V. Ondys 27.4.2014 13:47

Re: :)))))) JAK KRKÁ MRTVOLA

oběd kvůli seznámení i případně následný družbě, ale on nám celou dobu zaujatě líčil, jak krkají mrtvoly, než neznalého zaměstnance ohodí obsahem tělesných tekutin, a tak mne za partyzánky znárodněný tatínkovi na schodech zasvěcoval do krás ženského těla, protože jich už viděl hodně v souvislosti se svou společensky důležitou prací. Spolužáci mi záviděli naše kamarádství, když musel někdy za povinnostmi na předměstí k hranici a cestou zpátky do města mě naložil do zavazadlového prostoru, aby mě ušetřil dlouhé cesty pěšky. Sice to nebylo moc pohodlný sezení, ale kdo by se nechal pohřbít v rakvi s opěradlem?

Při jedné cestě na náměstí, kde se nacházela kancelář pohřebního úřadu, jsem zjistil, že víko převážený rakve se svezlo na stranu a mne dostala zvědavost, jaký to asi je v ní ležet. Netrvalo dlouho a začal jsem si hrát na mrtvolu. Radkovi to taky přišlo srandovní, řekl, ať počkám asi deset minut, že mne pak hodí autem až domů, a nechal dveře z boku pootevřený kvůli čerstvému luftu, poněvadž to v pohřebáku většinou moc příkladně nevoní.

Zkřížil jsem ruce na prsou a představoval si tatínka, jak lituje svý přísnosti, i maminku s jakou radostí pochopí mé pozdější vzkříšení, měla větší smysl pro legraci, ale najednou se mi do představ vloudila sestra s tvrzením, že neví, jak můžou krkat mrtvoly. Tak jsem jí to předvedl s naprostou dokonalostí a něco bylo špatně. Zaslechl jsem zvenčí podezřelý zvuk, otevřel oči a prudce se posadil. Zazněla tupá rána a třesk rozbitého skla. Na chodníku u auta ležela místní drbna paní Konrádová, která se snažila prezentovat svému okolí jako příkladně zbožná, a z rozbité láhve v síťové tašce vytékalo mléko do makových housek.

Vylezl jsem z pohřebáku a tušil, že bude zle, u morového sloupu stáli dva největší šplhouni ze třídy, kteří zde drželi hlídku jako mladí ochránci hranic a čekali na diverzanty.

Opět jsem se nezmýlil. Je to asi nějaký moje společenský prokletí už od narození!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

V. Ondys 27.4.2014 13:45

:)))))) JAK KRKÁ MRTVOLA

Když v protějším domě zemřel pan Valta, který chodil furt v černým, neboť se z rozkulačeného sedláka stal úderníkem u pohřební služby a vyprávěl s velmi nakažlivým životním optimismem veselé příběhy z klání s pětiletým plánem, nastala v mým životě nuda. Jeho spolupracovníci asi po měsíci odvezli ostatky z postele v ložnici, poněvadž to jeho družka zatajila před úřady z veliký lásky, a já jsem si začal víc rozumět s tatínkem. Dokonce mne přijali do pionýrský organizace na základní škole Dobrovského náměstí. Určitě ten soudruh nebyl moc pokrokový, poněvadž tam stály za zmínku už jen katolický kostel, stará městská hasičárna a fara s panem farářem, který na mne dělal dojem, že by si víc rozuměl s kuchařem místo kuchařky. V tom podivným období jsem nosil domů většinou jenom jedničky a rozruch nastal jenom jednou, když třídní soudružka učitelka přišla na to, že tatínek podváděl, když mne přihlásil do městský školy z adresy babičky, která bydlela v nedaleký Palackého ulici, abych nemusel do předměstské až u hranic s Němci, kteří od nás sice byli odděleni dvěma ploty s ostnatými dráty, ale jinak prý za druhý světový stříleli uvědoměle do vzduchu, aby náhodou neublížili sovětským vojákům, když se chtěli bratřit s německými nacionálními soudruhy dělníky po občasným fasování samohonky a pozvali si k tomu vyhlášenou ruskou krasavici Kaťušu.

Nad mou novou školou se nacházela kasárna s pohraničníky, a když jsem měl v kapse pár desetníků, pivo v nedaleký hospodě u Mandavy stálo něco přes korunu, mohl jsem si sáhnout na legrační samopal, poněvadž mi svou hlavní připomínal hustilku. V té době jsem začínal dostávat pochvaly do žákovský a byl jsem na nejlepší cestě do ČSM i do strany, neboť jsem měl příkladný původ. Ještě že se do protějšího domu nastěhoval pražský švihák Radek, pracoval taky u pohřebního ústavu, ale nebyl úderníkem, poněvadž nosil vlasy na patku a neměl je vyholený na zátylku. Sedávali jsme před našim domem, Radek nesměl dovnitř, rodiče ho jednou pozvali na nedělní

• reagovat
• nahlásit příspěvek

V. Ondys 27.4.2014 13:41

:))))))) Hrabal byl jen jeden,

i když by u nás drtivá většina ráda :))))) hrabala!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

V. Vaclavik 27.4.2014 9:36

Je to spisovatel

pro jistou vrstvu mentality a prave z jejiho pohledu a jen z jejiho, je to spisovatel dobry. Jine mentalne boli i jen cist ty zde uvedene vynatky, v jednom miste jsem i prestal cist abych preskocil nejaky moc syrovy naturalismus, ale rozumim, ze jini se v tom mohou vyzivat, a to obzvlast, byli-li s jeho praci seznameni tak dobrodruzne, jako disentujici, ovsem jen vnitrne, soudruzi a soudruzky, pod plastikem totality. Pod nim i disentujici komuniste voneli jako ruze a mnohym vonet neprestali i po prevratu. 

Naturalismus jako forma spisovatelska je forma mentalni terapie pro neodvazne zit. Mnozi jeho obdivovatele by jim byli pekne setreni, dostali-li by se do kontaktu s jeho pachatelem v nekosirovanem prostredi zivota.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Sinnreich 27.4.2014 3:50

Mladi intelektualove

Zaci nymburskeho gymnazia se ptaji: kdo to byl Hrabal? Proc ma byt nase skola po nem pojmenovana? Tito lide budou jednou duchovni elitou tohoto naroda. Hruza na to pomyslet. Mam takovy dojem, ze vubec nemaji problem nosit triko s portretem Che Guevary, protoze je to cool.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Farda 26.4.2014 18:45

Milé vzpomínání ...

Hrabala jsem kdysi potkal Perličkou na dně. Děkuji za připomenutí.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Dvořák 26.4.2014 8:12

Veliký dík za článek !

Jelikož jsem nejen četl ale i obsluhoval Pana Hrabala u Zlatého tygra mám za to že druhý takový velmistr spisovatel se opět objeví hned jak pokvetou hovna !

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Vozábalová 26.4.2014 2:22

Vzpomínám s úctou

Někdy okolo mé maturity (1967) vyšly v Malé řadě edice Máj "Taneční hodiny pro starší a pokročilé" - tam jsem pana Hrabala "objevila". Přečetla jsem je doslova jedním dechem, ta útlá knížečka nebyla žádným objemným čtenářským soustem.

Dodnes si pamatuji ten zvláštní pocit, jako když se otevřou dveře do neznámého světa a člověku nepřipadá vůbec možné, že je něčeho takového účasten.

No, pak jsem se samozřejmě potkávala s dílem pana Hrabala v dalších letech, ale nic už nepředčí ten zvláštní pocit "neskutečna" z té první malé knížečky. VZPOMÍNÁM S ÚCTOU!

• reagovat
• nahlásit příspěvek