Dnes opět se opět vracím ke svým restům. Jestli se nepletu, mám ještě tři, a když už jsem to nestihla do konce kalendářního roku, ráda bych alespoň do jara vstoupila s čistým štítem. Že je jaro ještě daleko? I toto! Druhého února jsou Hromnice a to už je takové malé jaro. Za sebou už přece máme polovinu času mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. Dočetla jsem se, že na Hromnice naši předci museli vyorat první brázdu, aby zima věděla, že už je poražena. Možná i z toho důvodu si musí na Hromnice skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout.

Jasně, klidně můžete namítnout, že mám růžové brýle, protože když je na Hromnice obleva, zima bude prý trvat ještě šest týdnů. Ale kdo dneska vůbec může poznat, zda je, anebo není obleva? Teploty jsou nad nulou už pěkných pár dnů, možná už to budou týdny. A i kdyby tomu tak bylo, tak já si radši své růžové brýle ještě chvíli nechám. Když bude mrznout, tak bude mrznout, s tím nic nenadělám. Tak proč stahovat předem kalhoty? Zamrzlý brod se přece dá v pohodě přejít po ledu. Teď je načase radovat se z krabice plné kouzelných dlužich, které mi dnes přišly. Jako věčný optimista věřím, že se mi pro ně podaří připravit záhon dřív, než se třeba ještě ochladí.

Dlužichy, únor 2022

Růžové brýle nosím docela ráda. Jsou neviditelné a zabraňují hledání hnid na všem a ve všem. A hlavně, nikdy je nemusím hledat, což je k nezaplacení, protože brejle bez brejlí se špatně hledají, jak praví klasik. O marném hledání bych mohla dlouze vyprávět, jéje, protože brýle nosím už od třetí čtvrté třídy. Nevím, zda je to opravdu následek úrazu, kdy mě spolužák bodnul klackem do koutku oka a musela mi být operována rozdrcená spojivka, nebo zda to souvisí s několika vrozenými vadami oka, na které se přišlo teprve před pár lety a které mi zhoršují nejen vidění, ale i samotné měření síly a úhlu potřebných dioptrií. Každopádně nosím brýle tak dlouho, že mi můj obličej bez brýlí přijde cizí a jaksi nedokončený.

Dnes už brýle nosí kde kdo (a taky je velký výběr krásných obrouček pro všechny mimo mě, protože já se vždycky v brýlích vidím dobře až tehdy, kdy v nich mám skla, a to už je pozdě), ale kdysi jsme ve třídě byly jen dvě obrýlené, a proto vysmívané. Nějakou dobu jsem kvůli tomu brečela a pak se párkrát poprala a pak už se mnou brýle tak srostly, že nebylo co řešit.

Brýle jsou taková zvláštní pokladnička. Ukládám do nich dlouhá léta víceméně pravidelně nemalý obnos, ale obávám se, že to jsou peníze nejen neúročené, ale že se stávají neviditelnými hned ve chvíli, kdy do nich vrazím jakýkoli obnos. Moje nejdražší brýle stály asi dvacet pět tisíc. Ne obroučky, za ty jsem dala necelé čtyři tisíce. Ta tehdy hrozná cena byla za multifokální skla, na která jsem si pak dlouho nemohla zvyknout. Dioptrie v nich byly jen na dálku a střední vzdálenost, k těm na blízko jsem se dopracovala až v těch současných brýlích.

Když jsem si tehdy na ně konečně zvykla, podařilo se mi narazit hlavou na vyčnívající kovový odtokový kanálek z našeho balkónu, když jsem pod ním lovila naši fenku Píďu, a udělala jsem si na skle hluboký šrám. Ty druhé multifokály už jsem si pořídila levnější, ale stejně mi přišlo, že za ty peníze to pořád není ono. Pak jsem řadu let kombinovala brýle na dálku a office brýle, až jsem se dopracovala ke zjištění těch vad, které hodně komplikují vyladění mých brýlí. Tak jsem se konečně smířila s tím, že pořádně nevidím, ale že je to vlastně úplně jedno, protože stejně nikdy nezjistím, jaké to je, když se vidí pořádně.

Využívám příležitosti a ráda bych se omluvila všem nešťastným optometristkám a optometristům, kteří mě kdy měli na starost, a děkuju jim z celého srdce za trpělivost, kterou se mnou měli při hodinovém i delším měření, kdy jsem jim nikdy nebyla schopná říct, na jaké sklíčko vidím lépe. Současně bych ráda vzkázala paní doktorce M., kdysi naší oční lékařce na místní poliklinice, že na mě vždycky křičela nespravedlivě a zbytečně a že těmi sklíčky kolem sebe taky házela zbytečně, ale že jsem jí to už odpustila.

Brýle jsem si rozsedla, rozšlápla, ztratila i utopila hned první den na týdenní vodě. Marně mi poté Vašek ukazoval vůkolní krásy a ledňáčky, já viděla jen vodu a zelenou masu v místech, kde jsem tušila břehy. Hned v prvním kempu jsem zabloudila cestou ze záchodu a asi dvě hodiny hledala náš stan. Naštěstí jsme se v tomtéž kempu přidružili k raftu zhotoveného z oblouku nafukovací haly jménem Matylda, na kterém jelo několik dobrosrdečných dobrovolných hasičů, a k maličkému nafukovacímu kajaku Žofinka, který vezl zamilovanou mladičkou dvojici. S naší nafukovačkou Bárou jsme utvořili na Lužnici nepřehlédnutelnou flotilu a já měla po starostech. Vždycky byl po ruce někdo, kdo mě odvedl k záchodu či k výčepu a pak zpátky ke stanu. Přestože jsem na té dovolené vlastně vůbec nic neviděla, dodnes ji považuju za jednu z nejhezčích, jakou jsem kdy zažila.

Moje současné brýle jsou samozabarvovací. Do hněda, ne do černa. Přesto jsem měla dlouho pocit, že mi svět trochu potemněl, když jsem je začala nosit. Přítelkyně, která má stejné tónování skel, mi říkala, že naopak vidí svět jasnější, jásavější, hezčí. Někdy jí dávám za pravdu, ale občas si brýle musím nadzvednout a podívat se, jakou má vlastně barvu obloha. Jindy jsem zas ráda, když brýle ztmavnou. Jako třeba dnes. Alespoň není vidět, jak velké jsem měla oči, když jsem si objednala dlužichy už teď. Na Hromnice a bez připraveného záhonu.

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/