19.9.2020 | Svátek má Zita


ZÁBAVA: Silvestr s tajemstvím

31.12.2007

O skutečné podstatě děsivého psa

Před lety jsme s MLP v nekřesťanskou ranní hodinu (asi 4,45) vyrazili na autobus. Tma už nebyla, ale do rozednění ještě daleko. Ve chvíli, kdy jsme míjeli vršek s kostelem, se z temné uličky vedoucí ke staré tvrzi vynořilo něco. No, něco! Obrovitý pes! Ale vždyť takového nikdo ve vesnici nemá! Kde se tu vzal?! Aby tak měl vzteklinu! Kdyby to bylo možné, řekla bych, že jsme se mimovolně pokusili schovat jeden za druhého. Co teď? Vrátit se? To nám autobus ujede a nedostaneme se do práce. Jiná cesta neexistuje! Co budeme dělat? Chytli jsme se za ruce a přidali do kroku. Třeba se nám povede před tím psem utéct. Tak! Ještě pár kroků a ... "Dobrý den, paní Hynková!" Dede - voda ve skle

Světlá sukně, tmavá halenka a kolo udělaly ze staré paní nebezpečnou šelmu...

(Podotýkám, že nejsem strašpytel, bylo běžným jevem, že jsem cestou z kina doprovázela kamarádky bydlící vedle sebe až k nim a pak šla domů přes půl města sama.)

Zdraví MaRi

O snu strašidelném...

Málokdy si zapamatuji sen, který se mi zdál. Sny se mi zdají, to ano. Horší je, že jsou většinou velmi reálné, takové o kterých J.W. říkal - barevné a v činoherní úpravě. Je to už hodně let zpátky, ale ten sen byl tak strašidelně živý, že na něj nemohu zapomenout. Pro vysvětlení musím uvést, že když se mi ten sen zdál jsme bydleli v činžáku. Napřed jsme bydleli v malém bytíku v přízemí, přímo proti schodům do sklepa. A v těch časech se zhusta stávalo, že na chodbě nesvítilo světlo. Ale teď se už přeneseme do snu, chudého dějem, ale silného na emoce.

Je pozdní večer, na ulici nesvítí světlo, tma. Nahmatám klíčovou dírku a otvírám vstupní dveře domu. Cvak, nesvítí světlo ani na chodbě. V černém černu rukou šátrám po stěně. Brknu prsty do lítaček oddělujících vstupní halu od schodiště. Za těmi lítačkami už jsou dveře našeho bytu. V pravé ruce mám klíče a podle rozlišovátka vybírám ten správný, když za sebou uslyším chraplavý a cítím rumem páchnoucí dech. Otočím se a záda si opřu o naše dveře.

V ruce mám najednou baterku a ostře ohraničený kužel jejího světla sklouzne ke schodům do sklepa. Jediné, co vidím je svalnatá mužská paže v silném svetru z bílé ovčí vlny a copánkovým vzorem (dodnes bych snad dokázala spočítat očka), je napřažená ke mně a drží pěkně velký nůž. Buším prsty do dveří a vím, že za nimi stojí moje máma a syn. Krk mám stažený děsem a bolí to, když ji volám a prosím, ať mi otevře. Horší, než ta natažená ruka s lesknoucí se dýkou, jsou studená tichá, slova za dveřmi: "Neotevřu, on by ublížil Lukášovi..."

A to je vše, vzbudila jsem se omámená a i když je to přes 30 let, vždy, když jdeme na návštěvu k našim mladým a já procházím kolem těch dveří naproti schodišti do sklepa, přejede mi kolem páteře takový ledový drápek. Dede - zelené ledové blesky

...a zážitku naopak až příliš skutečném!

Můj manžel často odjížděl na montáže a nebyl třeba několik měsíců doma. Vychovávala jsem tedy synka většinou sama. Tenkrát jsem měla malou černou pudličku, se kterou jsem chodila pravidelně ven a to často i o půlnoci. Jak jsem už uvedla, jsem sova a tak, když jsem sklapla knihu, ještě jsem šla Brianku pustit na čurání.

To už jsme bydleli ve větším bytě ve třetím patře a manžel byl na stavbě plynovodu. Zase byla noc a já už spala, v ložnici na konci úzké dlouhé chodby. Najednou se Brianka vymrštila a s obrovským štěkotem se řítila ke dveřím. Utíkala jsem za ní, chytila a uklidnila ji. A v nastalém tichu jsem zaslechla, jak nehty lehce škrábou zvenku na dveře. V kukátku byla jen tma a tak jsem zavolala: "Kdo je tam?" a za dveřmi se ozvalo tichým basem: "Já, otevři! Uvidíš." Nevím, zda mě tehdy osvítil nějaký dobrý duch, když jsem, rozespalá, zavolala do bytu: "Božku, pojď sem, někdo k nám jde!" No a potom jsem slyšela jen tiché pleskání gumových podrážek o schody.

