Na Sázavu jezdíme už dlouhé roky, posledních asi deset let bydlíme v kácovském pivovaru přímo u řeky. Letos nás tedy úplně nepotěšili: skvělá kuchyně, pohoda a vstřícnost v těchhle těžkých dobách poněkud utrpěly. Ale asi jim ještě dáme šanci…

Měli jsme vyhlédnutých pár nových míst, kde jsme ještě nebyli – třeba Sázavský klášter. Tam jsme tedy už byli, ale ne po rekonstrukci. Konstatovali jsme, že se povedla, ale bohužel všechna ta očekávání nenaplnila, asi jsme byli příliš uhranutí souvislostmi s Kingdom Come (před pár lety ohromně, celosvětově, úspěšná česká počítačová hra, která se ve středověkých kulisách kláštera a jeho okolí odehrává. Hodně se o tom psalo a byla to úžasná reklama pro klášter).

Sázavský klášter

Vydali jsme se na prohlídku, ale bylo to dost letem světem. Doufala jsem ve více gotiky, ale klášter je převážně barokně přestavěný, v jinak prázdných místnostech je výstava souvisejících artefaktů, které jsme dostali za úkol si prohlédnout. Samostatně. Potěšil rajský dvůr a výjimečně gotická kaple s odkrytou freskou Panny Marie s Ježíškem cca pětiletým, což se moc nevidí.

Zručský dvůr - cukrárna

Co se naopak povedlo, byl výlet do Zruče nad Sázavou. Taky jsme tu nebyli poprvé, tak jsme šli na jistotu. Do Zručského dvora (hospodářské zázemí zámku) a pak na zámek. Ve Zručském dvoře je úžasná cukrárna a navíc tam tentokrát byla i akce, tuším vinobraní, ale to nebylo podstatné. Hlavní bylo, že přišlo přiměřeně hodně lidí, hrála hudba, jedlo se a popíjelo. Poklidně, příjemně.

Pak jsme se prošli po pěkně upravené zámecké zahradě, zašli ke Kapce štěstí, která plave na jezírku baronky Emmy a které můžete svěřit svá přání, a pak už jsme jeli zpátky do Kácova.

Zručský zámek - zahrada

Když už jsme tedy navštívili Sázavský klášter, napadlo nás další den, že bychom si měli konečně projít Čertovu brázdu. Tam jsme se ještě nějak nedostali - a zážitek to tedy byl.

Totiž Sázavský klášter založil sv. Prokop. Legenda o něm praví, že ho pokoušel čert, ale světec pekelníka přemohl, zapřáhl do pluhu a vyoral s ním brázdu až do Chotouně, kde se narodil. Sv. Prokop, ne čert.

Do Čertovy brázdy se vchází nenápadnou pěšinkou od silnice, zhruba v místech, kde stojí rodný dům Jiřího Voskovce. Tušili jsme, že z něj nebude nic vidět, a nemýlili jsme se. Je to prostě normální dům za plotem, jehož obyvatelé (pochopitelně) nestojí o natěšené turisty.

Čertova brázda

Pěšinka v Čertově brázdě chvíli sleduje potůček a pak se tak nějak rozplyne ve svazích docela srázného kaňonu, posetého vývraty a obvyklou změtí kopřiv, ostružiní a malých stromků. Není to dlouhý úsek, i když tak člověku připadá. Nahoru na vrchol stoupání je to asi kilometr, ale člověk tam dojde s pocitem, že právě vystoupal na Sněžku. Nahoře jsme odbočili, protože jsme chtěli dojít do Stříbrné Skalice, kde je skvělá hospoda, a ne do Chotouně).

Pak jsme si udělali ještě dva obvyklé výlety z Ledečka po levé i po pravé straně řeky, zhodnotili obnovu vykácených lesů, zastavili se u naší oblíbené kapličky v Malovidech a samozřejmě fotili hrad Český Šternberk.

Vykácené lesy (někde) zarůstají.

Bylo to vlastně moc príma.

 Foto: Zana. Další fotky najdete tady na Rajčeti.