměli koním a práci s kovy, byli zručnými kováři a kotláři. Jejich ženy prosluly co hadačky a kartářky, a nebyla to všechno jen babská pověra. Také ovšem, abych nezamlčel ani tuto stránku, se vyznačovali - a vyznačují - onou lehkostí mysli, příznačnou pro národy Jihu, žijící dneškem; co bude zítra, o to se začnou starat také až zítra. Jiným – aspoň pro nás Neetničany – negativem je myšlení, příznačné pro klanové společnosti: uvnitř klanu solidarita, věrnost, ochota pomoci, co je vně takto vymezemých hranic, je lhostejné, popřípadě vykořistitelné.

Zde je páka, jíž se chop, kdo chceš ne-li hned odstranit, to se ví, ale aspoň uvést patálie s Etnikem na přijatelnější míru. Místo kapitulace před problémem, jíž je bezmyšlenkovité rozsévání dávek a podpor, využít tradičních schopností, navrátit Etnikum k tomu, čím se živívalo, dokud mu ještě nepadala bezpracná mana z výšin ouředních. Skvělé by bylo, kdyby se je podařilo přivést k poznání, že je také nějaký zítřek, a prolomit hradbu lhostejnosti k okolnímu světu; jsa však realistou v to příliš nedoufám. To vše za předpokladu, že mezietnické vztahy nezůstanou ve výhradní péči tlučhubů kotlebovského typu, ale začne se jimi vážně a intenzivně zabývat solidní politika, zbývá-li ještě nějaká v zemích Koruny české. Nezačne-li, zůstane-li čím je, přetahovanou o křesílka a postíky, daně, volební dárky, pro etnický problém leda omluvné etické šveholení… nu, nedivme se koncům.

A jestli jsem si těmito řádky vysloužil některou z nálepek, jaké rádi připleskávají svým oponentům ti, jimž chybí věcné argumenty, vědomě ji přijímám. Byl jsem ve svém životě už reakcionářem, kontrarevolucionářem, buržoazním elementem, o něco později zase primitivním antikomunistou, proč ne teď rasistou či populistou. Hodnota je stále táž, totiž žvástu.

Hannover, 21. prosince 2013