A představte si, za pět minut na to šel rozveselený soused domů a na té chodbě rozsvítil. Kdyby šel dřív, věděla bych, kdo za těmi dveřmi tenkrát stál. Strach? Ten jsem dostala, až když jsem tu příhodu vyprávěla kolegyním v práci a viděla jejich zbledlé tváře. Při nejbližší příležitosti pak manžel nainstaloval nad dveře světlo, které se dalo ovládat z bytu. Dodnes si ho naši pochvalují. Dede - svíčky

Pořádek musí bejt!

Do třetice, jak je slušné, ale z jiného soudku. Před chvílí jsem vzpomenula rozveseleného souseda, co bydlel přímo nad námi. To se mu stávalo často, že chodil, dlouho po půlnoci domů s opicí. Bylo u nich po čertech živo. Přišel napitý, tahal děti z postýlek a chtěl si s nimi hrát, někdy přivedl kamarády a mejdan pokračoval, magneťák naplno, no děs! Ale žena ho přec jen trochu vycepovala. A tak se stalo, že se připlížil po půlnoci ke dveřím, zaťukal, aby zvonkem nepobudil děti a volal: "Maruško, otevři, to su já!" Nic. "Tož, Maři, otevři, nezlob sa." To už jsem ovšem stála za dveřmi a říkala: " Mirku, spletl jsi patra, ještě jednou dokola." "Tož sa nezlob." A za chvilku zaklaply dveře o patro výš. Ale ráno!!! Odcházím do práce a na prahu zakopnu o pánské aspoň jedenáctky, které si Mirek, jako všichni vychovaní obyvatelé činžáků, pečlivě srovnal na rohožce. Že mi to vadilo? No bodejť, celý činžák věděl, že Božek už je druhý měsíc v Kamyšině!

Zdraví

Pitrýsek

Tchýnina pomsta!

S duchy má naše rodina přehršle zkušeností. Ovšem povětšinou jde o duchy vlastní, rodinné. Tedy o rodinné příslušníky. Nikdo z naší rodiny není prost jisté špetky (spíš tedy pár kilo) škodolibosti za života, takže se není čemu divit, když ji projeví po odchodu za Duhový most.

Moje prababička byla prostá žena. Ovšem - nesmíte si hned představit babičku Boženy Němcové! Nesmírně ráda se vozila autem. Seděla vždy zásadně vpředu, rozhlížela se na všechny strany a dávala pozor, která sousedka ji vidí. A závidí.

V době, kdy to vypadalo, že už nebude schopná se o sebe postarat, dovezla si ji babička z jihu Slovenska k nám. S prababičkou to šlo rychle dolů vodou a po půl roce umřela. Že lomcovala ještě asi týden po své smrti ve svém pokojíku klikou u dveří a šourala se místností sem a tam nic není. Když jsme ji ovšem poslali ve formě urny drahou zpět na Slovensko k uložení do rodinného hrobu, ukázala se její poťouchlá povaha v plné šíři. Marek - svíčka a přízračný drak

Vyzvednout na nejbližší vlakovou stanici ji jela její snacha. Bylo to asi patnáct kilometrů. Cestou tam nic neobvyklého. Dorazila na nádraží, vyzvedla balík, uložila svou tchýni do kufru svého oře a hurá domů. Ujela asi kilometr či dva a začaly potíže. Auto neposlouchalo a mělo snahu jet k jedné straně. Po zastavení a vystoupení z vozu bylo vše jasné - defekt! Milá prateta nelenila, kolo hbitě vyměnila, nasazenou rezervu zkontrolovala a jela dál.

Po dalších asi pěti kilometrech se situace do puntíku zopakovala na zkontrolované rezervě. Více náhradních kol s sebou nevezla, musela tedy do nejbližší vsi k telefonu sehnat pomoc. Do hodiny přijel kamarád s dalším kolem, provedl výměnu a pro jistotu (naštěstí) jel za ní. Po dalších pár kilometrech totiž i nově nasazené kolo zelo prázdnotou díky defektu.

Kamarád posloužil vlastní rezervou. Při ukládání všech těch vadných kol se ovšem stal balík v kufru poněkud značnou překážkou, proto pratetička provedla jeho přesun na sedadlo spolujezdce. Od této chvíle již cesta probíhala bez komplikací.

