E. Žampachová 6.7.2022 20:22

Vodu mám hodně ráda, ráda plavu, šnorchluju a jsem schopna jít tak do 2-3 m. Potápění jsem nezkoušela, teď už jsem na to stará. Ale lákalo by mě to. Jinak i na vodě na lodi (u nás na kanoi, u moře jsme si půjčili i malý motorový člun a jeli kolem ostrovů) se cítím dobře. Mořskou nemoc jsem neměla (zato na kolotoči i malém, velmi spolehlivě, ani v autobude nemohu číst, takže kinetózy znám, ale na vodě ne). I když tolik jsem toho nenajezdila, takže nevím, co by se mnou udělaly opravdu velké vlny. Tohle jsou krásné vzpomínky a docela obdivuju, jak jsi vše zvládala. Nojo, s léty si člověk musí ledacos odepřít.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 6.7.2022 19:43

Hezké vzpomínání. Plavu ráda, ale ke šnorchlu jsem se dostala teprve před něklika lety, kdy jsem chtěla zkoumat krásy moře pod hladinou. Jenže já nedokážu pod vodou otevřít oči, ať už je to slaná, nebo sladká voda (manžel to zvládá v obou vodách). Tak jsem si pořídila šnorchl a brejle, teď už mám i tu masku. ALE nikdy jsem se neodvážila se šnorchlem zcela ponořit, takže jen - jak píše Lika - popojíždím po hladině. Vím, že je ve šnorchlu jakási záklopka, která brání vodě, myslím, že na jedno nadechnutí pod vodou vydržím docela dlouho, přesto jsem ponor s celým šnorchlem zbaběle bojkovotvala. Asi se bojím, že by mi stačilo pár kapek vody, abych se v hloubce zakuckala a.... Ale v průzačně čisté mořské vodě je i jen z povrchu radost sledovat, co se pode mnou děje a hemží Jen už jsem si kvůli tomu asi 2x pořádně spálila celou zadní půlku těla - záda, ramena nohy, která nebyla ponořená a já kůži vystavovala slunci třeba i půl hod ba víc. Byla jsem pak jak smažený (bolavý) vdoleček - jedna půlka víc, druhá nic

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Jenny 6.7.2022 19:35

Kimi, dnes moc fajn vyprávění o krásném koníčku a taky poslání. Když poslouchám někdy v TV,jak upírají a ubírají vodním záchranářům peníze, tak jim těm pupkáčům,co sedí v křesílkách fakt přeju nějakého toho vodníka a trochu polykání andělíčků. Jak jsem tak vyrostla a žila téměř celý život u Bečvy,bývala jsem víc pod vodou jako na břehu a potápění mi nedělalo potíže. naposledy jsem zkoušela šnorchl ve Egyptě a bylo to fajn. Víc bych si netroufla a obdivuji Jajku. Dík za seznámení se záslužnou prací vodních záchranářů a taky za zážitky. Tak si říkám,že kdyby mne nějakou čirou náhodou někdo narval do neoprenu,určitě by si mne nějaká paryba spletla s nejmíň s vorvaněm.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

E. Schlittermann 6.7.2022 17:58

Voda je muj pritel, rikal mi muj instruktor plavani. Chtela jsem se naucit kraul. Behem kurzu jsem to prehodnotila na "alespon na tamhle ten ostruvek, co tam plavou vsichni" a skoncilo to poznanim, ze jsem marna a ani neopren nepomuze.

Pred detmi jsem si udelala licenci na potapeni a stihla jednu dovolenou v teplem mori. Po detech uz mam jen tu licenci. Uz bych nenasla odvahu. Ale bylo to prima, to jo.

Umis kimi popsat, jaky je rozdil ve vystroji ted a tenkrat? Nebo se nic nezmenilo?

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Jajka 6.7.2022 14:15

Kimi, to musely být časy . Dík, že jsi to pro nás sepsala.

Já je znám jen z vyprávění a fotek.

Sama jsem svět pod vodou pořádně začala objevovat na stará kolena až v novém tisíciletí. Ale ten podvodní svět mě okouzlil dávno předtím, když jsem se v šedesátých letech poprvé podívala s maskou a šnorchlem pod hladinu Jadranu. A knížky - Jacques-Yves Cousteau

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Bytova 6.7.2022 12:18

Se mi moc líbí, Kimi, tvá samozřejmost, s jakou si si vždy doplavala pro loďku. A syn se nepochybně pomamil.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Hlavsová 6.7.2022 11:25

Dobrovolníci z vodní záchranné služby a z horské služby (syn je u ní rovněž) zaslouží respekt. Slouží ve svém volném čase a zadarmo. Ve VZS jsou rádi, když se jim "zvenku" podaří získat vybavení, které, pravda, není nic levného, ale myslím, že záchrana lidského života za to stojí. Někdy ovšem je záchranná akce důsledkem neodpovědného hazardu.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Janaba 6.7.2022 10:27

Zajímavá činnost! Všeobecně mám vodu ráda, ale s ní těsně na tělo moc kamarád nejsem. Sice plavu, ale nevyhledávám. Přitom vůbec nevím proč, nikdy se mi nic nepříjemného nestalo. Že by podvědomý strach z vodníka? Pohádek jsem četla moc a moc.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

T. Zana 6.7.2022 8:28

No vida, další potápěčka. Muselo to být pěkné, později asi i napínavé až mírně hororové.

Těhotenská kila, taky jsem s nimi bojovala, a to jsem přibrala jen 10 kilo. Ale nešly dolů a nešly.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Lika 6.7.2022 7:36

Pro záchranáře mám jen obdiv To chce pevné nervy a sehranou partu a jak tak čtu, Kimi, tak přesně to jste měli. Před potápěči uctivě smekám, na šnorchl jsem jednou dala sedm metrů (za brejlema, takže motivace) a nedokázala jsem se naučit ani ten fígl na uši. Takže já si jen tak popojíždím po hladině, když už. A když tak někdy pozoruji různé splavy a vodáky, tak na záchranářích obdivuji i jejich trpělivost

Kimi, moc hezké vzpomínání, a je prima, že jsi tuhle svoji vášeň přenesla i na syna

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Matylda 6.7.2022 7:14

Ó, Kimi, to zní fakt dobře! já jsem po dětech taky přestala s historickým šermem, na tréninky nejezdily chůvy a babičky jaksi byly v práci... ale je hezké, že synka to chytlo taky. Ehm, naše děti taky, Kačka jezdí s jednotkou kuruců na Liptově a Kuba dělá dobu Elišky Rejčky i různé fantasy světy.

• reagovat
• nahlásit příspěvek