27.11.2022 | Svátek má Xenie


ZANINY CESTY: Ocelové město

9.11.2022

Pondělí: na začátek proběhl klasický souboj o jídlo ve žlutém vlaku. Což o to, nabídka je docela lákavá, ale musíte mít jejich aplikaci. Pak v ní musíte mít zaregistrovanou jízdenku.

Nakonec přišel nějaký šéfprůvodčí a pomohl mi, takže jsme dojeli do Ostravy najezení.

Od vlaku jsme šli kus cesty pěšky a před námi se začalo vynořovat Verneovo Ocelové město. Kdysi jsem ho viděla postavené z Merkuru, byl ho plný pokoj a vypadalo poněkud strašidelně. Tady bylo v (nad)životní velikosti.

Dolní oblast Vítkovice

Procházíte gigantickým bludištěm jako mravenec. Kolem obrovské stavby a torza staveb nesrozumitelných účelů, dílem cihla, dílem zrezlý plech. Vítkovické hutě, kde se uhlí vytěžené v dole Hlubina na místě zpracovávalo na koks a ten se dopravoval k nedalekým vysokým pecím – vysokým jako Petřínská rozhledna. Je to obrovský matoucí svět mohutných ocelových konstrukcí, pásových dopravníků, různých potrubí a věcí, které neumím pojmenovat.

Nakonec jsme (s nezanedbatelnou pomocí mapy v mobilu) dorazili na místo. Náš hotel má podivné kódové jméno, až dodatečně jsme pochopili, že je to zkratka zdejšího asi nejikoničtějšího objektu – VP1. Vysoké pece č. 1, které nyní říkají Bolt Tower.

Odhazujeme zavazadla a jdeme fotit. Kolem nás je Dolní oblast Vítkovice – DOL. „Dolní“ prý není opak slova „horní“, ale přídavné jméno od slova „důl“.

V úterý mě budí kovově znějící rány. Že by avizovaná oprava výtahu? Kdepak, naproti jsou (stále fungující) válcovny plechu.

Vyrážíme do města a hledáme pro začátek Novou radnici. Vyznačuje se tím, že má vysokánskou věž s úžasnou vyhlídkou (Beskydy jsme viděli, Jeseník ne, na ten prý musíte mít štěstí). Nahoře na věži korzuje průvodkyně, která ochotně ukazuje, povídá. Třeba o tom, že ta věž je kovová – jednak ty hutě, že… a pak taky ocel je lehčí než cihly, Ostrava je poddolovaná, takže raději to podloží moc nezatěžovat. Mimochodem Nová radnice je nová od roku 1930.

Dole obejdeme povinné kostely, náhodou narážíme na sochu Věry Špinarové (fakt je taková divná) a míříme k Slezskoostravskému hradu. O něm Mapy.cz kulantně říkají, že jeho vzhled je výsledkem rekonstrukce v 21. století. V kase sedí nepříjemná osoba (jediná taková v Ostravě, jinak jsou všichni moc milí), tak jdeme dál.

Ostrava z haldy Ema

Vleču Frantu na haldu Ema. Vytvořila jsem si fixní ideu, že ji musím vidět. Vyvážela se na ni struska a uvnitř stále hoří. Ovšem „zvonku pozerané“, jak říkají bratři Slováci, je to prostě kopec porostlý ponejvíce břízou, pravda, materiál, z kterého ty stromy vyrůstají, je poměrně nezvyklý, ale… asi bychom museli přijet v zimě, abychom si užili tu pozoruhodnost.

Z Emy míříme do ZOO. Ta je úplně jiná, než jsme zvyklí z Prahy. Je umístěná v lese, který si roste, jak uzná. V lese je spousta vody – rybníků, potůčků… a komárů.

Středa: ještě jsem nezmínila snídaňovou místnost našeho hotelu. Je velmi tematická, všechno v ní je vyrobeno z něčeho, co se tu dřív používalo ve výrobě, špulky (špule?) na kabely, obrovské plynové láhve a tak..