Když tuto peripetii dávala posléze v kruhu rodiny k dobru, povzdechla si: "Kdybych ji posadila dopředu hned, aby viděla na cestu, nemusela mi ta akce zabrat půl dne!"

Zdraví

Zuzka

Teta Jarka

Maminka měla kamarádku, které jsme my děti říkali teta Jarka, protože naše rodiny trávily dohromady spoustu času. Když už jsem byla v Americe, tak teta Jarka umřela na rakovinu střev. Až do dne, kdy jsme si v listopadu 1990 koupili s Chetem letenky do Prahy, se mi o tetě Jarce nezdálo.

Měla jsem strašnou radost a asi z té radosti se mi zdálo, že jsme s Chetem přijeli do Olomouce a že jsem ho šla ukázat tetě Jarce. Přišli jsme k ní, ona ho vzala za ruku, řekla "ten půjde se mnou" a prošla s ním stěnou do ztracena. Probudila jsem se ve čtyři ráno pěkně vyděšená, Chet ale spokojeně spal a ráno už jsem na to nemyslela. Marek - divoký měsíc

Byla sobota, Chet nevstával s tím, že mu je nevolno. Z nevolna se vyklubaly strašně bolesti v břiše a museli jsme na pohotovost, kde ho promptně dali na JIP, protože měl "něco velmi akutního se střevy". V momentě, kdy mi to doktoři řekli, tak mne obestřela hrůza, protože jsem si vzpomněla na ten sen. Naštěstí to bylo jen velmi zanícené divertikulum, za deset dnů ho pustili domů a i do té Prahy jsme odjeli, byť s malým zpožděním.

Čas plynul a jednou se mi zase ukázala ve snu teta Jarka. Druhý den volala maminka, že jeden jejich společný známý a člověk, kterého i já jsem měla velmi ráda, nečekaně zemřel. Po letech se Chet přesunul od názoru, že jsem hysterická duchařka, která se vyžívá v očekávání tragédie, k poznání, že na těch snových zjeveních tety asi něco bude, protože vždy následovaly špatné zprávy.

Nejzvláštnější to bylo, když jsem ji viděla naposledy. Ve snu, jistě to musel být sen, stála u nás v ložnici u nohou postele, dívala se na mne a vypadala strašně smutně. Nedalo mi to a ráno jsem volala mámě. První, co máma řekla bylo: "Nezdálo se ti náhodou zase o Jarce?" A představte si, že máma se právě dozvěděla, že Jarky manžel umřel toho dne nad ránem...

Doufám, že to nikomu nepřijde poněkud morbidní. Já na to tak nenahlížím - i když se občas ptám, proč zrovna já dostávám tyhle (a jiné podobné) vzkazy. Spíš se obdivuju tomu tajemnému spojení našeho světa s něčím jiným.

Zdraví

HankaW

A na závěr pár jednoduchých...

Víte, proč strašidla nekouří? Protože jsou v noci všechny trafiky zavřené!

Američan kupuje od starého lorda jeho zámek. "Víte," svěřuje se mu, "slyšel jsem, že prý tady straší." "Tomu nevěřím, žiji v tomto zámku již 300 let a žádné strašidlo jsem tu nikdy neviděl!"

Dva muži jdou z večírku a rozhodnou se zkrátit si cestu chůzí přes hřbitov. Nejdřív jim to přijde legrační, ale jak jdou dál, tak postupně dostávají strach, a najednou uprostřed hřbitova slyší zřetelně pravidelné klepání ze zamlženého stínu. Muži se vyděsí k smrti a pak zjistí, že ten zvuk vydává starší muž, který s kladívkem a rydlem něco vytesává do náhrobku. "Teda člověče," oddychne si jeden z mužů. "Vy jste nás, ale vylekal. My už jsme málem začali věřit na duchy. Co tady, prosím vás, děláte tak pozdě v noci?" "Ale," řekne stařík. "Ti blbci tady zkomolili moje příjmení!"

Nápis na náhrobku: "Zde odpočívá František Stránský. Celý život nic jiného nedělal!"

Zvířetníci sobě


Získejte peníze zpět i bez nákupů! Oblíbená akce Plné Peněženky je zpět
Získejte peníze zpět i bez nákupů! Oblíbená akce Plné Peněženky je zpět

V září můžete získat peníze i bez nákupů v 760 obchodech. Navštivte například Pompo, Bambuli, Feedo, drogerii Teta nebo Dr. Maxe. Plnou Peněženku...