V roce 2018, jestli se dobře pamatuji, jsem Jajce pomáhala s rozsazováním klívií a za odměnu jsem dostala klíviovou výslužku. Ta se utěšeně rozrůstala a hned následujícího roku rozkvetla:

Klívie, 2019

Klívii se dařilo - od jara do pozdního podzimu na severním balkoně, přes zimu na studeném až mrazivém schodišti, a po náznaku prvních květových poupat v předsíni, kde je tak 15-17 stupňů. Nikdy se nedostane na přímé slunce, leda v plném létě na hodinku brzy ráno.

No a letos jsem z ní byla u vytržení. Z obrovského chrástu spousty rostlin postupně vyrazila poupata. I jala jsem se je počítat. Jenže rostliny rostou v jakýchsi fraktálech a navíc se jim různě proplétají listy. A na dovršení všeho jsem měla klívii postavenou tak, že jsem ji nemohla obejít kolem dokola - obávala jsem se, že bych ji při posunování mohla převrátit, což by byla děsná škoda.

Takže jsem ji různě okukovala, obhlížela, nahlížela, a vždy jsem se dobrala počtu šest - šest rostlin, šest poupat. Teprve když poupata vyrazila do výšky, bylo jasné, že je jich „jenom“ pět. Trs klívií vypadal z každého úhlu úplně jinak!

Je úžasné, že květy klívie voní - lehce a moc příjemně. A když je těch květů pět, vládne nám v předsíni velmi příjemné aroma. Je to radost.

Tak se pokochejte:

Klívie, 2022

Jajce jsem to samozřejmě hned hlásila, protože tato konkrétní klívie má bohatou historii. Je totiž potomkem klívie, kterou pěstovala už Jajčina babička. A toto mi o ní Jajka napsala:

„Babička se jmenovala Berta a než se vdala, byla učitelkou ručních prací. Táta se narodil 1911. Ta ruční práce na fotce (viz níže) je zřejmě z docházky do nějaké rodinné školy (musím někde dohledat její datum narození). Bydlela s námi a zemřela, když mi bylo šest. Moc se na ni nepamatuji, ale odjakživa umím háčkovat. Musela mě to jako malou holčičku naučit ona.“

Ruční práce babičky Berty z r. 1905

Přeji příjemnou sobotu a neděli. Toto je obvyklý vípák, takže sem pište o čemkoli, co vás zajímá a oč se chcete podělit.

Foto: Jajka a Lika