Je hnusně, zima, slabě prší. Doufáme, že přestane, a kupujeme si lístky na Vysokopecní prohlídku. Provádí pán, který tu býval hasičem, vykládá skvěle, zajímavě a zábavně. Podle něj se o současný (a budoucí) stav zasloužili tři osoby – Jan Světlík, majitel Vítkovických železáren, který pojal plán přeměnit tu masu nefunkčního harampádí na něco užitečného a možná i krásného, architekt Josef Pleskot, který se do toho pustil, a – pro mne trochu překvapivě – Jaromír Nohavica, který to prý propagoval na všech možných i nemožných frontách.

Pohled dolů z VP1 (Bolt Tower)

Pomalu začínám chápat, že ty hromady plechu a cihel byly jeden obrovský organismus, složitě pospojovaný a neméně složitě fungující. Pak vyjíždíme na Vysokou pec č. 1, co se podle ní jmenuje náš hotel. Jedeme několika výtahy, přestupujeme po lávkách v prostoru – Franta má závratě, já nesnáším průhledové chodníky. Jde to ztuha, ale jde. Musí jít, tohle chceme vidět.

Výhled je úžasný. Myslím, že vás to tady buď fascinuje, nebo je vám to všecko bytostně cizí. Teda ne že bych tu chtěla někdy v minulosti žít, ale jako návštěvník jsem z toho celá pryč. Na cestě zpátky se díváme do vnitřku pece, do míst, kde vytékala horká struska, a jiných, kde vytékala ocel. Průvodce nám ukazuje dřevěné boty dělníků, kteří tu pracovali (v obyčejné pracovní botě by se do tekoucí oceli šlapat fakt nemělo).

Čtvrtek: prší, ale jen trochu. Jdeme se podívat na památkovou zónu Vítkovice, to je oblast, kterou vystavěli v návaznosti na rozvoj železáren a těžby uhlí jako zázemí, něco jako Baťovy kolonie. V 19. století tady postavili spoustu obytných domků, kostel, tržnici, radnici – a nejstarší mateřskou školu na světě. Dodnes funguje.

Je tu i empírový zámeček, který si v roce 1848 nechal vystavět tehdejší majitel vítkovických železáren Salomon Rothschild.

Odpoledne jedeme do Poruby. To je památník úplně jiných časů – sídliště, stavěné od začátku 50. let minulého století. A jeho symbol, Oblouk. Klasická sorela, asi největší u nás, něco tak monstrózního, až je to ohromující. Iinspirovalo ho Palácové náměstí v dnešním Petrohradě – kruhový prostor obestavěným velkolepým palácem s monumentální bránou v průčelí…

Pátek: jedeme do Bělského lesa. Je vyloženě pěkný, místy normální městský les, místy spíš park. Rozsáhlý. Je docela příjemné počasí, hlavně neprší. Dokonce jsme našli i „Ostravské Lourdy“ – studánku s léčivou vodu a kapličku (postavenou z vysokopecní strusky) s moc pěknou moderní křížovou cestou.

V Bělském lese

Ještě jsme přejeli do centra, prošli Stodolní ulici, která podle místních už dávno není, co bývala (a zejména ne takhle odpoledne) a došli k budově bývalých jatek, z nichž po rekonstrukci je už touhle dobou galerie.

V předvečer Dnů NATO jsme chodili po areálu DOL, pozorovali cvrkot (Ministerstvo obrany mělo v Gongu, což je předělaný plynojem, nějakou akci) a přemítali, jestli se vypravit na letiště do Mošnova a risknout to ve slibovaných 10 stupních. Při leteckých a jiných exhibicích se člověk nezahřeje…

Sobota: vzdali jsme to. Mě škrábalo v krku a přišla jsem na to, že existuje přímý přenos přes internet. Takže Franta usedl v pokoji, aby ho sledoval, a já tak zlehka popocházela po okolí. Zašla jsem ještě jednou na fotoprocházku do starých Vítkovic a potom do jednoho z muzeí (Malý svět techniky) ohřát se. I když jsem většině vystaveného moc nerozuměla - Franta by si to býval užil víc, bylo to ohromující.

Večer jsme zjistili, že v hotelu začali topit!

V neděli jsme vyrazili domů, kde se netopilo…

Foto: Zana. Další fotky najdete tady na Rajčeti.

Zana Neviditelný pes