Kdysi dávno jsme se náhodou dostali do Vysokého Mýta a tam po troše hledání našli „šopu“, jak pravil místní pán (prostě takovou kůlnu), kde měli vystavené asi tři vozy karosované Josefem Sodomkou. Byl to jeden z řady karosářů, kteří se za první republiky u nás objevili. A byl z nich nejslavnější.

Letos jsme se dočetli, že tam už funguje muzeum, věnované karosářství a zejména firmě Sodomka. Trochu na poslední chvíli jsme se dohodli, že se tam vypravíme. Nesehnali jsme ale ubytování podle našich představ ve městě, tak jsme se rozhlíželi okolo – no a skončili v Dobříkově. To je obec asi 9 km od Mýta, dostupná vlakem, takže to, co jsme hledali.

Krávy v Dobříkově (za zády máme trať).

Vystoupili jsme v rovné široko daleko přehledné krajině polí, jen mezi vlakovou stanicí a obcí se pásly krávy, spousta a spousta krav s odrostlými telaty. A jak jsme je tak obdivovali, hvízdal kolem nás jeden vlak za druhým – na té rovině počítám tuzemskou maximálkou, tj. 160 km/hod. Takový nákladní vlak v těsné blízkosti když přejede, cítíte chvění pod nohama a rázová vlna vás skoro porazí.

Od nádraží na ubytování to bylo něco přes kilometr kolem těch krav, dřevěného kostelíčka převezeného ze Zakarpatské Ukrajiny, památníku Václava Klofáče, což byl první československý ministr národní obrany, který tady pobýval a zemřel, a kolem golfového hřiště k penzionu.

Tam jsme zjistili, že zaprvé obchod v obci bohužel neprovozují Vietnamci, takže už má dávno zavřeno, restaurace funguje u golfu pouze o víkendech a pouze do šesti, ale dnes je tam nějaký turnaj, tak mají nejspíš otevřeno, a že v apartmánu je docela chladno.

Brandýs nad Orlicí - jediný pohled na zámek

Ale všechno dobře dopadlo, najíst jsme dostali a do rána nezmrzli. A vyrazili do Brandýsa nad Orlicí, kde je zámek, který nebyl přístupný, protože tam cosi dělají, a bohužel za bytelnou zdí nebyl prakticky ani vidět.

Dobře, pokračovali jsme k stejnojmennému hradu, tedy zřícenině. Ta je na překvapivém kopečku a odspoda vypadá moc pěkně, ale nahoře zjistíte, že z ní moc nezbylo.

Otočili jsme se zpátky k Dobříkovu, ale s tím, že jdeme přes Choceň. Docela hezká cesta podél trati, což já si představuju jako pěšinu podle posázavského motoráčku. Tohle byla asfaltová cyklostezka a kolem nás duněly rychlíky i dlouhatánské nákladní vlaky. Což je koneckonců taky zážitek.

Choceň se nám moc nevyvedla, protože Franta si doma zapomněl nějaký zásadní lék, na který mu jeho doktorka ochotně poslala do mobilu recept - takže místo po památkách jsme bloudili po lékárnách. Navíc jsme chtěli i něco málo nakoupit, což se nám trošku vymklo, takže značně obtíženi jsme se jen prošli po náměstí a spěchali na vlak.

Vraclav - poutní kostel a vpravo poustevna

V sobotu ráno se Franta vzbudil s bolavým kolenem, asi ta zima. Jenže jediný způsob jak se zahřát, bylo vyrazit. A tak jsme tedy vyrazili směrem Vraclav, kde inzerovali barokní poutní areál, a dál do Vysokého Mýta s tím, že si ho jen projdeme a do muzea půjdeme v neděli (kdy mělo pršet).

Vzhledem k Frantově indispozici jsme šli úplně nejkratší trasou, takže jsme se ocitli na silnici do Hrochova Týnce, kde to mělo všechny parametry dopolední procházky po dálnici: auto, kamion, náklaďák, kamion… Navíc silně foukalo. Byl to jen kilometr, pak jsme uhnuli, ale zatraceně dlouhý kilometr.

Vraclav vypadala na fotkách velkolepěji, ale tak jsme si prohlédli, co se dalo – kostel, poustevnu, budovu lázní, hradiště Vršovců… a šli dál. Do Mýta bylo ještě docela daleko. Pozitivní bylo, že Franta to koleno poměrně rozchodil.

V Mýtě jsme se jen letmo prošli, konečně najedli a jeli zpátky domů, tedy ne tak docela, protože v pátek bylo v Dobříkově vinobraní. A byla to moc roztomilá akce, u kostela (který v rámci akce otevřeli a s paní průvodkyní jsme si ho mohli prohlédnout), s burčákem a s místní kapelou, která nehrála dechovku, ale Nedvědy a spol.

Plakát zvoucí na vinobraní

Místní od miminek po staříky o holi se náramně bavili, my je pozorovali a nesmírně se nám to líbilo. Večer byl korunován tím, že paní bytná přitopila a nabídla, že nás v pondělí odveze s bágly na vlak.

Muzeum českého karosářství - Sodomkovo Aero Dynamik

Nedělní počasí bylo přesně podle předpovědi – mírně pršelo a bylo asi pět stupňů. Ale kolem desáté se mraky začaly trochu trhat a my znova vyrazili do Mýta – tentokrát vlakem. Muzeum českého karosářství se skládá ze dvou částí. Jedna ukazuje, jak se karoserie vyráběly (ručně, na objednávku), druhá je věnována firmě Sodomka.

Koho baví automobiloví veteráni, měl by se sem vypravit. Aut tu sice nemají moc, ale komu v dnešní době podcastů nevadí číst, narazí na spoustu zajímavostí.

Z katalogu firmy Sodomka

Takže to vlastně byl taky prima výlet.

Foto: Zana, další fotky jsou tady na Rajčeti.