27.5.2022 | Svátek má Valdemar


105 PLUS: Starý ořech

21.4.2022

Řekla jsem Raz, dva, tři, a teď pověz, o čem mám psát. Vašek, který stál u okna v mém pokoji, řekl Eeee… starý ořech. Tak tedy dnes bude pluska o starém ořechu.

Roste ve vedlejší prázdné zahradě a je to můj nejmilejší strom v okolí. Hned za ním následoval velký smrk, na který bylo dobře vidět od mého psacího stolu, ale ten je bohužel už téměř zcela bez jehličí. Když chci vidět starý ořech, musím otočit pořádně hlavu, případně se otočit celá. Podle toho dobře poznám, zda už není nejvyšší čas navštívit svou fyzioterapeutku.

Píšu starý ořech, ale vlastně vůbec netuším, kolik let mu tak může být. Je velký a odpoledne vrhá stín do přední části naší zahrady. Do míst, kde je jezírko a kde mám své oblíbené zenové místo u plotu. Na samém začátku, kdy jsme byt se zahradou koupili, mě ten stín zlobil; původně jsem v těch místech plánovala zeleninové záhony a kvůli tomu stínu jsem musela strukturu zahrady změnit. Teď jsem moc ráda, že je uspořádaná právě tak, jak je. Stín, který na mé křesílko v létě přichází okolo třetí hodiny, mi umožňuje v zahradě pobývat mnohem déle. Ráda si beru ven nějakou ruční práci či knížku, nebo jen tak posedávám v křesle a pozoruju okolní cvrkot. Sama ve své malé zahradě velký strom nemám a ani mít nebudu, tak jsem za tento vypůjčený stín vděčná. I za energii, kterou tento starý velký strom vysílá do okolí.

Starý ořech, duben 2022

Občas doma fantazírujeme, že kdybychom byli bohatí a kdyby nám ti dva dědicové vedlejšího pozemku a budov na něm stojících svůj majetek prodali, postavili bychom si ve vedlejší zahradě dům podle svých představ. V tu chvíli začne být velký ořech trochu problematický, protože stojí téměř uprostřed pozemku, a kdybychom si postavili dům na jižním okraji, budeme mít terasu u obýváku na sever, a kdyby na okraji severním, tak zas budeme mít jednu stranu domu u průjezdní silnice. Vašek jednou řekl, že bychom asi museli ořech pokácet, ale to samozřejmě vůbec nepadá do úvahy. Ořech tam musí zůstat a až budeme bohatí a prodají nám to, budeme muset umístění domu prostě nějak vymyslet. Ostatně, nějaké nápady už mám, ořech se o svou budoucnost bát nemusí.

Líbilo by se mi mít v zahradě starý ořech. A taky bych chtěla mít u domu velkou lípu. Takovou, jaká rostla u domu mé babičky mečové. Přijde mi, že dům a velký strom k sobě neodmyslitelně patří. I malé děti často nakreslí hned u domu pořádný strom. Nemůže být nic lepšího, než když je rodina dlouho spojena s domem a jedním místem, a když se z generaci na generaci předávají informace o tom, kdo a při jaké příležitosti ten který strom na pozemku zasadil. Jako člověku bez kořenů mi to připadá obzvlášť důležité, krásné a posilující.

V sobotu odpoledne jsem seděla s kafem venku. Tentokrát to bylo v malé pergole, na kterou svítí odpolední a podvečerní slunce. Vyhřívala jsem se po delší pauze způsobené nemocí na sluníčku a pozorovala jsem siluetu starého ořechu. Proti slunci a na tu dálku nerozeznám, jak velké jsou listové pupeny, ale zdálo se mi, že už větve nepůsobí tak černě. Že už to může trvat jen pár dnů a starý ořech se zazelená. V tu chvíli se sousední zahrada zcela promění, najednou bude plná hmoty, a slunce v mé zahradě začne chodit jinak. Nebude mi v podvečer svítit do očí, když budu sedět na bílé lavičce a budu poslouchat, jak starý ořech zpívá, švitoří, bzučí a ševelí.

Těším se na to. Když se starý strom olistí, jako by svou energii znásobil. Kdyby rostl v mé zahradě, líbilo by se mi mít pod ním lavičku, protože v létě je stín stromu ze všech možných stínů nejpříjemnější. A taky by pod stromem byl bytelný stůl, na kterém bychom jedli.

Někdy si vyčítám, že kdybych dokázala mnohem dřív rozpoznat a přiznat si, kdo jsem a co chci, co bytostně potřebuju, mohla jsem mít už dávno svou zahradu a v ní svůj dům i velký strom. Ale to jsou jen takové nanicovaté kdyby a ve skutečnosti jsem šťastná a vděčná za to, co teď mám, zvláště v posledních dvou letech, kdy se ukazuje, jak snadno se můžou životní okolnosti změnit.

Sedávám venku, ve stínu starého ořechu, a myslívám na to, jak je důležité najít si v životě to své. Jak je důležité mít možnost být k sobě pravdivý a nemuset se ohýbat a přizpůsobovat něčím přáním či příkazům tak dlouho, až si nedokážeš ani přiznat, co vlastně chceš, a už vůbec tě ani nenapadne, že to, co chceš, taky můžeš udělat, protože jinak to mít nebudeš.

Myslím na to, že možná ten, kdo vyrůstal ve stínu starého ořechu, ani možná nebude vědět, o čem mluvím. Možná ani neví, jak moc je takový starý ořech pro nás lidi důležitý. Jak už to často bývá u všeho, co bereme jako samozřejmost, protože nás ani nenapadne, že to vlastně žádná samozřejmost není.

Foto: Vave.Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/

Vave Neviditelný pes







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !